KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

První láska je jen jedna. I ta covidová

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
První láska je jen jedna. I ta covidová

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Loni to bylo poprvé, co jsme si užili koronavirové jaro. Kdo si na to dnes vzpomene, neubrání se dojetí. Bylo to něco jako první láska, jako první taneční, první polibek covidového milence. Každý byl ostatně jednou mladý a všechno je nejdřív poprvé.

Tehdy to začalo heroickým šitím roušek, prvními selfie v maskách na sociálních sítích, prvními zamlženými brýlemi (to byla legrace!). Nový věk jsme vítali sborovým zpěvem národní písně Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo, vřelými pozdravy lokty a sociálně distancovanými objetími. Matěj Ruppert vysílal každý den na sítích báječně vtipné instruktážní filmy ve všech možných jazycích. Obrovský nápis přes půl Prahy hlásal: Společně to zvládneme. A také ano: Best in covid! První desítky případů se svědomitě trasovaly. Morální apely na hlášení kontaktů zabíraly. Lidé se i dobrovolně sami udávali. Do karantény šli se slavnostním pocitem. Šťourání v nose se vedle pomlázky stalo jarním rituálem.

Vyrojili se tehdy noví odborníci na přesná data, složité matematické vzorce a apokalyptické obrazce. Mnohé ženy v domácnosti začaly rozumět virologii a mladí muži se stávali experty přes epidemiologii. Srdce lidu bilo odhodlaně, premiér měl několik hvězdných projevů, což mu uznal i leckterý militantní kavárník. Každý se přece rád dojme, a jak praví klasik, nejkrásnější je dojetí nad svým vlastním. Jen pár škarohlídů svými skeptickými a znevažujícími řečmi o chřipečce kazilo tu svornost. Ti už jsou také součástí soudu historie.

Nyní tedy vstupujeme do druhého jara. Jsme o poznání moudřejší, zkušenější, možná zralejší a nedůvěřivější, jak to tak po prodělání prvního velkého citu bývá. Ano, možná už nejsme tak rozechvělí a nevrháme se do věci s takovou vášní. Říkáme si, že tu milostnou energii bude lepší šetřit a rozložit na příští roky. Mnozí již počítají s tím, že ani tímhle jarem to neskončí. Možná v létě trochu rozvolnění, trochu cachtání v bazéncích a trochu grilování v kójích, nějaké to veselé promořování, hurá, Croatia, už tam na nás čekají! Ale pak bude zase podzim, zima a pak zase jaro. Vakcíny sice i k nám dorazí, i z Číny a Ruska a Severní Korea se také hlásí, někdy za rok přijde řada na střední generaci, mezitím desetkrát spadne server, ale bůhvíjak to bude s těmi mutacemi, vždyť to vypadá, že s dovolením každá prdel světa má právo na svou vlastní mutaci. A to je nutné respektovat. Je to takový koronavirový multikulturalismus v praxi. Místo delegací na olympiádě budou nastupovat národní mutace, každá si ponese s hrdostí svůj prapor, své kulturní specifikum, jak jsme si to ostatně přáli: jeden svět v jedněch plicích, všechny barvy lidstva v jedné virové náloži. Budeme dýchat vzduch se všemi národy planety. Společně to zvládneme, kompletní globalismus skrze virus.

Ale samozřejmě že to zvládneme. Jaro by nám k tomu teď mělo pomoci. Virus z jakýchsi důvodů nemá rád teplo a slunce, což dostatečně prozrazuje jeho temný charakter. My máme jaro na své straně. Jaro, které dneska navzdory úřednímu zákazu naznačilo, že se blíží, je velký popírač covidové disciplíny. Kdo s tím nepočítá, neví nic o životě. A život se zastavit nedá. Bude tady s námi ještě dlouho. Ten virus i život. Dilema, co vybrat, je, jak říká další klasik, falešné. Jaro ale nejde popřít. Věřme, že bude na naší straně.

7. března 2021