Zpěvák Michal Prokop byl nedávno uveden do síně slávy hudebních cen Anděl. „Nepovažuji se však za žádného lovce cen. Pro mě znamená více plný sál a spokojení lidé pod pódiem, než jakékoli ceny,“ uvedla legenda českého bigbítu v rozhovoru pro Echo24. Zpěvák se na hudební scéně pohybuje od druhé poloviny 60. let. Z různých důvodů se během své úctyhodné kariéry několikrát z hudební scény stáhl, aby na ni posléze vstoupil ještě silnější a populárnější než dřív. Jeho úspěšná kariéra však pokračuje dál, v létě pořádá festival Krásný ztráty live. Třetí ročník se letos uskuteční 9. a 10. srpna na Statku Všetice na Benešovsku.

Nedávno jste byl uveden do síně slávy hudebních cen Anděl. Co to pro Vás znamená? Jak si toho vážíte?

Ocenění jakékoliv práce člověka vždy potěší. Tyhle ceny za celoživotní dílo v sobě ale mohou skrývat decentní sdělení, abych už dal pokoj. Je to samozřejmě bonmot, co teď říkám, ale zároveň to tak trochu cítím zřejmě nejenom já. Nedávno jsem slyšel rozhovor s Milanem Lasicou, který dostal nějakou obdobnou cenu a reagoval velmi podobně. Ale samozřejmě je to velké ocenění té naší branže. Doposud jsem nikdy Anděla nedostal. Moje nejslavnější desky vyšly v sobě, kdy nic takového neexistovalo. Jedno z mých posledních alb se sice ocitlo v nominaci, ale Anděla jsem nezískal. Nepovažuji se však za žádného lovce cen. Pro mě znamená více plný sál a spokojení lidé pod pódiem, než jakékoli ceny.

Cenu jste získal za opravdu pestrou kariéru, která měla řadu etap. Proslavil jste se v 60. letech, poté přišla nešťastná normalizační 70. léta (o kterých jsme hovořili v nedávném rozhovoru) a nakonec jste se s úspěchem vrátil v 80. letech. Jak na jednotlivé etapy vzpomínáte?

Šedesátá léta byla tím začátkem. Začínal jsem ve druhé polovině dekády, když už populární muzika byla naplno ve znamení rock‘n‘rollu. Bylo úžasné, že se nám, neznámé amatérské kapele, podařilo prorazit do špičky, a že se mi hudba stala profesí. Pochopitelně na to období vzpomínám rád, protože člověk si s oblibou připomíná časy, kdy byl mladý. Zároveň se objevily první úspěchy a natočili jsme první desky. Ve společnosti navíc panovala velmi svobodná atmosféra.

Vaše kapela byla v té době jedinečná tím, že byla vždy o krok napřed vůči zbytku české scény. Jako první jste profesionálně hráli soul či rhythm and blues, čím to bylo?

Je to samozřejmě pravda, byli jsme napřed v tom smyslu, že jsme se nejdříve velmi ortodoxně věnovali právě jen tomu rhytm and blues. Hráli to i další kapely, často i lepší muzikanti, než jsme byli tenkrát my. My jsme v tom ale byli strašně zarytý a hráli jsme jenom tenhle styl. Třeba ostravské Flamingo byla kapela, která jezdila na Západ, kde sice po barech hrála taky občas soul, ale mezi tím hráli celou řadu jiných, většinou hitparádových věcí. Pro ně to byla především módní vlna, pro nás alfa omega všeho.

Později jste v Čechách jako první představili progresivní rock…

Později jsme začali uvažovat o vlastní tvorbě, navíc se změnily poměry a bylo nutné na nahrávkách přejít do češtiny. Natočili jsme tak album Město Er, díky kterému jsme se stali průkopníky art rocku, nebo progresivního rocku, i když tenkrát se to mu ještě tak neříkalo. Ve smyslu propojování různých žánrů mezi vážnou hudbou, jazzem, rock‘n‘rollem jsme byli skutečně první, Město Er byla první art rocková deska u nás. I když vím, že Petr Ulrych v Brně s Atlantisem připravoval ještě o něco dříve desku, která se jmenovala Odyssea, nikdy však nevyšla, komunisté ji rovnou zakázali. Naše deska zakázaná nebyla, to mohlo tomu být asi i díky tomu, že na ní spolupracoval Josef Kainar. Když ale vyšla, tak již normalizace zapouštěla kořeny. Deska proto vyšla pouze v malém nákladu a nikdy jí už nikdo neměl zájem v nějaké reedici vydávat. Dočkala se jí až po revoluci.

Je pikantní, že v těch dalších letech, kdy jsem se k bigbítu vrátil, tak jsem tenhle styl už dál nechtěl nijak rozvíjet. Naopak se toho chopily jiné kapely jako Blue Effect, nebo Synkopy  či Progres 2. Bylo zvláštní, že my, původně rhytm and bluesová kapela, jsme i v tomhle byli průkopníci, ale dál jsem se tomu rozhodně nechtěl věnovat. Spíš jsem se vrátil k té základní formě a tou je rock‘n‘rollová písnička

Při Vašem comebacku v 80. letech jste začal dělat poněkud klidnější muziku, mohla za to Vaše větší zralost?

Určitě to přinesla nějaká životní zkušenost, zároveň také to, co jsem si prožil v 70. letech, kdy se mi tolik nedařilo. Podepsala se na tom také politická situace, která v těch 70. letech byla úplně nejhorší. Normalizace, to byl velmi tuhá, krušná, šedivá a depresivní doba. V těch 80. letech se to začalo trochu překvapivě otevírat, přestože byly ještě další pokusy o různé zákazy, jako Pražský Výběr, nebo Vladimír Mišík. To byly takové poslední křeče režimu v tomhle směru.

Zároveň se to ale v 80. letech začalo trochu otevírat a těch možností prosadit se bylo více. Projevilo se to i na tom, co jsme dělali my. Díky Láďovi Kantorovi, což byl můj kamarád, se kterým jsem se seznámil už v Semaforu, jsem přešel na model týmové práce. Do té doby jsem autorsky kapelu táhl sám. Pokud jde o texty, které já sám nepíšu, tak bylo zásadní propojení s Pavlem Šrutem, ale i Jiřím Žáčkem, později třeba s Honzou Burianem či s Vláďou Mertou. Další věcí byl přechod k civilnějšímu zpívání, které jsem trochu převzal od Petra Skoumala.

Po pádu komunismu jste vstoupil do politiky a na dlouhá léta přestal s muzikou, proč se tak stalo? Nechybělo Vám to hraní?

Na hodně dlouho. Mezi deskami byla 17 let pauza. První dva roky, když jsem vstoupil do politiky, s hudbou jsem skončil úplně. Po dvou letech ale napadlo Láďu Kantora, kterého jsem přivedl do ODA, naší politické strany, že bych mohl občas zpívat v rámci volební kampaně, kterou on řídil. Sporadicky jsem se tedy na to jeviště vracel. Občas jsem takhle dostal půlhodinový prostor u Vládi Mišíka. A později, když mě někdo někam chtěl, tak jsem jim říkal, ať si koupí Mišíka. Byla to pro mě v podstatě tenkrát pouze taková duševní hygiena.

Věděl jsem, že muziku potřebuji proto, abych se dostal mezi normální lidi, protože politika je jakési uzavřené akvárium a taky koncentrovaný konflikt. Pohoda tam moc není, tu jsem nacházel v té muzice. Profesně jsem se ovšem do muziky nechtěl vracet. Jednak jsem na to neměl moc čas, ale hlavně jsem měl obavu, že už na mě nikdo nečeká. Nebylo mi už dvacet a ta scéna se posunula úplně jinam.

Co se tedy stalo, že jste se vrátil zpět na scénu?

Vrátil jsem se až v novém tisíciletí na dvě etapy. Ta první byla, když jsme dali znovu dohromady akustické trio, které jsme mívali už od 80. let s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým. A tenkrát poprvé mně zároveň někdo nabídl, že by mi postavil kapelu, ta byla složená z mladých profíků. Stále jsem to však bral tak, že si jdu pouze jen tak zahrát.

Ten skutečný comeback nastal až v roce 2005, kdy mi jednou Pavel Šrut víceméně dost autoritativně sdělil, že natočím další album, které on napíše. Já jsem samozřejmě jeho texty zpíval dávno před tím, ale nikdy to nebyly věci, které byly napsané jenom pro mě. To co mi dal, byly nové krásné texty, nešlo o žádné zbytky vymetené ze šuplíků. Když se do toho ještě připojil Petr Skoumal, tak jsem věděl, že to je ono. V roce 2005 jsme začali točit desku Poprvé naposledy, comeback se dovršil v roce 2006, kdy ta deska vyšla. Znovu jsem obnovil Framus Five a od té doby ta parta jede dál, i když někteří už mezi námi bohužel nejsou.

Na Petra Skoumala se chystáte počátkem srpna vzpomínat na festivalu Krásný ztráty live ve středočeských Všeticích. Jak vzpomínka proběhne?

Jedná se o projekt, který existuje nezávisle na mě. Jsou to kluci, kteří s ním v poslední fázi života jezdili. Skoumal byl jeden z klíčových lidí mé kariéry, ale i osobně jsme se měli velice rádi, takže se k nim na festivalu připojím a zahrajeme si tam společně minimálně jednu věc, z těch, které nehrajeme s Framusem, abychom taky ukázali, že jsme spolu například natočili desku, která se jmenovala Černý ovce, původně projekt Honzy Hrubého, kde Skoumal figuroval jako producent a napsal i texty. Připomeneme tedy i něco z této desky, a tím představíme Petra i jako autora zajímavých invenčních textů.

Nedávno jste zveřejnili další kapely, které na festivalu zahrají, jak tedy probíhá příprava?

Už se to tak nějak rodí. Seznam kapel zatím není úplně definitivní, něco si ještě necháváme v rukávu. Jedná o kolektivní práci. Jsem sice jakýsi patron toho festivalu, ale dramaturgii nepřipravuji jenom já. Je to tým lidí, který vede David Gaydečka. Stejná parta dělá také například Metronome festival. Společně se snažíme držet model festivalu, který poprvé proběhl v roce 2016. Tenkrát jsme ani nevěděli, že se z toho stane tradice, prostě jsme chtěli oslavit moje sedmdesátiny.

Tím, že se přihlašujeme k názvu mého někdejšího televizního pořadu, zkrátka chceme, aby to bylo místo setkávání, stejně jako býval ten televizní bar. Na festivalu se proto potkají různé generace hudebníků i návštěvníků. Nechceme to soustředit pouze na generaci starců, jako jsme my, ale aby se tam objevovaly i mladé kapely, které podle našeho názoru mají nějaký potenciál s muzikou něco udělat. U těch starších zase víme, že jsou to lidé, kteří to již dokázali.

Není to ten častý model, že se zavolá těm, na které se zrovna chodí a kdo bude mít čas, tak zahraje. To rozhodně není náš cíl.

V Česku jde zrovna o dost populární model, na který narážíte…

Já vím. Hodně těch festivalů, kterých je podle mého také zbytečně mnoho, na tomhle principu postaveno. Jsou tam ty „taháky“ a kdo se vejde časově a zároveň i do rozpočtu, tak se tam narve, bez ohledu na to, jestli se kapely k sobě hodí, nebo ne. Hlavně ať je to hodně pestré, a ať přijde hodně lidí. Tohle my přesně nechceme. Samozřejmě, že chceme taky hodně lidí, a nějaká pestrost být musí. Snažíme se proto, aby to bylo generačně otevřené i těm mladším lidem, protože pochopitelně na festivaly chodí spíše mladí lidé. Po zkušenostech s předchozími dvěma ročníky ale vidíme, že je u nás tak polovina lidí, kteří nejsou úplně nejmladší. Naši návštěvníci hlavně ale přesně vědí, na co jdou a o to nám jde. Nikdo k nám nejezdí proto, aby se tam ožral, jak to občas bývá. Jsou tam lidi, kteří opravdu jedou za muzikou.