Koronavirus změnil společenské poměry tak, že se staré časy už nevrátí zpátky a místo nich přijde „nová normalita“. Po odražení nákazy přišla krize ekonomická, kterou ministři označují za bezprecedentní, ale slibují, že zařídí restart a nový začátek. Mění se také politika a teď jde o to, jakým směrem. První známky změny přinesly v červnu a červenci celkem šestery volby, prezidentské v Polsku, parlamentní v Srbsku, Chorvatsku a Severní Makedonii, komunální ve Francii a v rakouské spolkové zemi Štýrsko. Pro jejich hodnocení se nabízí znovu oblíbený termín občanská válka.

Jednoduchý výklad, jak koronavirus změní politiku, nabízejí obvyklé sociologické průzkumy. Jejich poselství shrnuje idylický obrázek od bavorského jezera Chiemsee, u kterého při západu slunce za alpskými vrcholky rokují německá kancléřka Angela Merkelová a bavorský premiér Markus Söder. Poslední roky kancléřky byly řadou neúspěchů a všichni už netrpělivě čekali, kdy složí mandát a nechá pracovat profesionály. Merkelová však ráznými kroky ubránila národ před nákazou a popularita její strany CDU vystřelila ze dne na den z necelých třiceti ke čtyřiceti procentům. Za hlavního spojence si vybrala Södera ze sesterské strany CSU, jehož spolkovou zemi virus zasáhl nejhůř. Premiér však použil z celého Německa nejtvrdší opatření a stal se po kancléřce nejpopulárnějším politikem. Neví se, o čem předminulý víkend Merkelová se Söderem u jezera mluvili, všichni komentátoři však nabízejí stejnou interpretaci. Kancléřka si vybrala nástupce, poprvé v historii bude z Berlína vládnout Bavor.

Obdobný příběh s vylepšením preferencí aspoň o pět procent zaznamenalo v Evropě dalších deset vládních stran od Irska až po Slovinsko. Nasnadě je tedy závěr, že koronavirus posílil politiky, kteří se dokázali prezentovat v roli vítěze nad nemocí. Nezískali ani neztratili tam, kde si s útokem viru dlouho nevěděli rady, tedy například ve Španělsku a Velké Británii, případně nedokázali úspěch prodat.

Taková úvaha je stejně povrchní jako zpravodajství o idylickém večeru u Chiemsee. Zakrývá fakt, že v každé evropské zemi došlo k otřesu, který nemá obdoby, protože vlády při něm obvykle nerespektovaly ústavní práva, v první řadě svobodu pohybu, a dost často si své kroky ani nedaly zpětně posvětit parlamentem. Není divu, že například rakouské soudy už označily postup kancléře Sebastiana Kurze za protiústavní. Přesto Kurz ani další lídři o přízeň voličů nepřišli. Něco se muselo změnit ve společnosti.

Podřízení, nebo revolta

O prvním červencovém víkendu potlačila srbská policie v Bělehradě a dalších městech demonstrace požadující rezignaci prezidenta Aleksandara Vučiće. Nechyběla přitom vodní děla, kopání do demonstrantů a desítky zatčených. Bezprostředním podnětem k protestům bylo nařízení, které opět omezilo volný pohyb ve městech a zavádělo povinné nošení roušek. Klíčový však byl politický rozměr. Prezident uvolnil zákazy spojené s koronavirem v polovině června, protože počet nakažených poklesl pod sto případů za den. Proto mohly 21. 6. proběhnout volby. Při rekordně nízké účasti necelých 50 procent zaznamenala Vučićova Pokroková strana Srbska rovněž rekordní výsledek přes 61 procent. Záhy po vyhlášení výsledků však počet nakažených překročil hranici tří set případů za den a předpisy omezující veřejný život začaly zase platit. Demonstranti v rozhovorech pro německý rozhlas netajili své rozhořčení nad tím, že čísla o koronaviru byla zfalšována. „Vládě nejde o boj s nemocí, ale sleduje jenom své vlastní zájmy,“ stěžovala si jedna z demonstrujících. Naopak Vučić označil účastníky protestů za fašisty.

Příklad Srbska je extrémní, přesto se stejný model opakuje i v sousedství. Rekordně nízkou účast na úrovni poloviny registrovaných voličů spolu s přesvědčivým vítězstvím dosavadních vládců zaznamenaly také Chorvatsko a Makedonie. Pravicový premiér Chorvatska Andrej Plenković a jeho socialistický makedonský kolega Zoran Zaev nezískali ústavní většinu jako nacionalista Vučić v Srbsku a oba budou shánět partnery do vládní koalice. S bělehradským vůdcem však mají společnou strategii, při které využívali postavení předních bojovníků s nemocí, například Zaev oznámil s rouškou na ústech ještě volební vítězství. Chorvatsko a Makedonie ukázaly, že pozice vládců z doby koronaviru je v realitě silnější než v průzkumech, protože ani jeden z premiérů neměl podle předpovědí své vítězství jisté.

Volby ve zbytku Evropy jsou variací na Balkán. Štýrské komunální volby potvrdily, že také pozice rakouského kancléře Kurze během koronavirové doby posílila. Výsledek 47,2 procenta pro jeho lidovou stranu sice není úplně neobvyklý, při oslabení hlavních konkurentů ze sociálnědemokratické SPÖ a liberální FPÖ však zajišťuje suverénní postavení. Také Štýrsko zaznamenalo proti minulým volbám desetiprocentní výpadek účasti, přesto hlasy odevzdaly aspoň dvě třetiny voličů.

Proti tomu zaznamenalo Polsko při souboji o prezidenta vůbec nejvyšší volební účast v historii. Také zde obhájil funkci kandidát vládní strany PiS Andrzej Duda, ovšem musel se bránit v tvrdém souboji takřka revolučnímu tažení varšavského starosty Rafała Trzaskowského, který se prezentoval jako obhájce demokratického systému proti snaze PiS centralizovat stát pod autoritou předsedy PiS Jarosława Kaczyńského. Duda vyhrál, i když PiS se mimořádnou šikovností v boji s koronavirem prokázat nemohla, dokázal však mobilizovat konzervativní voliče z venkova.

Balkánský rozměr získaly francouzské komunální volby rekordně nízkou účastí 42 procent v druhém kole, i když minule byla o dvacet procent vyšší. Popularita prezidenta Emmanuela Macrona během koronavirové krize sice vyrostla, přesto jeho kandidáti neuspěli a popularitu z boje s epidemií dokázal zúročit pouze premiér Édouard Philippe. Macron se ho ovšem před volbami zbavil, protože Philippe prezidenta předstihl v průzkumech popularity, a expremiér se stal starostou Le Havru jako nezávislý.

Ti, kdo šli ve Francii volit, nejčastěji vsadili na jistotu zosobněnou kandidáty tradičních stran, tedy republikánů a socialistů, které mělo nové hnutí En Marche prezidenta Macrona nahradit. Přesto se ve Francii odehrála obdoba polské revolty, kterou ovšem nevedli jako vždy nacionalisté nebo radikální levice Jeana-Luca Mélenchona, ale ve Francii dosud marginální Zelení, jejichž kandidáti získali Lyon, Marseille, Štrasburk a Bordeaux, tedy čtyři z deseti největších měst. Důvodem bylo podle týdeníku Die Zeit to, že si Zelení dokázali téma koronaviru přisvojit. „Od vypuknutí krize diskutuje francouzská veřejnost stále častěji o udržitelnosti, solidaritě, kvalitě potravin a přírody, tedy zelených tématech,“ míní německý novinář, ovšem například nastupující starostka Marseille Michèle Rubirolová žádá víc: „To je konec vlády klanů, nepotismu a rozdělování trafik,“ přislíbila po svém vítězství skutečnou revoluci.

Koronavirus posílil stávající elity, zároveň prohloubil rozpory uvnitř společnosti. To mohlo vést k rezignaci značné části občanů na politiku, případně k pokusům o radikální změnu poměrů v zemích, kde politická elita nedokázala epidemie ke svému posílení využít.

Stát proti rodině

Opatřeními proti koronaviru vlády překračovaly ústavní pravidla. Podstatné na tom je, že zasáhly do života společnosti tak zásadním způsobem, jak si nedovolily desítky let předtím. Armádní manévry za účelem zachování pořádku a zákaz vycházení připomínají opatření, jaká se používají v občanské válce, i když k násilnému vyřizování účtů až na srbskou výjimku nikde nedošlo. Nikdo to ani neměl úmyslu. Termín občanská válka se však už od dob Platona a Aristotela používá také v obecnějším významu. Jejich nauku oprášil před pěti lety italský filozof Giorgio Agamben, který ve své knize Stasis připomíná obvyklý průběh občanské války v řeckých městských státech, jak ji zažili jeho slavní předchůdci.

Také v antickém Řecku prosazovaly jednotlivé rodiny či příbuzenské klany své ekonomické zájmy a tím, jak se spory vyostřovaly, docházelo k ozbrojeným střetům. Bylo občanskou povinností se takových konfliktů zúčastnit, ať už na jedné, nebo druhé straně, a mohlo dojít i k tak paradoxním situacím, že se sourozenci ocitli na opačné straně sporu. Spory přirozeně skončily, když jedna strana ovládla státní orgány. Rodiny tak zasahovaly do záležitostí státu a obráceně stát musel urovnat rodinné záležitosti tím, že znovu zavedl pořádek. Občanské války řeckým městům tak škodily, že ideální stát podle Platona úplně zrušil rodinu a manželství.

Boj s koronavirem splňuje definici občanské války zasahováním státní moci do rodinných poměrů. Vláda se stala autoritou, která fakticky zrušila širší rodinné vazby, zakázala návštěvu dětí u rodičů i kontakt manželů, pokud žil jeden z nich v zahraničí. Zákazy podepřela ozbrojenou mocí.

Občanskou válku s koronavirem, jehož spojenci byli nezodpovědní jednotlivci a rodiny, nakonec každá vláda nějak ukončila. Od té doby už všichni vědí, že i soukromý život každého závisí na vládním rozhodnutí, a tato zkušenost má politické důsledky. Někteří lidé rezignovali na občanská práva a voleb se neúčastní, zvlášť příznivci radikálních protestních hnutí. Zároveň ti, kdo se k volbám přece jen vypraví, se častěji stavějí na stranu předurčených vítězů, tedy „úspěšných“ bojovníků s koronavirem. Alternativou může být revolta, nejlépe podepřená přesvědčivou ideologií, která například označí vpád koronaviru za důsledek neekologického chování, případně odhalí za epidemií spiknutí proti svobodě. V takových případech občanská válka ještě neskončila.

Popularita tuzemských vládních stran ANO a ČSSD se nezlepšuje. Přesto jejich požadavek na posílení exekutivy je jako jinde dostatečně přesvědčivým programem, aby přitáhl i v Česku dostatečný počet voličů. O případné revoltě proti jejich autoritářským sklonům prozatím není slyšet.

Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky