Jaká bude „postkoronavirová“ politika? Tahle často kladená otázka samozřejmě ještě nemá odpověď, ledacos se ale rýsuje. Shoda, zdá se, panuje na tom, že bude výrazně jiná než ta před pandemií. Někdo s tím může spojovat i nějaké naděje – třeba kritici moderního kapitalismu, již vnímají příležitost dosáhnout nějaké systémové změny. Častěji formulované jsou ale obavy, že krize bude stimulovat nástup autoritativnějších forem vlády. A v některých ohledech skutečně dochází k nějakým, módním termínem řečeno, změnám paradigmatu, které jistě budou mít i politické důsledky.

Jeden už se rýsuje. Slova disciplína, disciplinovanost mají teď výrazně lepší zvuk než před několika týdny a dá se čekat, že to tak nějakou dobu vydrží.

Je to docela výrazná změna, protože disciplinovanost už dlouho není vlastnost zrovna vynášená – stačí si vzpomenout na často citovanou Švejkovou promluvu o tom strašném světě, v němž by se na každém stromě houpal jeden voják bez disciplíny. Disciplinovanost je spojována s bezduchostí, nedostatkem individuality, ochotou splnit rozkaz, aniž by se člověk ptal po jeho smyslu.

Západní kultura, životní styl, média, imaginace, reklama v posledních letech oslavovaly opačné hodnoty, taky kvůli zkušenostem s totalitářstvím minulého století. Vznikl ideál jakéhosi spotřebitelského a v něčem až unifikovaného „rebelství“ pro každého, v němž pomalu každá reklam na výrobek určený k masové spotřebě ho prodávala jako nástroj odlišení se, vystoupení z řady. Důležité bylo mít na všechno názor, lhostejno jaký, ale především vlastní, myslet vlastní hlavou (lhostejno zda v naučených frázích), jen mrtvé ryby plavou s proudem, to přece každý ví...

Stav pandemie tohle vnímání staví na hlavu, z disciplinovanosti se stává nezpochybňovaná ctnost. Hrdiny této doby jsou ti, kdo jednají tak, jak se od nich čeká: dělají svou práci, sedí doma a vycházejí s rouškou, dodržují odstup. Země, k nimž vzhlížíme, jsou ty „disciplinované“ – v tom horším případě totalitářská Čína, v lepším asijské demokracie jako Korea nebo Singapur. Nedisciplinovanost není ani tolik postihována mocensky jako spíš ostrakizována, je předmětem obecného opovržení.

Po disciplíně je poptávka. A promítne se to i v politice. Dá se čekat, že kromě návratu disciplíny zažijeme i návrat státu, že příslušnost člověka k nějak definované skupině bude zdůrazňovaná víc než individualita, že ve veřejné debatě budou mít navrch ti, kdo by posilovali význam hranic, nad těmi, kdo by je rušili. Už dopředu vyvolává často dost chmurná očekávání, může ale mít nějaké příznivé vedlejší efekty, třeba i nezamýšlené – zavládne-li politika důsledně vyžadované disciplíny, může to nedisciplinovanosti, vybočování vrátit část někdejší ceny a váhy.

Bude to ale politika formovaná krizí a odpovídající krizi, v horším případě bude krizi nebo její zdání udržovat, aby s ní udržela i sebe. Budoucnost jistě není předem dána, nakonec i ta „politika disciplíny“ může přijít v lepší či horší formě, záleží na lidech, jichž se bude týkat, a na těch, kteří ji budou dělat – na tom se nic nemění. Záleží i na tom, jestli to bude politika společného vzdoru, nebo sdíleného, třeba i manipulovaného strachu.