Demonstrace Milionu chvilek pro demokracii byly dost velké na to, aby účastníkům a organizátorům daly pocit, že tady se sešli zástupci celé společnosti. Lidé z celé země, entertaineři, politici a slavné osobnosti dychtivé promluvit, nahodilé firmy odkudkoli ochotné pomáhat. Ale ten obrázek byl ošidný – podle průzkumů Medianu pro Český rozhlas je v červnu, v době největšího rozmachu, podporovalo 34 procent veřejnosti. To nejlepší, co o nich bylo dalších 26 procent ochotno říct, bylo, že jim nevadí. 22 procent bylo proti. Celých 65 procent jim nevěnovalo pozornost, z toho deset procent o těchto největších veřejných vystoupeních u nás od roku 1989 dokonce vůbec neslyšelo.

To jsou čísla z červnového průzkumu; v navazující listopadové vlně dotazování se všechna čísla posunula o dvě až pět procent v neprospěch hnutí.

Kdo je ta masa lidí, kterým kastrování demokracie, prováděné u nás Andrejem Babišem, zřejmě nevadí? Okamurovci? Zemanovci? Nevzdělaní, sociálně vyloučení, důchodci – či jak je obvykle zobrazován profil autoritářského, populistického voliče současnosti? Nyní známe přinejmenším jednu sociální skupinu, která je zřejmě tvoří: ajťáky.

Jen skupina naprosto nedotčená aktivním občanstvím si může nechat ukrást Babišem svou iniciativu – hackaton – takhle snadno. Rozhodli se experimentálně dokázat, že stát dělá svou práci draze a špatně. To, že si tam pustili Babiše a nechali ho sehrát jeho rutinu prostého strýce nadšeného z jejich práce, vyžaduje mnohovrstevnatou krustu nevědomosti. Nevědomosti o tom, že úřady a jejich úředníci nevznikají pučením, ale že je zřizuje a jmenuje vláda. Že významným a pak nejvýznamnějším činitelem této vlády je už od roku 2014 právě ten strýko. Že se dostal k moci tak, že cosi sliboval ohledně řízení státu. A přitom tu teď, po šesti letech akumulování politické moci, stojí s nimi v jedné řadě, bezmocný proti neschopnosti státních úředníků.

Existuje zřejmě určitý druh tuposti, pro jehož dosažení je nutné vysoké IQ.

Lze samozřejmě zkusit i jiné způsoby interpretace. Ajťáci vědí, že byrokracie žije svým vlastním životem, který se v praxi jen neochotně poddává jakémukoli tlaku zvenčí. Je to průběžný, nikdy nekončící souboj, ať už vládne strana jakékoli barvy, a když se jednou podaří byrokraty doběhnout, je třeba příležitost přijmout a ukázat tak, že přece jen jsme šikovný národ. Nic lepšího neexistuje.

Lze si představit i cyničtější interpretaci. Stát byl, je a bude významným zadavatelem IT zakázek. Který podnikatel by dokázal vyhodit potenciálního největšího klienta se slovy „tohle neděláme pro vás, ale proti vám“? Babiše možná vybučí pár demonstrantů při vstupu do Státní opery, ale potenciální příjemci státních zakázek ho přijmou pokorně. Ne všichni ajťáci jsou úplní sociopati.

Jiná je otázka, jestli může být podstatně kvalitativně líp.

Šlo o zakázku na prodej dálničních známek a zřejmě i na sledování pohybu vozidel. To jsou činnosti v té či oné míře umožněné samotnou existencí IT sektoru. Nabalily se na existenci dálnic, které ajťáci nevymysleli. IT revoluce jistě nějak zasahuje do projektování konstrukcí i do sledování provozu, navigačních aplikací atd., ale v zásadě jsou to tytéž dálnice, které zplodil technologický vývoj dvacátého století. Počítačové firmy je nepostaví žádným radikálně jiným způsobem (o 3D tisku dálnic zatím snad opravdu nikdo nemluví). A jakýkoli pokrok a zefektivnění, které IT rozvoj do budování dálnic přinesl, jsou bohatě negovány radikálním zesložitěním jejich projektování. Zpomalil ho režim práv, který na Západě expandoval od 60. let a který my jsme převzali víceméně v jednom kuse po roce 1989. (Poslední dálnice, která se stavěla rychle, ta do Plzně, byla vyprojektovaná ještě za socialismu. Poslední dokončený úsek byl obchvat Plzně, kde se při boji o vrch Valík už zaskvěl nový režim práv v plné palbě.) Dálnice nestaví ajťáci, staví je právníci.

V některých okolních zemích se staví v průměru rychleji a levněji. Ale i tak jsou pravidlem u infrastrukturních staveb ve vyspělém světě zpoždění a prodražování. A vše se děje pomaleji. Uznání ze všech stran sklidila stavba Gotthardského železničního tunelu mezi Švýcarskem a Itálií, otevřeného v roce 2016. Byl postaven při dodržení harmonogramu i rozpočtu, dnes velká vzácnost. Ale i on trval od prvních přípravných prací dvacet let.

Ne vždy se stavělo tak pomalu. Američané v roce 1942 usoudili, že je z bezpečnostních důvodů žádoucí vybudovat silniční spojení mezi kontinentálními Spojenými státy a Aljaškou. Rozhodnutí padlo v únoru 1942 a celá 2700 kilometrů dlouhá silnice, vedoucí přes kanadské území, byla hotová za 234 dní. Cena za kilometr v dnešních cenách vychází na 18 milionů korun. U nás kilometr dálnice stavíme někdy za půl miliardy i víc. Pravda, jsou to dálnice, kdežto Alaska Highway byla jen dvouproudová silnice. Ale zase se stavěla v tundře.

Pentagon, po dlouhou dobu největší budova na světě, byl postaven v letech 1942 až 1943 za 491 dní. To byla ovšem doba čisté stavby, samotné rozhodnutí padlo dříve. O dva měsíce.

Jiný příklad: po útoku na Pearl Harbor bylo rozhodnuto vybudovat nové doky na stavbu nákladních lodí u San Franciska. Celá stavba od odeslání telegramu, jímž příslušná vládní komise přijala rozhodnutí, po zprovoznění trvala 197 dní. Pravda, za války jde leccos rychleji, jak naznačuje věta z historického líčení: „Zahájení stavby bylo odloženo o dva týdny, aby se mohly vystěhovat čtyřicet dvě rodiny z Pine Point, který byl určen k demolici.“ Dva týdny! To tedy byl jiný časový horizont než za časů farmářky Havránkové, která dokázala blokovat stavbu dálnice D11 dvacet let.

Chcete příklad z míru? První skica Eiffelovy věže pochází z roku 1884. V roce 1887 proběhla veřejná soutěž, dnes bychom řekli zmanipulovaná, protože šitá Eiffelovi na míru. A v roce 1889 už věž stála; vlastní stavba trvala dva roky a dva měsíce.

Z Francie můžeme přinést ještě pozdní příklad toho, čemu lze říkat éra vrcholného modernismu ve vládnutí. Vláda schválila stavbu první linky TGV v roce 1976, a to včetně vyvinutí úplně nového vozového parku; provoz byl zahájen v roce 1981 (že je ovšem tato linka z Paříže do Lyonu patrně jediná, která se ekonomicky vyplácí, je jiný problém).

Všechno to ukazuje na nikoli neznámý problém. Revoluční pokrok v IT technologiích zakrývá relativní stagnaci v jiných oborech v posledních několika desetiletích. Bez souvislosti jistě není, že svět bitů a pixelů zůstával relativně svobodný, zatímco ostatní, „hmatatelnější“ obory lidské činnosti byly svazovány čím dál více regulacemi. Odtud také nával nejinteligentnějších a nejpodnikavějších lidí do tohoto sektoru. Tato éra relativní nedotčenosti regulací končí až dnes, kdy se Facebook, Google a další staly obětí vlastního úspěchu a dopad regulační pěsti je nemine.

Ale Babišova reakce není v dnešním světě zase takové unikum. Rozhodně není jediný politik, který se tváří, jako by vládní aparát, který řídí, fungoval nezávisle na něm a on byl jen malý pán, snažící se ho zkrotit. Ne každý politik umí tuto šarži hrát tak dobře, aby si zachoval zástupy věrných, již jsou ochotni aplaudovat hře na dobrého krále a špatné rádce zas a znova. V tom je nedostižným esem Donald Trump, jehož vládnutí je vlastně nepřetržitou likvidací proradných a neschopných administrátorů – exponentů „deep state“, které mu zřejmě nějaký jmenovec nasadil do vlády.

Ale umění distancovat se od vlastní vlády dokážou praktikovat i jiní vůdci s na první pohled odlišnou imagí a temperamentem. Barack Obama od počátku vládnutí osciloval mezi polohou nového Roosevelta, zavádějícího velká, transformující opatření, a revolučního tribuna, který se jakousi transsubstanciací nacházel v Bílém domě, ale duchem v zásadě demonstroval v ulicích.

I Emmanuel Macron by nejraději byl „prezidentem Jupiterem“, který s chaosem ve vládě ani v ulicích nemá co do činění. Ale když už to jinak nejde, vyhlásí naslouchací turné, celonárodní dialog, při němž se hodlá pokorně učit od demonstrantů, a být tak vlastně jedním z nich. A při rýsování svých zahraničněpolitických vizí naznačuje, že odpor vůči nim je v diplomatickém aparátu zahnízděn tak pevně, až čekáte, kdy použije výraz „deep state“. Takže kdo je tu vlastně populista?