Kde se vlastně vzal Tchaj-wan

Svobodná a krásná Čína

Kde se vlastně vzal Tchaj-wan
Svobodná a krásná Čína

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V české politice se objevila nová dělicí linie. Stal se jí mezinárodně neuznávaný stát, který je v podivném právním limbu. Zároveň je to jeden z původních „asijských tygrů“, jenž se dokázal během pár dekád vypracovat ze zaostalé země na technologickou mocnost. Řeč je samozřejmě o Tchaj-wanu, sám sebe nazývající Čínskou republikou.

Plánovaná návštěva Tchaj-wanu udělala ze zesnulého předsedy Senátu Jaroslava Kubery přes noc miláčka liberálních kruhů. Z Miloše Vystrčila, jeho nástupce v úřadě, se zase díky rozhodnutí dostát Kuberovu slibu stal favorit na příštího prezidenta, aspoň v liberální bublině.

Na druhé straně tu máme Hrad, který se často chová víc jako čínská lobbistická kancelář než jako prezidentský úřad. Tváří se, že jakékoli narušení vztahů s Čínou bude znamenat konec čínských investic a totální pád české ekonomiky. A to přesto, že například v roce 2017 dosahoval stav čínských investic v ČR 410 milionů korun, přitom Tchaj-wan u nás v témže období investoval 5,7 miliardy korun.

Tchaj-wan se stal součástí českého vnitropolitického boje, přitom o této neobyčejné zemi mnoho nevíme.

Přestože ostrov leží jen asi 130 kilometrů od kontinentální Číny, císařové o něj dlouho nejevili valný zájem. První ho pojmenovali okolo plující Portugalci v roce 1542 Ilha Formosa neboli Krásný ostrov. Formosa byla běžně užívaným názvem ještě ve 20. století. Po krátkých koloniálních pokusech Španělů a Holanďanů se tehdejší dynastie Čching rozhodla připojit Tchaj-wan teprve v roce 1683.

Kontrola to však byla značně pochybná. Domorodci, kteří prosluli jako lovci lebek, se stáhli do hor a rozhodně se nehodlali nechat ovládat. Když v roce 1871 u ostrova ztroskotala japonská loď a domorodci následně zmasakrovali 54 námořníků, čínské úřady se poté bránily zodpovědnosti tvrzením, že tyto lidi prostě nemají pod kontrolou.

Po konci první čínsko-japonské války v roce 1895 připadl Tchaj-wan Japonsku. Tehdy již na ostrově žilo zhruba 2,5 milionu lidí, z toho 2,3 milionu etnických Číňanů. Japonci tam zavedli relativně osvícený koloniální režim, stavěli školy, nemocnice, železnice a průmysl. Tchajwancům sice bylo bráněno účastnit se správy ostrova, ale byli vzdělanější i zdravější než Číňané na kontinentě. Například na začátku třicátých let na Tchaj-wanu bylo 2857 mil železnice, zatímco v celé kontinentální Číně to bylo 9400 mil. Tchajwanské elektrárny produkovaly téměř tolik energie jako zbytek Číny.

Mezitím však na kontinentě běžela historie. V roce 1911 bylo svrženo císařství, vyhlášena republika a v lednu 1912 se prezidentem stal Sunjatsen, považovaný za zakladatele moderní Číny. Ve funkci vydržel do března, následně vypukla anarchie a zemi si rozebrali generálové. Sunjatsen v roce 1919 založil Kuomintang (KMT) neboli Čínskou národní stranu. Součástí se v roce 1924 stala i Komunistická strana Číny. O rok později Sunjatsen zemřel a vedení KMT převzal Čankajšek. Tomu se podařilo jakžtakž sjednotit Čínu a v roce 1927 ze strany krvavě vyloučit komunisty. Čína se po dlouhých letech ocitla pod nominálně jednotným vedením, i když Čankajšek bojoval s komunistickými enklávami a velké oblasti byly stále pod kontrolou warlordů, i když ti slíbili věrnost centrální vládě.

Období relativní stability skončilo v roce 1937, kdy na Čínu zaútočilo Japonsko. KMT a komunisté kvůli tomu přerušili vzájemné boje a uzavřeli druhé spojenectví. Tento konflikt se časem stal součástí druhé světové války a vyžádal si mnoho milionů čínských životů. Díky němu však Čína byla uznána za válčící mocnost a vysloužila si místo v Radě bezpečnosti OSN. Po válce jí byl také navrácen Tchaj-wan.

Tchajwanci to zprvu vítali, mysleli si, že získají větší kontrolu nad vlastním osudem, ale rychle se ukázalo, že koloniální správu Japonců vystřídala koloniální správa kontinentálních Číňanů. Dne 28. února 1947 na ostrově vypukly protesty a nepokoje. Kuomintangem dosazený guvernér je krvavě potlačil. O život přišlo asi 10 tisíc lidí.

S koncem druhé světové války v Číně znovu vypukla ta občanská. Zatímco KMT se vyčerpal bojem s Japonci, komunisté se povětšinou drželi zpátky. Díky tomu měli výhodu a KMT se jim podařilo porazit. Poslední oblastí, kam KMT mohl ustoupit, byl Tchaj-wan. V roce 1949 Čankajšek a dva miliony jeho následovníků přesídlili na ostrov.

KMT se stále považoval za legitimní vládu celé Číny, kontinent pouze ovládli vzbouřenci. Zpočátku nebylo v plánu založit nový stát, ale přeskupit síly a znovu zaútočit. Jenže KMT k tomu jednoduše neměl prostředky. Komunisté ho chtěli dorazit, naštěstí pro něj ale USA vyhodnotily, že další rozšiřování komunismu v Asii nemohou dopustit, a do Tchajwanského průlivu poslaly sedmou flotilu. Toto uspořádání bylo formalizováno v prosinci 1954, kdy byla podepsána dohoda o vzájemné obraně.

Režim KMT se těšil mezinárodnímu uznání. S výjimkou komunistického bloku byl celým světem považován za legitimní čínskou vládu. USA v OSN blokovaly snahy o jeho vyloučení.

Čankajšek na ostrově zavedl autoritářský režim. Média byla cenzurována, ostatní strany zakázané, disidenti mohli putovat na dlouhé roky do vězení, bylo vyhlášeno stanné právo. Zároveň šlo o mnohem svobodnější zemi, než byla Maova komunistická Čína. KMT velmi brzy dovolil kandidovat nezávislým kandidátům v lokálních volbách. I když ti byli v nevýhodě, neměli peníze a mediální podporu KMT, občas se jim dařilo vyhrát. Například v roce 1964 starosty tří z pěti největších měst byli opoziční politici, včetně největšího Tchaj-pej.

Do parlamentu se nevolilo, neboť KMT zachovával fikci, že je vládcem celé Číny, ve shromáždění tedy museli zasedat představitelé celé země. Parlament byl udržován v podobě, v jaké přesídlil v roce 1949. Jenže začal vymírat. V roce 1969 byly uspořádány první volby s cílem zaplnit uvolněná místa.

Vláda však zároveň spustila ekonomickou transformaci. Klíčovým krokem byla pozemková reforma: stát vykoupil půdu od vlastníků a poté ji přeprodal malým farmářům. Nedělal to z nějakého altruismu, KMT si byl dobře vědom, že občanskou válku prohrál i proto, že komunisté si dokázali naklonit sedláky, kterým slíbili půdu. Položilo to však základy budoucí prosperity. Zemědělská výroba vzrostla, zvýšil se příjem malých farmářů a velcí vlastníci, kteří najednou nemohli investovat do své půdy, začali investovat do průmyslu. Vláda na rozdíl od ostatních rozvojových států odmítla vlastnit velké části průmyslu, investovala hlavně do infrastruktury a vytváření byznysového prostředí. To vedlo k zakládání mnoha malých firem orientovaných na export. Když se k tomu přidala americká ekonomická pomoc a fakt, že Tchajwanci byli vzdělaní, ale zároveň relativně levní dělníci, vedlo to k raketovému růstu ekonomiky. Obyčejní lidé, kteří zpočátku nebyli s vládou KMT nijak spokojeni, se s tím smířili. Oceňovali ekonomický vzestup a stabilitu, zvlášť v porovnání s tím, co se dělo v pevninské Číně. Začali proto masivně vstupovat do strany.

V roce 1958 se Mao rozhodl otestovat americkou ochotu chránit Tchaj-wan a začal bombardovat ostrov Ťin-men, ležící pouhé dva kilometry od pobřeží. Tchaj-wanu s podporou Američanů se ho podařilo ubránit. Bylo to nejhorší střetnutí od konce čínské občanské války.

Čankajšek se prý nikdy nevzdal svého snu o znovudobytí kontinentu. Zemřel v roce 1975 ve funkci prezidenta, aniž se své představě přiblížil.

Těžké časy nastaly Tchaj-wanu v sedmdesátých letech. Zaprvé prožil svoji první recesi, i když relativně krátkou. Horší byla politická situace. Udržovat zdání, že Tchaj-wan je legitimní vládou Číny, šlo stále hůř. V roce 1964 uznala komunistickou vládu Francie, v roce 1970 Kanada a Itálie. V roce 1971 přiletěl do Pekingu americký prezident Richard Nixon s cílem zlepšit vztahy. V témže roce OSN vyloučila Čínskou republiku a nahradila ji Čínskou lidovou republikou. Nakonec v roce 1979 uznaly Peking i USA. Dnes Tchaj-wan uznává jen 14 členských států OSN a Vatikán. Je to podivné postavení: země má všechny znaky suverénního státu, ale svět se tváří, že tomu tak není, aby si nerozhněval Čínu. Proto se tchajwanské ambasády maskují jako obchodní komory a podobně. Olympijských her se smí účastnit jako „Čínský Tchaj-pej“.

Po smrti Čankajška se moci ujal jeho syn Ťiang Ťing-kuo, který urychlil liberalizaci režimu. V roce 1986 povolil zformování opoziční Demokratické progresivní strany. O rok později odvolal stanné právo. Po jeho smrti v roce 1988 se prezidentem stal Li Teng-chuej, který v liberalizačních reformách pokračoval. V roce 1996 uspořádal první tchajwanské plně demokratické prezidentské volby. Vyhrál je. O čtyři roky později zvítězil kandidát Demokratické progresivní strany, tím skončila vláda KMT nad ostrovem.

Dnes jsou hlavní politická uskupení „modrá koalice“ (tu vede KMT, který se mezitím přetvořil ve standardní pravicovou stranu) a „zelená koalice“ (vedou ji středolevicoví demokratičtí progresivisté). Hlavní rozdíl je v jejich přístupu ke statusu Tchaj-wanu. Modří stále trvají na tom, že v Tchaj-pej sídlí legitimní vláda celé Číny, kontinent je pouze pod kontrolou rebelů. Naopak zelení chtějí formálně vyhlásit nezávislost a vytvořit plnohodnotný a uznávaný stát Tchaj-wan. Do jisté míry je to debata akademická. Na ovládnutí zbytku Číny Tchaj-wan nemá prostředky a Peking vzkázal, že vyhlášení nezávislosti bude považovat za záminku k invazi.

Vztahy mezi oběma čínskými státy jsou všelijaké. V roce 1987 Tchaj-wan zrušil zákaz cestování do kontinentální Číny. V roce 2010 byly poprvé navázány přímé obchodní vztahy. Od osmdesátých let Peking nabízí sjednocení podle modelu „jedna země, dva systémy“, kdy by si Tchaj-wan mohl zachovat velkou míru autonomie včetně vlastního politického systému a armády. Jenže Tchaj-wan sleduje, jak podobné záruky dané třeba Hongkongu jsou postupně odbourávány a porušovány, a jednoduše nevěří, že komunisté dodrží slovo. Proti sjednocení s Čínou, byť podle modelu „jedna země, dva systémy“, je soustavně 70 až 80 % Tchajwanců.

Ovládnutí Tchaj-wanu je dlouhodobým cílem komunistické strany i čínských nacionalistů. Tím se vysvětluje čínská háklivost na jakýkoli náznak uznání tchajwanské nezávislosti. Podle některých analytiků je násilné připojení Tchaj-wanu pouze otázkou času. To by nejspíš znamenalo konec „svobodné Číny“.

 

 

19. června 2020