Chcete někoho zabít? Raději nechte mobil doma. Tedy pokud nemáte v úmyslu sprovodit ze světa někoho ze svých blízkých. V tom případě raději odvezte svůj mobil naopak co nejdál. To je aspoň ponaučení z amerických dokumentárních seriálů o opravdovém zločinu. Ve velkém procentu případů totiž policie přijde na pachatele tak, že porovná alibi podezřelých s polohou jejich mobilu v době vraždy. Většinou se ukáže, že někdo lže a byl v době zločinu na místě činu. To sice samo o sobě není dostatečný důkaz, ale zkušený vyšetřovatel již většinou dokáže z pachatele vymáčknout přiznání.

Toto samozřejmě není návod na úspěšnou vraždu, jen ilustrace toho, jak informace, které možná nevědomky vysíláte do světa, mohou být lehce použity proti vám. A to jde o celkem nepřesnou technologii (poloha mobilu se určuje podle nejbližší vysílací věže) a celkem dobře chráněnou před zneužitím státem, policie má přístup k těmto datům až po souhlasu soudce. Ne ve všech případech tomu tak je.

Měli bychom být nedůvěřiví ke každé nové technologii zjednodušující život, u všech je velká šance, že posílá zneužitelná data buď státní instituci, nebo soukromé firmě.

Není to nic nového. Když v roce 1635 anglický král Karel I. otevřel královský poštovní systém veřejnosti, čímž položil základy Royal Mail, nesledoval tím pouze zlepšení komunikace svých poddaných. Koncentrace pošty ve vládních rukou znamenala, že král mohl jednodušeji číst soukromou korespondenci.

K podobné situaci došlo nyní v Česku, když se ukázalo, že součástí systému na správu elektronických dálničních známek má být sledování řidičů a předávání informací tajným službám. Reakce byly dvě. Zaprvé pohoršení, že se něco takového děje, zadruhé udiv nad údivem. Od začátku přece muselo být jasné, že systém bude fungovat za základě fotografování SPZ. Bezpečnostní informační služba (BIS) přiznala, že obdrží fotografie aut i s posádkou uvnitř, neboť systém není schopen izolovat pouze poznávací značku. Tvrdí však, že „kvalita fotografií je natolik nízká, že lze poznat tovární značku, nikoli rozpoznat obličej“. To sice rozporuje nahrávka Seznam Zprávy pořízená odvolaným ministrem dopravy Vladimírem Kremlíkem s advokátem firmy CGI, která je do zakázky na dálniční elektronické známky zapojena. Právník tvrdí, že BIS žádala, aby kamery dělaly „v mnohem vyšším rozlišení ty fotky, obličej, a muselo se to udělat v podstatě on-line, asi do dvou minut“.

Ať už to je, jak chce, jisté je, že tady vzniká obří síť teoreticky schopná monitorovat všechny řidiče na dálnicích. Přitom systém lepicích dálničních známek byl docela dostačující.

Sledování řidičů na dálnicích je samozřejmě pouze posledním rozšiřováním slídilského státu. Například ve velkých městech nás sledují kamery na všech důležitých místech. Jen v Praze jich je 1100. Policie si je nemůže vynachválit. „V obcích zapojených do programu prevence kriminality na místní úrovni jsou považovány za nejúčinnější nástroj prevence kriminality,“ stojí o nich v materiálech ministerstva vnitra.

Přitom Česká republika patří k těm méně „prosledovaným“ státům v Evropě. Prvenství v tomto směru patří nejspíš Británii. V Londýně nelze ujít pár kroků, aniž člověk narazí na výstrahu ohledně pozorování kamerami. Počet kamer v britském hlavním městě přesahuje 600 tisíc. Jen v londýnském metru jich je přes 15 tisíc. Průměrný Londýňan je na kameře zachycen třistakrát za den. Sedm dalších britských měst, Belfast, Edinburgh, Coventry, Wigan, Glasgow, Manchester a Birmingham, má víc kamer než Paříž. Samozřejmě britská policie, stejně jako česká, argumentuje veřejným zájmem a potřebou boje proti zločinu. V roce 2009 Scotland Yard použil záběry z kamerových systémů v 95 % případů vyšetřování vražd. Po teroristických útocích v Londýně v roce 2005 byli američtí zpravodajci překvapeni, jak jejich britští kolegové dokázali rychle vysledovat cestu teroristů od domu až k momentu odpálení se, vše díky téměř naprostému pokrytí města průmyslovými kamerami.

Teď hodlá londýnská policie sledování ještě vylepšit. Na ulice chce tento měsíc nasadit kamery schopné okamžitě rozeznávat obličeje a napojené na policejní databáze. Hledaný zločinec tak bude moci být při procházce okamžitě identifikován. Panují však pochybnosti o účinnosti systému. Policie tvrdí, že kamery jsou schopné správně identifikovat člověka v 70 % případů a nevinného označit jako hledaného pouze v jednom z tisíce případů. Expert z univerzity v Essexu profesor Pete Fussey však řekl deníku The Guardian, že účinnost systému je kolem 19 %. Americké San Francisco kamery na rozpoznávání obličeje zakázalo – právě z obav ohledně spolehlivosti. Pokud na vás ovšem zrovna zaklekla policie, protože počítač špatně vyhodnotil vaši tvář, je vám celkem jedno, jak malá je šance, že se takový omyl stane.

Britské organizace na ochranu soukromí a občanských svobod vyrazily do boje proti připravovanému systému. Nejspíš však nemají šanci. Londýnská policie se k instalaci nových kamer rozhodla poté, co soud povolil používání tohoto systému v jižním Walesu. V tomto srovnání znovu vychází Česká republika lépe. Když v listopadu minulého roku požádala policie Prahu, aby rozmístila na vytipovaná místa systémy rozpoznávající obličeje, strhla se mela. Policie z požadavku rychle vycouvala, ministr vnitra Jan Hamáček mluvil o tom, že oficiální žádost nikdy nepadla. Prý chtěl pouze otevřít debatu.

I v jiném ohledu se české bezpečnostní složky rozhodly následovat své britské kolegy. Prověřování sociálních sítí kvůli ideozločinu není zdaleka už jen doména autoritářské Číny. Britská policie se zaměřuje na boj proti šíření nenávisti na internetu a snaží se proti němu zasahovat, a to i v případě, že neběží o zločin. Za uplynulých pět let britská policie vyšetřovala přes 87 tisíc „nekriminálních incidentů nenávisti“. Směrnice britské policie vyžadují prošetřování všech případů, které se zdají být motivovány nepřátelstvím vůči náboženství, rase nebo transgenderové identitě – i když nebyl porušen žádný zákon. Vyšetřování může být zaznamenáno v britské obdobě trestního rejstříku, přestože z pohledu práva se nic nestalo. Lidé tak byli vyšetřovaní například kvůli vtipům na Twitteru. Například dokař z Lincolnu Harry Miller byl vyšetřován policií kvůli třiceti nevhodným tweetům. Když se vyptával, o které tweety šlo, policie uvedla příklad těch, které Miller sdílel. Byl to třeba limerick žertující na téma transgenderismu. Policie dospěla k názoru, že Miller zákon neporušil, ale i tak se dopustil „nenávistného incidentu“.

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman již v roce 2018 prohlásil, že prioritou žalobců by měl být boj proti nenávistným řečem na internetu. „Považuji to za extrémní problém této společnosti nejenom v České republice. Bavíme-li se o kriminalitě v kyberprostoru, je to nejsnadněji dokazatelná trestná činnost. Není problém najít důkaz. Musíte dokázat konkrétní trestní odpovědnost. Podívám-li se na klesající statistiku trestné činnosti obecně, myslím, že by byl čas sednout si k počítačům a začít stíhat, a ne čekat, až nám přijde trestní oznámení,“ řekl tehdy pro Český rozhlas. Znovu se však zdá, že situace v Česku není tak závažná jako v Británii. V listopadu Ústavní soud rozhodoval o případu ženy, která byla trestně stíhána za zřejmou pomluvu. Verdikt zněl, že je to případ nikoli pro trestní řízení, nýbrž pro civilní proces.

Ještě jeden příklad, jak může být nevinná technologie využita ke sledování. Znovu je to případ Londýna. Do tamějšího metra se lze dostat pouze přes turnikety a nejjednodušším způsobem, jak zaplatit za dopravu, je pořídit si Oyster Card, na kterou si lze nahrát peníze, které se poté automaticky strhávají podle ujeté vzdálenosti. Informace o vaší cestě se pak ukládají centrálně u londýnského dopravního podniku, který je maže až po osmi týdnech. Informace o cestování si policie vyžádá zhruba v pěti tisících případů ročně. V roce 2008 MI5 prý chtěla přístup ke všem informacím ohledně cestování Londýňanů kvůli boji proti terorismu, tento požadavek však byl zamítnut. Ještě štěstí, že v Praze turnikety v metru nemáme.

Nemusí vás však sledovat jen vlastní vláda, může to dělat i cizí. Experti na to jsou Číňané, proti nimž všichni ostatní působí jako amatéři. Čínské město Čchung-čching má v ulicích nejvíc průmyslových kamer na světě. Jeho 15,35 milionu obyvatel sleduje 2,58 milionu kamer. Podle serveru Comparitech má Čína v desítce světových měst s největším počtem kamer na obyvatele hned osm zastoupení. Na pátém místě je Londýn, na desátém americká Atlanta. Odhaduje se, že do roku 2022 bude mít Čína v průměru jednu kameru na dva obyvatele.

Nejde však pouze o sledování kamerami. Čínské úřady mají obří databáze údajů o svých občanech. Díky sběru otisků prstů, sledování polohy telefonů a faktu, že velká část čínského života se odehrává na internetu, mají čínské úřady totální přehled o svých občanech. A ten se neustále zdokonaluje. Protestující v Hongkongu se bránili proti všudypřítomným kamerám maskami s kapucemi. Jenže brzy už to nemusí stačit. V Pekingu vyvíjejí technologii, která dokáže určit člověka podle stylu chůze.

K tomu, aby vás Číňané sledovali, nemusíte být nutně v Číně. Jak letos v lednu zjistil server Axios, čínský student na minnesotské univerzitě Luo Daiqing byl odsouzen na půl roku do vězení, protože si během amerických studií dělal na Twitteru legraci z čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Mimo jiné publikoval obrázky medvídka Pú. Ten je v Číně zakázaný, protože jeho údajná podoba se Si Ťin-pchingem umožňovala čínským vtipálkům obcházet cenzuru.

Jednu z pochybných čínských aplikací můžete mít ve svém mobilu. Sociální síť Tik Tok ke sdílení krátkých videí se stala během tří let fenoménem. Přestože vznikla v září 2016, je sedmou nejstahovanější aplikací desetiletí. Americkou vládou je zároveň považována za bezpečnostní riziko, vyvinula ji totiž čínská firma. Američtí vojáci dostali příkaz aplikaci smazat ze všech telefonů přidělených vládou. Americké úřady teď vyšetřují, zda čínská vláda má přístup k informacím o uživatelích Tik Toku.

Zdá se, že pokud vám nevěnuje pozornost vaše vlastní vláda, udělá to někdo za ni.

Text vznikl s přispěním Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.