O tom, že Robert Šlachta uvažuje o návratu do veřejného života a že jakýmsi předstupněm bude kniha, se mluvilo několik měsíců. Autorem se měl stát redaktor Respektu a dlouholetý specialista na policii Jaroslav Spurný. Ten před dvěma lety vydal knižní rozhovor s Karlem Randákem, vůči bývalému řediteli rozvědky neobvykle vstřícný. Se Šlachtou nakonec jeho knihu napsal další novinář s bezpečnostní specializací, Josef Klíma. Přístup k hlavnímu hrdinovi zůstal i tady nekritický.

Kniha Robert Šlachta / Třicet let pod přísahou už se stala bestsellerem. Podle zákulisních zpráv se za prvních čtrnáct dní na trhu vyprodal původní dvacetitisícový náklad. Klímovi se podařilo odvést kvalitní práci v tom smyslu, že Šlachtův projev víceméně očistil od policajtštiny, ale ne natolik, aby byl úplně zbaven plukovníkovy autentické, veřejnosti známé dikce.

Text zprostředkovává dojem autentičnosti ještě v jiném, podstatnějším smyslu. Šlachta z něho vychází jako idealista, který svou práci považoval za poslání a práci pro občany, jak říká.

Zhruba do čtvrtiny knihy s ním sympatizuje každý, i čtenář, který mu není předem nakloněn. Sleduje růst mladého chlapce (1971) z jižní Moravy, který za komunistů stihne nastoupit na učiliště a bubnovat v místní rockové skupině. Roku 1991 je přijat k policii. Chce sloužit státu a novému režimu a chce výš.

Takže po roce, kdy je pochůzkářem, následuje zásahová jednotka a tvrdý výcvik včetně slaňování z vrtulníku, box, judo, běh, střelnice, po výcviku náročné zásahy v terénu. Mladý policista je spokojen, šťastný stav pokračuje ještě na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) v Brně, kde slouží od února 1995. Zpočátku se zaměřuje na vařiče pervitinu, než se přeškolí na albánskou mafii obchodující s heroinem.

Zásadní zlom v kariéře přišel s rokem 2004. Tehdy si ho do Prahy na Národní protidrogovou centrálu vybírá nejvystajlovanější český policista Jiří Komorous. Odtud Šlachta pokračuje na Policejní prezidium, a když se po roce uvolňuje místo ředitele ÚOOZ, překvapivě je nabídnuto právě jemu.

Nečeká ho lehký start. S předchozím ředitelem-zakladatelem Janem Kubicem, který byl vypuzen tehdejším ministrem vnitra Ivanem Langerem, odešla stovka zpravidla nejzkušenějších příslušníků. Šlachtovi nezbylo než nabírat, kde se dalo, často na obvodních odděleních. V knize uznává, že se tehdy choval zbytečně povýšeně, chyběla mu pokora ke Kubiceho výsledkům, „taky jsme si to později s Honzou vyříkali“. Nicméně jájínkovství z té doby se nezbavil dodnes – prý až on ÚOOZ vtiskl nové zaměření: „Daleko víc se zabývat kauzami, které mají ekonomické a někdy i politické pozadí.“ A kvůli čemupak asi ÚOOZ předtím vešel v celorepublikovou známost?

Čtenář si všimne, že zatímco z kariéry do roku 2004 u zásahovky a na „protidrogovém“ disponuje Šlachta řadou příběhů, které nejen že jsou poutavé a vtipné, ale popisují reálné úspěchy v honění zločinců, zabavování drog, osvobození unesené dívky apod., osm let v čele ÚOOZ přineslo – co vlastně? Kdo o útvaru za Šlachtovy éry smýšlel jako o fušerech ztracených na prahu světa byznysu a politiky, nenajde tu žádný silný argument, který by ho přiměl takový názor změnit.

Na jednom místě vypravěč sám jmenuje tři hlavní případy své éry: Vidkun, Bereta, Nagyová.

První dvě kauzy můžeme zařadit do kategorie Války policajtů. Pravdu mohou mít Šlachtovy terče a samozřejmě i Šlachta. Laik nemá tušení. Jisté je, že ve svatém nadšení za pomoci olomouckých státních zástupců Šlachta obcházel jiné policejní útvary a inspekci (GIBS), což se mu posléze vymstilo. Slavná reorganizace policie nebyla ničím jiným než zoufalým pokusem policejního prezidia zbavit se jednoho ze řetězu utrženého velitele. Už na začátku knihy Šlachta o sobě Klímovi prozrazuje: „Když je člověk pitomec, tak pro mě může být v jaké chce funkci. Ať to byl policejní prezident, nebo ministr, tak ho prostě neuznávám.“

S policejní reorganizací úzce souvisí často přetřásaný Šlachtův vztah k Andreji Babišovi. V knize je podán krajně ekonomicky. Plukovníkovi stačilo zopakovat, že s dnešním premiérem nikdy nic neměl, že Babiš reorganizace jen politicky využil, aby zdeptal ministra vnitra Milana Chovance a jeho ČSSD.

Ani jednou nepadne jméno Marek Foglar. To byl ještě v Kubiceho éře detektiv, který Babiše pro ÚOOZ získal jako informátora, nicméně ve vedení útvaru časem vznikly pochybnosti, kdo vlastně ze vztahu detektiv–informátor vytěžuje víc. Tento Foglar se posléze stane Šlachtovým blízkým spolupracovníkem, bude mít na starosti i případ Nagyová. Do memoárů se kupodivu nevešel.

Nečas věděl o úplatcích na dřevo. Cože?

Zásah na Úřadu vlády bude zřejmě už navždy neuralgickým místem v příběhu policisty Šlachty. V textu přidává některé pikantní detaily z „realizace“: Když šli provést prohlídku v bytě Jany Nagyové, vrátný v domě sáhl po telefonu. Velitel zásahu, pochopitelně absolventu kurzu FBI, „vytáhl natvrdo bouchačku a řekl mu, že jestli to nepoloží, půjde k zemi“.

Vůbec poprvé tu Šlachta zveřejňuje obvinění, které by buď mělo mít trestněprávní důsledky pro dvojici Nagyová–Nečas, nebo teď pro Šlachtu, až si ho manželé Nečasovi přečtou. Ještě než premiérova sekretářka-milenka začala přijímat luxusní kabelky, inkasovala prý za sjednání schůzky u Nečase od zájemců 50 tisíc korun. Policie prý zachytila rozhovor, v němž si „vyříkávali, že to by je mohlo dostat do velkého průseru“.

Klímu tak výbušné tvrzení nechává klidným, a o pár otázek dál si s plukovníkem notuje v neuvěřitelně přehnaném hodnocení, že Nagyová řídila stát.

Policejní reorganizace a nedobrovolný konec v ÚOOZ jsou pro plukovníka dodnes trauma, mluví o tom dosti otevřeně. Čtenář knihu dočítá a naprosto svému vypravěči věří, že byl a asi dodnes zůstává policistou tělem i duší. Současně čtenáře trápí otázka, jestli přechod na celostátní úroveň v roce 2004 nebyla havárie – pro stát i pro Roberta Šlachtu.

Josef Klíma: Robert Šlachta / Třicet let pod přísahou, Euromedia Group, Praha 2020.