Komentář Daniela Kaisera

Noc dlouhých stínů

Komentář Daniela Kaisera
Noc dlouhých stínů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Volba Annegret Krampové-Karrenbauerové předsedkyní CDU je pokračováním Angely Merkelové jinými prostředky. Tato momentální stabilita v Německu vypadá pro sousedy jako dobrá věc, ale už střednědobě je to špatně.

Předsedkyní nejdůležitější strany v nejdůležitější evropské zemi se stává... naprosto průměrná osoba. Na Annegret Krampovou-Karrenbauerovou by se hodila věta, jíž manželka Vladimíra Špidly po letech v novinovém rozhovoru vzpomínala na první dojem ze svého nastávajícího: „Nezaujal mě ničím.“

AKK, jak se o ní referuje, nebyla do loňska, kdy si ji kancléřka a dosavadní šéfka CDU stáhla k sobě do Berlína na místo generální sekretářky strany, téměř vůbec známá – mimo svou spolkovou zemi, malé Sársko, kde, to je třeba jí přičíst, dokázala masivně vyhrát zemské volby. Ale vytáhnout politika z nejmenší spolkové země (odmyslíme-li si městské státy, Berlín, Hamburk, Brémy) na celostátní úroveň je podobná sázka jako udělat ze starosty Suché Lozi na Moravě předáka parlamentní strany v Praze. Může to náhodou vyjít, ale vlastně není důvod. AKK se přezdívá Minimerkelová – ve všem, od sporu kolem přitvrzení azylové politiky až po globální pakt o migraci, kancléřku laojálně podporovala. Je ve stínu Merkelové, který se včera ještě prodloužil.

Bylo to tak tak. AKK ve druhém kole poměrem 517:482 porazila svého konzervativnějšího protikandidáta Friedricha Merze, staršího pána, multimilionáře a lobbistu, jehož slabinou byla nezávaznost, s níž se po patnáctileté pauze v politice přihlásil do soutěže a po porážce opět s nezávazným výrazem odešel (nekandidoval ani do předsednictva). Měřeno tím, jak média dopředu AKK de facto vyhlásila vítězem, byly ale volby překvapivě těsné.

Jak ale mohla strana, která se poslední tři roky, tedy od migrační krize, nachází na sestupné trajektorii a dnes má nejnižší preference ve své historii, strana, která v zemských volbách příští rok (dvoje, oboje ve východním Německu) riskuje, že bude poražena zprava, tedy jak mohla tato strana hlasovat pro své další odumírání?

Kromě všech momentálních a operativních důvodů – AKK favorizovala před Merzem média, je mladší apod. – je tu jeden přehlížený důvod strukturální: CDU má v 82milionovém Německu 425 tisíc členů. V absolutních číslech to vypadá masivně. Ale v roce 1990, tedy při sjednocení Německa, měla se 780 tisíci členy téměř dvojnásobek. 

Také v přepočtu na českou politiku to pořád vypadá hodně (jako kdyby největší strana u nás měla přes 50 tisíc členů), nicméně německou politiku nemá smysl srovnávat s českou, ale s tou rakouskou. Rakouští lidovci (ÖVP) v devítimilionové, tedy skoro desetkrát menší společnosti čítají členů 600 tisíc. Masové členství v rakouských partajích bylo vždycky, oprávněně, považováno za projev degenerace: řada členů vstoupila k lidovcům nebo k sociálním demokratům z oportunismu, školník se stranickou knížkou stejnou, jakou má starosta, je příslovečný. A přece se v době pro Evropu charakteristické návratem kyvadla doprava ukazuje i druhá stránka věci. Řádově nižší počet členů může vést stranu ke konformismu, převzetí optik stranického establishmentu. Taková strana má jen omezenou schopnost reagovat na to, co se děje dole. U rakouské ÖVP zapůsobila ta vysmívaná masa členů po krizovém roce 2015 jako nervová soustava, která stranu propojuje se společností, takže si lidovci pořídili mladého lídra Sebastiana Kurze, člověka s programem vzít vítr z plachet populistické pravici. Zato v CDU, jak se potvrdilo včera, převažují nositelé mandátů. V CDU jsou desetitisíce nositelů mandátů, tisíce z nich pošilhávají po místě na kandidátce do zemských sněmů (ohromné Německo má 16 zemských parlamentů), případně rovnou do toho spolkového. Tady je žádoucí „mít to dobré nahoře“.

Takže konzervativci v Rakousku dokázali zachytit společenský posun doprava a v Německu následují vedení. Vedení CDU strategicky vsadilo na koalice se Zelenými. Posun doleva jde tak daleko, že někteří význační představitelé merkelovského křídla, které včera vyhrálo, doporučují pro východní Německo koalice radši s postkomunisty než s pravicovou AfD, zakládanou lidmi, kteří ještě před deseti lety byli s nimi ve stejné CDU.

Vítězství Kram-Karrenbauerové znamená, že CDU nechce nic dělat s tím, že jí napravo vyrostla silná konkurence, že opustila zásadu svých dávných lídrů: (Franz-Josef Strauss i Helmut Kohl) napravo od nás už jen zeď. Znamená to, že se s existencí silné AfD, již ovšem budou vylučovat z dobré společnosti, smířili. Jestli AfD bude za pár let normální reakcionářská strana, nebo se v ní časem domohou většího vlivu nahnědlé elementy, které tam dnes doplňkově, ale přece jen jsou, teď nelze odhadnout. Tato divoká karta na pravici bude hlavním dědictvím Angely Merkelové pro německou politiku i pro Evropu – a včerejšek toto dědictví bohužel zabetonoval. Vzhledem k tomu, že v nemalé části Evropy změna už nějak probíhá – patří sem ostatně i tzv. hnutí žlutých vest ve Francii – a Německo volí status quo, bude i v EU růst vnitřní napětí.

8. prosince 2018