Vrací se doba cenzorů?

Manifest radikalizovaného turisty

Vrací se doba cenzorů?
Manifest radikalizovaného turisty

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zatímco česká policie se po teroristickém útoku v novozélandském Christchurchi okázale sledovala schvalování trestného činu na sociálních sítích, svět, zejména ten anglicky mluvící, řešil navíc problém manifestu christchurského vraha. Byl to takový laboratorní pokus, na němž bylo možné sledovat všechny slabiny současného informačního managementu.

Jako kdekterý masový střelec i Brenton Tarrant svůj čin doprovodil manifestem. Média a sociální sítě v čele s Facebookem ho začala bezprostředně po útoku odstraňovat. Je to bláhové, kontraproduktivní a taky dost zoufalé rozhodnutí. Má jistou logiku v tom, že byla na novozélandskou událost uplatněna pravidla, jež se doporučují pro případy masové střelby. Tedy zejména odepřít střelci a jeho myšlenkám publicitu. Pachatelé, jaké má tento princip na zřeteli, jsou typicky postavy vyšinuté a megalomanské. Pozornost je to, po čem touží, a taky je tu doložená nakažlivost jejich činů. Inspirují podobně vyšinuté izolované jedince.

Čin Brentona Tarranta ovšem tak jako tak měl publicitu. Nebyl to šílený střelec, ale terorista – hlásil se k určitému myšlenkovému proudu, jeho čin měl politickou motivaci a komentáře, které na něj reagovaly, reagovaly zároveň na celý tento myšlenkový proud. Má nějaký praktický význam snažit se jeho dokument učinit nedostupným? Ta otázka měla smysl dřív, v době před internetem, kdy byly kanály šíření informací jednosměrné a ovladatelné. Dnes je to bláhové.

Texty teroristů jsou běžně dostupné. Němci si například mohou koupit spisky Ulrike Meinhofové z Frakce Rudé armády na Amazonu. Na mnoha místech je na internetu k přečtení manifest Unabombera, vlastním jménem Theodora Kaczynského, Američana, který koncem minulého století zabil tři lidi a dvacet tři zranil dopisovými bombami.

Zkušený uživatel internetu najde Tarrantův manifest během tří minut – bez napojení na alt-right kruhy či nějaký „deep web“. Hlavní význam ztížené dostupnosti je signalizační – systém, establishment, či jak nazvat viditelné autority, dává najevo, jak se má správný člověk chovat. Novozélandský stát to takto pojal i formálně; text zakázal tamní hlavní cenzor. Pozoruhodné je, že tam vůbec úřad toho jména existuje. Po víc než půlstoletí, kdy byly takové instituce na ústupu a považovaly se za přežitky minulosti, zřejmě opět přichází doba cenzorů (úřad ve svém rozhodnutí označil manifest přívlastkem „objectionable“; nejvýstižnějším překladem by asi bylo estébácké „závadový“).

Navzdory síle zákona je ale i cenzorův krok ve skutečnosti spíš signalizační než praktický. Není typově něčím jiným než to, že novozélandské televizní moderátorky ostentativně nastoupily do vysílání s muslimskými šátky. Jak obtížný je management těchto gest v éře ztráty informační kontroly, to se ukázalo za pár dní, když vůdce mešity, jež se stala terčem útoku, na veřejném shromáždění prohlásil, že za celým incidentem stojí Mosad. Dřív by taková rušivá informace byla upozaděna. Ale v době internetu to nelze. Lze se jen tvářit, že neexistuje – a ztrácet důvěryhodnost.

Teroristické dokumenty se zveřejňují mimo jiné proto, aby bylo možné je studovat. Jistěže není každý expert, ale k odmítnutí cenzury patří i odmítnutí představy, že autorita je povolána odhadovat, s jakým záměrem se někdo seznamuje s nějakou informací.

Pohřeb jedné z obětí Brentona Tarranta. - Foto: Reuters

Co se tedy dozvíme z novozélandského manifestu? Tím nejnápadnějším poznatkem je, že jde o temný plod globalizace. Když se řekne globalizace, představíme si Davos, investiční bankéře, kontejnerové lodi plné zboží z Číny. Jenže uvažování novozélandského střelce je úplně stejně součástí globalizace. Skupinová identita, k níž se Tarrant hlásí a již si konstruuje, by nebyla možná bez internetu a levných letenek.

Důležitější roli než Nový Zéland nebo Austrálie, odkud střelec pochází, hraje v manifestu Francie. Bezprostředním impulzem, kdy se rozhodl, že je třeba rezignovat na demokracii a jednat, pro něj bylo zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem. Ale už předtím zažil právě ve Francii hluboký radikalizační otřes. Popisuje návštěvu malého města, kde seděl v půjčeném autě na parkovišti před supermarketem a sledoval, jak na každého domorodého zákazníka připadají dva „nájezdníci“, jak označuje muslimské přistěhovalce. A jak už to nemohl vystát a zhnusen vyrazil do dalšího města „na svém itineráři“. Jenže mu došlo, že tam to nebude jiné. „Mé emoce se zmítaly mezi zuřivým vztekem a dusivým zoufalstvím z potupy invaze Francie, pesimismu francouzského lidu, ztráty kultury a identity a z té frašky, jež se nabízela jako politická řešení,“ vzpomíná. Pak se zastavil u velkého pohřebiště padlých z první světové války, zřejmě v Douaumontu u Verdunu. A rozplakal se.

Bývaly doby, a není to tak dávno, kdy lidé, zejména muži, o pláči veřejně spíš nemluvili. Dnes američtí „social justice warriors“ vystavují na odiv pláč nad různými imaginárními mikroagresemi jako důkaz oprávněnosti svých požadavků. Ale jak vidíme, i dnešní radikální etnonacionalisté si rádi zapláčou.

„Proč jsme dopustili, aby smrt těchto vojáků byla marná? Proč jsme dovolili nájezdníkům, aby nás porazili? Přemohli? Bez jediného výstřelu na obranu? Proč někdo něco neudělá?“ vzlyká autor mezi kříži.

Francouz by se po právu mohl ptát, co je mu do toho.

Tarrant má pro Francouze další dobré rady. Kritizuje Národní frontu Marine Le Penové jako stranu „opatrnického občanského nacionalismu“. Má třeba i představu, co by mělo NATO dělat vůči Turecku. A když píše o tom, že on, Australan, je na Novém Zélandu taky imigrant, říká, že „to je vlastně totéž jako Rakušan žijící v Bavorsku“. Evropou se prý tolik zabývá proto, že Austrálie je tak jako všechny kolonie výběžkem Evropy. Tvrdí, že bojuje za všechny bílé lidi („etnicky a jazykově bílé“). A o muslimech jednou říká, že proti nim nic nemá, ale jinde se přiznává k antiislámské motivaci svého útoku „jako pomstě za 1300 let válek a devastace, které způsobil západním národům“. Pomstít chtěl i Ebbu Åkerlundovou, třináctiletou oběť vraždícího uzbeckého islamisty ve Švédsku z roku 2017.

S jeho zemí to má společného velmi málo. Nejblíž se Australané ocitli jeho neuralgickým dějinným bodům u Gallipoli za první světové války, a o tom nepadne v textu ani zmínka.

Jeho „bílá západní“ identita je ve skutečnosti plodem nízkonákladových aerolinek, Google Translate a snu Marka Zuckerberga o světě stále propojenějším. Je to temný protějšek těch západních liberálů, kteří se identifikují jako „občané světa“. Internetová éra vlastně vytváří takové iluze v mnoha variacích. Lidé propadají dojmu, že rozumějí tomu, co se děje jinde, protože všechno je všude stejné.

Výmluvně to prozradil třeba moderátor CNN, když v roce 2015 označil jednoho z pachatelů teroristického útoku ve Francii v roce 2015, Francouze původem z Mali Amedyho Coulibalyho, za „Afroameričana“. Loni zase moderátor americké talkshow Trevor Noah označil vítězství Francie ve fotbalovém světovém poháru za vítězství „Afriky“, přestože se jen dva hráči z celého týmu narodili mimo Francii, a mnozí se v reakci na to ohradili, že nejsou Afričané, ale Francouzi. Dnes je snadné přisuzovat kdekomu nějakou identitu, aniž bychom se ho zeptali. Když si firma Nike vybrala íránskou matematičku Maryam Mirzakhani jako postavu měsíce ženské historie, zobrazila ji v propagačním materiálu s hidžábem. Jenže ta ho od roku 1999, kdy odjela do USA, až do své smrti v roce 2017 nikdy nenosila. Progresivisté z Nike z ní udělali bez jejího vědomí tradicionalistickou muslimku. Tarrant takto z Francouzů, ale třeba i z nás, udělal spolubojovníky v jeho osvobozenecké válce.

Novozélandská premiérka Jacinda Ardernová na místě masakru v Christchurchi. - Foto: Reuters

Jeho vlastní ideologie je fašistická. To není mediální nálepka, nýbrž jeho vlastní deklarace. Nehlásí se ovšem k Mussolinimu, nýbrž k britskému fašistovi Oswaldu Mosleymu, který má tu výhodu, že jeho politika nebyla nikdy v praxi vyzkoušena. Jeho přístup k terorismu má zároveň bolševické rysy. Mezi účely svého činu mimo jiné uvedl: „Vyprovokovat politické nepřátele mého lidu k činu, přimět je, aby to přehnali a nakonec sklidili nevyhnutelnou protireakci. Vybudit násilí, odplatu a další rozdělení mezi evropským lidem a nájezdníky nyní okupujícími evropskou půdu.“ Zostřování protikladů – tomu by Lenin rozuměl. A je to velmi podobné scénáři, který rozvinul Michel Houellebecq ve svém románu Podvolení z roku 2015. Francie se v něm v blízké budoucnosti stává islámskou zemí. Ale to, co tomu předchází a co obratný muslimský prezident Mohammed Ben-Abbes obratně neutralizuje, je souboj islamistických teroristů s bílými, „identitářskými“ teroristy. Ti i oni si slibují, že vyhrocování nepokojů vyprovokuje obrat v jejich prospěch. A identitáři mají naspěch, protože jsou – tak jako Tarrant – posedlí muslimskou vysokou porodností.

Specificky si Tarrant sliboval zostřování protikladů v otázce regulace zbraní. „Zvolil jsem střelné zbraně pro účinek, jaký to bude mít na společenský diskurz, výraznější medializaci a dopad na politiku Spojených států, a tudíž politickou situaci ve světě,“ píše. „Druhý dodatek americké Ústavy (zaručující právo držet zbraně, pozn. aut.) rozděluje Ameriku na mnoho frakcí podle státních, společenských, kulturních a, což je nejdůležitější, rasových hranic. Při dostatečném tlaku se americká levice bude snažit druhý dodatek zrušit a americká pravice v tom bude vidět útok na své nejvlastnější svobody. Tento pokus levice o odebrání práv povede k dramatické polarizaci lidu ve Spojených státech a nakonec k rozpadu USA podél kulturních a rasových linií.“

Spojené státy jsou na dobré cestě k naplnění této vize. Snaha levice o regulaci zbraní má vedle bezpečnostní dimenze významnou dimenzi kulturní – je zjevně doprovázena názorem, že střelné zbraně by neměly existovat a lidé, kteří je rádi používají, taky ne. Tarrantův útok zatím zafungoval podle jeho představ. Čtrnáct dní po něm novozélandská vláda oznámila, že zakáže všechny zbraně „vojenského stylu“ a poloautomatické zbraně. Je to typický styl amerických zastánců regulace zbraní – „zbraně vojenského stylu“ ve skutečnosti nic přesného neznamená, je to jako zakázat „bojové psy“. A zakazovači zbraní typicky netuší, že mnohé dnešní lovecké zbraně jsou poloautomatické. Americká levice spatřovala inspiraci v tom, že na Novém Zélandu dokázali to, o čem ona sní, za dva týdny. Po 11. září 2001 bylo v módě varovat před omezováním občanských svobod, neboť by to prý znamenalo, že „teroristé by vyhráli“. V tomto smyslu Tarrant vyhrává.

Nový Zéland přitom žádný problém se zbraňovou kriminalitou neměl. Míra vražd je tam sice vyšší než u nás, ale nižší než třeba ve Švédsku, Německu či Francii. Když jedno novozélandské médium kompilovalo článek o „proslulých novozélandských incidentech se střelbou“, většinu z nich tvořily vraždy nanejvýš dvou tří lidí; poslední masová střelba, při níž zahynulo třináct lidí, se odehrála v roce 1990. Ohlášený zákaz byl, stejně jako ty hidžáby na obrazovkách, rituálním gestem signalizujícím, čí společenská agenda se bude realizovat.

A konečně nám bez textu manifestu unikne, že francouzská je i jeho hlavní myšlenka. Jeho název, Grand Replacement, je překladem titulu knihy francouzského autora Renauda Camuse z roku 2012 (není příbuzný s Albertem Camusem). Dá se přeložit třeba jako velká substituce. „Ta myšlenka je velmi prostá,“ napsal Camus. „Existuje nějaký národ, a najednou během jedné generace je to jiný národ.“ Jednotliví cizinci se mohou integrovat či asimilovat do nějakého národa, ale národy, civilizace, náboženství – zejména když tato náboženství jsou sama o sobě civilizacemi, téměř státy – nemohou a ani nemohou chtít vplynout do jiných národů, jiných civilizací.

Že by se něco takového stalo v Evropě v průběhu jedné generace, je přehnané. Ale ta logika se přece v západní Evropě uplatňuje dnes a denně, i když pomaleji a nevyrovnaně. Bitsko-francouzský novinář Ben Judah o tom psal v reportáži z roku 2016. Popsal, jak se úplně změnilo pařížské předměstí Saint-Denis. Z této čtvrti, kde je mimochodem katedrála s hrobkou francouzských králů, se během deseti let vystěhovala většina domorodých Francouzů a jejich místo zaujali muslimové. Potvrzuje mu to sociolog Jérôme Fourquet:

„Fourquetův výzkum ukazuje, že francouzští Židé se stěhují z míst s komunistickými starosty – která mají družbu s palestinskými uprchlickými tábory, kde jsou palestinští váleční hrdinové držiteli čestných občanství a organizují se výstavy o Nakbě, palestinském exodu – do míst s pravicovými starosty, která mají družbu s Izraelem. (…) ,Prchají z muslimských oblastí?‘ ptám se. ,Ano, jednoznačně, zcela jednoznačně,‘ říká Fourquet. ,Zjistili jsme, že když se Židé začali stěhovat, byl to kanárek v dole. Nyní dochází k masivnímu úprku neimigrantské populace z těchto oblastí. To, co dřív pociťovala židovská komunita, dnes pociťuje většinová populace.‘“

Judah je mimo veškerou pochybnost liberál. Jen píše, co vidí. Proč se o tom v hlavním proudu nezačne vážně mluvit dřív, než se to ocitne v manifestech teroristů? A co všechno bude třeba ještě zakázat?