V Rusku začalo mistrovství světa ve fotbale. Lze se na ně dívat prostě jako na fotbalový svátek – tak to nejspíš bere valná většina fanoušků, kteří se do Ruska vypravili. A bylo by nesprávné kazit jim radost ze hry. Lze ho vidět i jako svátek, který si Rusko nezasloužilo. Vždyť posledních pět let dělalo všechno pro to, aby ztratilo důvěru světového společenství – jak ve sportu, tak v politice. Ale v tuto chvíli už je asi úplně zbytečné rozčilovat se nad nedůsledností západní diplomacie a zkorumpovaností mezinárodních sportovních organizací.

Na světový šampionát se dá ale pohlédnout i z hlediska vnitřních poměrů v Rusku. Svými rozměry je to bezprecedentní událost a tak či onak se týká každého Rusa.

Velmi důležitá je v tomto ohledu skutečnost, že světový fotbal tentokrát pronikl až do těch nejzapadlejších koutů Ruska. Dánové, Švédové a Islanďané jsou ubytovaní u Černého moře, Nigérie v severokavkazském lázeňském městě Jesentuki, Švýcarsko v Toliatti na Volze, Panama ve městě Saransk v Mordvinsku a Egypt například v Grozném, kam si troufne jen málokterý Moskvan. Někteří účastníci skončili dokonce na ruském venkově – ve vsi Rogozino Moskevské oblasti nebo Repino oblasti Leningradské.

Zdá se, že Rusko se chce světu poprvé ukázat jako decentralizovaná země, která nekončí na hranicích Moskvy. A opravdu: v Ruské provincii je toho k vidění dost a dost. Unikátní dřevěná architektura povolžských měst a ruského severu, lázeňská oblast severního Kavkazu, sympatická a živá města, jako Nižnij Novgorod nebo Jekatěrinburg, překrásná příroda a nakonec i ten venkov, i když jeho zaostalost místy bere dech.

Dát světu vědět o ruské provincii a prorazit její izolaci je ze strany státu jistě chvályhodný úmysl. Bohužel jej provázejí projevy úředníků, které ukazují na to, že izolovaná není ani tak provincie, jako samotné vedení ruského státu, které se mentálně nachází zcela mimo souřadnice civilizovaného světa.

Tak předsedkyně Výboru Státní dumy pro otázky rodiny, žen a dětí Tamara Pletněvová ve vší vážnosti vyzvala ruské ženy, aby nenavazovaly intimní vztahy s cizinci, kteří na mistrovství světa ve fotbale přijeli. Argumentovala přitom tím, že se na ni často obracejí „zoufalé mladé maminky‚ kterým cizinci ukradli děti“.

„Ty děti potom trpí, to známe ještě z dob Sovětského svazu. Když jsou stejné rasy jako my, ještě to jde, horší je, když jsou jiné rasy. Měli bychom si rodit vlastní děti. Nejsem nacionalistka, ale něco na tom je.“

Výrok Pletněvové připomíná snad Ameriku před občanskou válkou, snad hlubokou koloniální minulost. Dokonce ani Chruščov se před Mezinárodním studentským festivalem v roce 1957, kdy miliony mladých cizinců poprvé narušily totální izolaci poststalinského Sovětského svazu, neuchyloval k argumentaci z oblasti rasové hygieny.

Ruská poslankyně se s takovými slovy jen těžko obrací na obyvatele Moskvy či Petrohradu. Ti mají v takových věcech jasno a stěží si nechají diktovat, s kým spát a s kým ne, případně jaké rasy by měl jejich partner být. Mluví právě k obyvatelům té provincie, která by se měla v intencích organizátorů fotbalového šampionátu v příštích týdnech otvírat světu. Ale sama ji evidentně považuje za divoké území obydlené zaostalými domorodci.

Neuvědomuje si přitom, že pokud něco dokazuje izolaci Ruska, není to ani zbídačenost ruského venkova, ani to, že málokdo v Rusku vlastní cestovní pas, ale rasistické a paternalistické projevy, se kterými veřejnost oslovuje ruská politická elita.