S americkou aktivistkou Katy Faustovou nejen o dětech

Dospělí by hlavně měli dospět

S americkou aktivistkou Katy Faustovou nejen o dětech
Dospělí by hlavně měli dospět

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na pozvání Aliance pro rodinu cestovala koncem září po České republice Katy Faustová, ředitelka americké neziskovky Them before us, česky Ony před námi, míněny děti před dospělými. Hlavní prioritou skupiny je obhajoba definice manželství jako svazku muže a ženy a tím i obhajoba tradičního modelu, v němž se děti adoptují jen do heterosexuálních rodin. Faustová je dcerou ženy, která po rozvodu s jejím otcem začala žít s jinou ženou. Nakolik ji to nasměrovalo na dráhu aktivistky? A je tento „reakční“ aktivismus v moderní Americe přípustný?

Proč má vaše organizace takové jméno?

Názvem dáváme najevo, o co nám jde především: aby děti měly přednost před dospělými. Kdykoliv činíme nějaké rozhodnutí o rodině, měla by práva dětí mít přednost před touhami dospělých. Myslím teď především právo dětí znát své rodiče a zažívat jejich lásku. Od otce i matky současně. To je základní dětské právo.

Nemáte kvůli názvu skupiny těžkosti? Přece jen ten název implikuje, že právo adopce do homosexuálních rodin mohou chtít jen sobci.

V tom názvu je ale přísnost vůči dospělým obecně. Je to princip, který vyžaduje oběti od heterosexuálních párů s dětmi, které nejsou sezdané, protože právem dítěte je být milován oběma rodiči a požívat aspoň nějakého příslibu, že to tak zůstane. Vyžaduje oběti i od heterosexuálních párů, které nemohou mít děti. Žádá po nich, aby svou neplodnost řešily bez hledání dárce vajíček, dárce spermatu, náhradní matky. Všechny tyto tři cesty jsou v rozporu s právem dítěte znát oba své rodiče. Ten princip vyžaduje oběti i od singles, pokud si přejí mít děti bez toho, aby si nejprve našli manžela nebo manželku. My jim říkáme: Tvá touha mít dítě neváží víc než právo dítěte na přítomného otce. A ano, klade nároky i na ty, kdo se definují jako homosexuálové a lesby. I těm říkáme, že své rodiny mají vytvářet způsobem, který respektuje práva dětí, ne že uspokojuje jejich romantické tužby. V našem chápání žádný dospělý s dětmi není zbaven ohledů k dětem.

Myslím, že váš slovník bude na spoustu čtenářů působit dost přísně. Uvažte už to, že rozvodem v naší době končí až polovina sňatků.

V Americe se jen 30 procent manželství rozvádí kvůli domácímu násilí, nevěře, závislosti na alkoholu nebo na drogách. Většina Američanů se rozvede proto, že měli v manželství potíže spolu komunikovat. Měli dojem, že se přestali mít rádi. Nebo v rodině není dost peněz. Já ty životní situace rozhodně nezlehčuji, ovšem dospělý člověk, který se rozhodne opustit svoji rodinu, tím vlastně říká: Ten kříž je pro mě moc těžký. Vezměte ho, děti, místo mě. Řekla bych, že v naší době by dospělí hlavně měli vyrůst.

Co jsou pro vás nejvážnější argumenty proti adopci dětí do homosexuálních domácností?

Než začneme mluvit o adopcích, ráda bych zdůraznila jednu naprosto klíčovou věc. Adopce není způsob, jak dospělí získávají děti. Adopce je způsob, jímž spravedlivá společnost pečuje o sirotky. Hodně lidí se ptá: Mají homosexuálové právo adoptovat děti? Odpověď je: Ne, homosexuálové žádné právo adoptovat děti nemají. A stejně tak ho nemají ani heterosexuálové. Ale děti, které přišly o své rodiče, mají právo být osvojeny. Agentura pro adopce musí sloužit svému klientovi, jímž má být dítě. Samozřejmě že vzácně nastávají situace, kdy sezdaný pár není pro nějaké konkrétní dítě v danou chvíli k dispozici. Stává se to například u starších dětí nebo u sourozenců. Tři děti by byly rády osvojeny společně. Stává se to u dětí se speciálními potřebami. Jednou jsem jako pracovnice americké agentury pro adopce cestovala do Číny s lesbickým párem, který si jel pro sirotka s vážným handicapem. Tam bylo naprosto jasné, že dítěti bude lépe v domácnosti se dvěma ženami než v podfinancovaném sirotčinci, kde nemělo šanci na adekvátní lékařskou péči. V takto vzácných případech může být single domácnost nebo stejnopohlavní domácnost nejlepší řešení. Ale pro těchto několik vzácných případů snad nezrušíme základní pravidlo, že děti mají právo znát svého otce a svou matku. Proto by rodina skládající se z otce a matky měla mít při adopci přednost.

Proč je pro dítě lepší heterosexuální než homosexuální pár?

Odpovím oklikou. Úplně nejlepší je samozřejmě vyrůstat s vlastními biologickými rodiči, kteří žijí v manželství. Tady mezi sociology panuje shoda. Tyto děti prospívají lépe ve všech ohledech: fyzická kondice, mentální zdraví, schopnost navazovat a udržet milostný vztah a pak manželství. Už u nevlastního heterosexuálního rodiče není vůbec jisté, že bude dítě prospívat lépe než předtím s matkou samoživitelkou. V Británii o tom před několika lety zveřejnili studii. Podle ní obě skupiny dětí prospívají zhruba stejně. Jasně, najdou se i heroičtí, naprosto senzační nevlastní rodiče, kteří vyplní mezeru po biologickém, k dítěti lhostejném rodiči. Ale statisticky vzato příchod nevlastního otce dítěti nepomáhá. Tento poznatek pak můžeme rozšířit i na děti ze stejnopohlavních domácností. Jestliže ani přítomnost nevlastního otce nezlepšuje výsledky dítěte, proč si máme myslet, že nevlastní rodič stejného pohlaví je pro dítě přínosný? Vždyť on nemůže ani teoreticky poskytnout dítěti to doplňkové, buď mateřské, nebo otcovské rodičovství, které dítě postrádá.

A propos vědecké studie: když hledám na Googlu, ten mi nejdřív nabídne studie, že děti vychovávané ve stejnopohlavních domácnostech mají srovnatelné výsledky s dětmi z heterosexuálních rodin. Jak já, laik, poznám, která studie je dobrá a která je odpad?

Pokud se věda o rodině zabývá takovými aspekty, jako je role nevlastního otce, vliv manželství na dítě, tím, co žena a muž v rodině dělají odlišně – a takových studií máme úplné moře, provádějí se od už 50. let minulého století –, a dokud to není výzkum přímo o homosexuálních svazcích, shodnou se sociologové zleva doprava na třech bodech. Zaprvé: biologie je ve vztahu dítě–rodič zásadní. Biologičtí rodiče dávají svým dětem nejlepší ochranu, děti s nimi navážou nejtěsnější vztah. Největší pravděpodobnost, že bude zneužívat dítě, je u nepříbuzného dospělého, obzvlášť muže. Zadruhé: muž a žena jsou odlišní, takže dítěti dávají odlišnou, nicméně navzájem se doplňující výchovu. Zatřetí: děti neprospívají tak dobře, pokud o jednoho biologického rodiče přijdou. Smrtí, rozvodem, jeho odchodem. Platí to, i když je později adoptuje jiný dospělý. Jak je tedy možné, ptám se, že všechny ty studie, které vám nabídne Google, jako zázrakem docházejí k závěru, že mezi dětmi vychovávanými stejnopohlavními páry a v heterosexuálních manželstvích nejsou žádné rozdíly? I když děti z homosexuálních manželství nemají doma aspoň jednoho svého biologického rodiče?

Jaké pro to máte vysvětlení?

Většina těch studií při bližším pohledu není dost rigorózní. Používají velice malé vzorky, badatelé nevyhledávají účastníky metodou náhodného výběru, studie často vzniknou prostě tak, že dospělí vyplní dotazník. A když se zeptáte dvou lesbických matek, jak se dítě cítí v jejich stejnopohlavní domácnosti, co myslíte, že odpovědí? Odpovědí, že skvěle. Většina těch často zmiňovaných studií vůbec nezkoumá reálné výsledky, jichž pak ty děti dosahují v životě. Neptá se: Byl jsi na sociální podpoře? Bral jsi drogy? Měl jsi v dětství nebo v mládí psychické, mentální potíže? A protože se autoři studií neptají, chybějí nám v tomto ohledu tvrdá data.

Kolik stejnopohlavních domácností ve Spojených státech vychovává děti?

Poslední data jsou ze sčítání obyvatelstva v roce 2010. Proběhlo i sčítání v roce 2020, z něho ale výsledky teprve začínají přicházet. Každopádně v roce 2010 bylo ve Spojených státech 600 tisíc stejnopohlavních párů, z nichž 100 tisíc mělo dítě v domácnosti. Odhaduji, že v novém sčítání podíl takových domácností s dětmi významně naroste.

Stanou se z dětí vychovávaných dvěma muži nebo dvěma ženami častěji sami homosexuálové?

Data nám to zatím nepotvrzují. Studie v tomto ohledu nemají jasno. Před rokem vyšla jedna studie, která ukazuje vysoký nárůst pravděpodobnosti, že především dcery se v dospělém životě budou identifikovat jako bisexuálky. Z příběhů, které jsem já zaznamenala, bych vám odpověděla, že ano, mnozí z těch dětí zápasí s vlastní genderovou identitou, s vlastní sexualitou. Ale robustně podložené to zatím nemáme.

Jaký je váš osobní příběh?

Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo deset. Pak jsem dělila čas mezi domov otce a domov matky. Vídala jsem oba. Matka pak začala žít s jinou ženou. Jsou spolu 35 let. V mém případě se naštěstí máma se svou partnerkou nesnažily zastoupit roli mého otce. Miluji mámu, miluji její partnerku, ale nepovažuji ji za svou matku. Jsme přátelé. Vídáme se, obě jsou důležitou součástí mého života i života mých dětí. Jezdíme k nim na prázdniny. Ono to skutečně není tak, že by nebylo možné mít současně rád homosexuály ve svém životě a bránit tradiční manželství.

Jak těžký je pro desetileté dítě poznatek, že máma si po otcově odchodu našla ženu?

Neřekla bych, že se to moc liší od dítěte, které prodělalo normální rozvod. Což je pro dítě skoro vždycky strašná rána.

Co byla vaše pohnutka, abyste se angažovala?

Důvody jsou dva. Zaprvé když jsem slyšela, co se tak povídá o manželství. Že dětem je vlastně jedno, jestli je vychovávají dvě mámy, nebo dva tátové. Neboli že dětem je jedno, že přišly o mámu nebo o tátu. Já jsem se napracovala s dětmi dost na to, abych věděla, že je jen málo věcí, které děti ničí víc než ztráta matky nebo otce. Kvůli tomu v noci nespí, brečí kvůli tomu, když jsou samy. Velmi málo dětí se přes to bez větších potíží přenese. Druhé tvrzení, které mě namíchlo a dovedlo k rozhodnutí se angažovat, byly ty řeči, že jediným důvodem, proč může být člověk proti homosňatkům, je jeho nenávist k homosexuálům. To je lež, dokonce nactiutrhačná lež. Vím to ze své zkušenosti i ze znalosti velké většiny lidí, kteří se zapojili do našeho hnutí.

Jak těžké to má taková skupina v dnešní Americe?

Poměry ve Spojených státech se skutečně mění velmi rychle. My jsme jediná skupina nejen v Americe, ale pokud vím, na celém světě, která bojuje výlučně za práva dětí, za to, aby mohly vyrůstat v klasickém manželství. Nejsme velká skupina, přitom bojujeme proti mocným a velmi dobře financovaným zájmům. Ať už je to oplodňovací průmysl, dnes nejlukrativnější část zdravotnického světa, průmysl, který půjde kamkoli, kde najde levné dělohy, aby mohl dodávat děti bohatým západním párům. Ať už jsou to lidskoprávní skupiny, dnes zaměřené na prosazování tužeb dospělých lidí natolik, že jim jsou zcela lhostejná práva dětí. Anebo ať je to celá polovina naší politické scény, tedy Demokratická strana.

Viděl jsem, že váš ministr dopravy Peter Buttigieg právě hrdě oznámil, že se mu s jeho partnerem narodila dvojčata.

Oni říkají: Stali jsme se rodiči. Oni tedy dva muži se nemohou společně stát rodiči bez pomoci jedné nebo dvou žen. Ministr Buttigieg a jeho partner neprozradili, jak k těm dvojčatům v nemocnici přišli. Zajímavé je, že Buttigiegův partner před dvěma třemi měsíci v jednom rozhovoru prohlásil: Chtěli bychom adoptovat dítě. A najednou jsou v nemocničním pokoji s novorozenými dvojčaty. Dvojčata se v normálně počatém těhotenství rodí velmi zřídka, asi ve dvou procentech případů. Přičemž pořadník rodin ve Spojených státech, které chtějí adoptovat novorozená dvojčata, je velmi dlouhý. Můžete čekat roky a roky. A Peter Buttigieg se svým partnerem Chastenem najednou mají novorozená dvojčata. Takže buď se nějaká matka těhotná s dvojčaty, která byla v třetím trimestru a četla ten rozhovor, náhle rozhodla předat své děti těmto dvěma mužům, protože si uvědomila, že to bude bohatý, celebritní pár. Anebo jsou jedním z mnoha gay párů, které získaly děti skrze náhradní mateřství. Tak či onak – žena dodala vajíčko, které nosila ve svém těle devět měsíců. A to dítě právě ztratilo matku. Pro dítě je ztráta matky vždycky tragédie, ale může se stát. Ovšem nikdy bychom tomu neměli říkat pokrok.