komentář Ondřeje Štindla

Belmondo a Williams: Muži s popsanou tváří

komentář Ondřeje Štindla
Belmondo a Williams: Muži s popsanou tváří

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Někdy se to smutně sejde. V pondělí zemřeli dva herci – Jean-Paul Belmondo a Michael Kenneth Williams. Byli to jistě umělci různého statusu, zvlášť v Česku. Hvězda, k níž generace diváků cítily velmi blízký vztah, a výborný herec, jehož jméno nebylo nějak široce známé, jakkoliv si lidé, kteří ho v něčem viděli (především v klasických seriálech Wire: Špína Baltimoru a Mafie v Atlantic City), jím ztvárněné postavy moc dobře pamatují. Rozdílné byly i ty jejich konce, Belmondo v osmaosmdesáti, klidně, po úspěšném a především asi i spokojeném životě, Williams předčasně, ve čtyřiapadesáti, zřejmě po předávkování drogami, se závislostí se střídavými úspěchy bojoval už léta. Společnou ale měli jednu specifickou a vzácnou kvalitu herectví, pokusím se ji tu popsat.

Oba představovali ten typ herce, který se s rolemi příliš nemění, Belmondo byl ve filmech vždycky především Belmondo, jména jeho postav ve všech těch detektivkách a komediích, které byly v předrevolučním Československu tolik populární, si pamatuje málokdo (uznávám, výjimku samozřejmě představuje Bob Saint-Clare v Muži z Acapulca). Ty filmy byly co do kvality dost různorodé, mohlo ale stačit, že se v nich Belmondo objevil v nějaké variantě belmondovské postavy, impulzivního chlapíka, který nectí pravidla, je docela šaramantní a vtipný, nevadí mu nebezpečí. Belmondo, kterého v téhle zemi milovaly masy diváků, byl ten, řekněme, pozdní, orientovaný spíš na široké publikum, snad i komerční úspěch. Nic proti tomu, navíc ty nejlepší věci těchhle jeho časů byly opravdu výborné – třeba právě Muže z Acapulca můžu vidět dost často.

Belmondo za mlada představoval komplikovanější typy, někdy nebezpečné a nevyzpytatelné kluky, někdy intelektuály, vyzařoval energii, která divákovi mohla připadat zneklidňující. Kdo ho poprvé viděl až někdy v sedmdesátých, osmdesátých letech, věděl ještě dřív, že má před sebou setkání s hvězdou. Bude tam Belmondo. V době svých počátků byl ale Belmondo považovaný za hvězdu v něčem dost podivnou, vůbec ne hvězdnou. Podle tehdejších a vlastně i dnešních konvenčních měřítek to nebyl moc hezký člověk, nebo dokonce krasavec. Věnoval se boxu a taky na to vypadal, jeho pro zjemnělé oko neladný obličej korunoval přeražený nos. Tenhle „handicap“ ale Belmondo s lehkostí překonával osobitou verzí šarmu, intenzitou.

Nebyl typem herce, který se promění v postavu a díky třeba skvěle zvládnuté profesi ji před kamerou vytvoří. Do těch postav zapojoval taky sebe a svoji životní zkušenost, samozřejmě v tom ohledu nebyl ojedinělý, jenom to na něm bylo víc vidět. Už v mládí vypadal jako chlapík, který za sebou má asi ledacos. Žádný „nepopsaný list“, který v divadelní škole byl mezi nejlepšími žáky, ale chlapík, jemuž už osud stihl do tváře něco napsat. Vlastně v tom ohledu byl podobný vrstevníkovi Alainu Delonovi, který jistě byl ideálu mužné krásy o dost blíž, výjimečným ho ale nedělala jeho pohlednost, ale upřený, dovnitř obrácený a někdy až zabijácky chladný pohled.

Michael Kenneth Williams byl také muž s popsanou tváří, až doslova. Skoro přes celý obličej se mu táhla jizva, důsledek nějaké zběsilé bitky v baru, při níž mu někdo pořezal tvář. Ten zjev ho předurčil k určitému typu rolí. Proslavila ho postava Omara Littla, divokého a charismatického „zbojníka z ghetta“, který okrádá drogové dealery. Každou svou roli zesiloval svým magnetismem, stačilo, aby na plátně nebo obrazovce jenom byl. Hrál vlastně velmi úsporně, málokdy v roli křičel, stačil hluboký hlas a propalující pohled očí, tvář jako svědectví.

Je ho strašná škoda. Belmondo i Williams byli výborní herci, jejich popularita a síla jejich projevu spočívala ale taky v tom, že nebyli „jenom“ herci. Nebyli pohlední jak ze žurnálu, ale dokázali vyzařovat nějakou jinou, přesvědčivější přitažlivost, snad i zralost, nebo aspoň zkušenost. Do filmu, který je také pokusem o nějaké zobrazení života, přinášeli stopy té skutečnosti, nejenom v tom, jak se ta realita podepsala v jejich obličejích, ale také v tom, že některé věci jako kdyby nemuseli hrát, nemuseli je předstírat, nemuseli přesvědčovat publikum, že jsou zajímavé individuality a že mají taky ledacos za sebou, mají nějaké širší či hlubší ponětí o životě. Nějak to tam prostě všechno bylo.

8. září 2021