Tuzemské Piráty jejich kritici často popisují jako stranu značně nepředvídatelnou, v jejíchž řadách se nachází mnoho osobností s názory řekněme výstředními až extrémními. Andrej Babiš si na podobných obavách postavil kampaň, zdá se účinnou, taky proto, že se v něčem potkává s obecným vnímáním té partaje a v něčem to odráží (přepjatě a zkresleně) třeba i zkušenosti s ní.

Ta pirátská nepředvídatelnost může mít ale i svoji pozitivní stránku. Alespoň pro mě ji v posledních dnech ukázal jejich kandidát na funkci ministra zdravotnictví Ondřej Dostál. Některé lidi k volbě jeho strany inklinující šokoval svým postojem k lékařskému tajemství, k vakcinaci a podobně. Není to žádná novinka, podobné názory zastává dlouhodobě, angažoval se třeba v žalobách na vládní nařízení. Nevystupoval nijak „antivaxersky“, jenom trvá například na tom, že údaje o očkování by měly zůstat privátní, o to víc a spolehlivěji by se mělo testovat a podobně. Byl za to ostře kritizován jako člověk, který nerozumí politice, nerozumí pandemii, představoval by ohrožení, protože naplnění jeho postojů by vedlo k velkým ztrátám na životech...

Já se očkovat nechal, protipandemická opatření v zásadě dodržuji, chování a názory zdejší antivaxerské scény mi často přijdou bizarní a taky dost stupidní, považuji je za jeden ze symptomů toho, jak moc a jak spěšně se veřejná debata na současném Západě odpoutává od reality. Stejně mi názory pana Dostála přijdou docela osvěžující. Neměl bych nic proti tomu, kdyby mezi lidmi na rozhodujících místech byl i nějaký právní fundamentalista. Protože některé tendence, jež se na Západě poslední dobou objevují, považuji za docela znepokojivé a potenciálně nebezpečné.

Základním principem zřízení, v němž žijeme, je nedůvěra k moci. Vychází z přesvědčení, že lidé obecně, tedy i ti, jimž je moc svěřována, jsou rozporné bytosti, schopné dobrého i zlého, podléhající různým svodům a podobně. Stejně tak i lidské instituce, které mají ve zvyku bobtnat, snažit se hromadit vliv, bez ohledu na to, zda je to ve prospěch celku. I člověk, který pandemii a boj proti ní bere vážně, si proto může a snad i má klást otázku, jaké prostředky v tom boji jsou únosné, a jaké už ne, jaká cena za zastavení pandemie je únosná, a jaká už ne. Protože povaha moci a institucí je taková, že nástroje, jejichž užití se dá vysvětlit nějakou mimořádnou situací, potom, co ta situace zmizí, nebo se aspoň zmírní, neschová zpátky do instrumentáře, nezapomene na ně, jejich užití se naopak může normalizovat.

Nástroje, které se v jistých končinách používají pro zjišťování očkovacího statusu lidí – QR kódy při nákupu prakticky všeho, v Austrálii i pro zjišťování toho, zda se člověk nevyskytuje na místě, kde by se vyskytovat neměl, jsou zneužitelné způsobem skutečně dalekosáhlým, společnost by si na ně rozhodně neměla zvykat. Řešit to, jak moc je to které opatření po půldruhém roce pandemie v souladu se základními principy právního státu a otevřené společnosti, není žádný luxus ani pomatenost. Stává se to spíš podmínkou toho, aby společnost zůstala otevřenou a stát právním. Předpokládám, že tohle chce i většina lidí, kteří se k názorům Ondřeje Dostála vyslovují kriticky.