O tom, že básník, překladatel a esejista Josef Palivec (1886–1975) uměl „psát formálně pěkné a literárně cenné dopisy“, jsme věděli z memoárů Jaroslava Seiferta, jenž na něho vzpomínal jako na jednoho ze svých tří životních přátel (vedle nich měl „hromadu dobrých známých“ a „dost kamarádů“). Avšak teprve teď, dávno po vydání Všech krás světa, se o Palivcově epistolografickém umění můžeme přesvědčit. Konečně je tu objemný svazek odeslané i přijaté korespondence, kompletující slovesný odkaz tohoto muže pohnutého osudu. Brněnský bohemista Jiří Rambousek (1927–2018) uspořádal Palivcovo dílo, publikované i dosud nepublikované, do čtyř svazků, jejichž poněkud zdráhavé vydávání vyžadovalo od čtenářů pevnou víru ve zdárné dokončení projektu, živící trpělivost skoro třicetiletou.

Kdo vydržel (pravda, musel se dožít), je bohatě odměněn. Roku 1993 vyšly Básně, eseje, překlady, následovaly Prózy, listy z vězení, pozdravy přátel (1996), po čtrnáctileté pauze se objevil Listář 1 (2010, vedle Rambouska se na přípravě podíleli ještě Stanislava Fedrová a Jiří Pelán), poodhalující, co bude obsahem Listáře 2. Na něj jsme čekali dalších deset let.

Palivec byl vzděláním právník a zaměstnáním diplomat první republiky. Literatura mu byla radostí, láskou, vášní, nikoli obživou. Překládal české básníky do francouzštiny (snad se i tyto texty mohly zařadit do spisů), v češtině našel přesná slova pro nesnadno přeložitelné verše Paula Valéryho, sáhl i po verších anglických a španělských. Jako básník promluvil za protektorátu, mimo jiné průhledným odkazem na státní hymnu ČSR („Co to chřestí po holinách? / Kdo to pláče po dolinách? / V sadě tmí se tichý tis, / tišší sotva našel bys… / To je řeholní ta země, / která zajíká se ve mně, / samomluvná šedozem“ atd.), aktivně se zapojil do odboje, poznal i nacistické vězení, netuše, že je to příprava na kriminál komunistický. Za to, že odeslal na Západ zprávy o projevech komunistické perzekuce, byl odsouzen na 20 let; když přátelé požádali v roce 1953 Zápotockého o milost (celkem 42 signatářů, mimo jiné Hrubín, Langer, Nezval, Seifert, Scheinpflugová, Werich...), potentát spoluzodpovědný za justiční vraždy básníkovi tehdy 67letému blahosklonně snížil trest na polovinu. Po propuštění v roce 1959 ozval se Palivec starým druhům (někteří se kontaktu s ním báli, něco podobného zažil Havlíček po Brixenu) a byl otevřený novým přátelstvím, třeba i s lidmi o dvě generace mladšími (básníci Kuběna, Topinka, Wernisch). Ani před nimi, mladíky sotva dospělými, nestylizoval se do role moudrého starce, neoháněl se svými jistě hrůznými zážitky z Borů, Mírova či Ilavy.

Podobně vlídně jednal s ruským bohemistou Olegem Malevičem, na počátku 60. let mladým a neznámým, pověděl mu v dopisech leccos důležitého o díle i životě bratří Čapků (byli to jeho švagři, roku 1930 se oženil s jejich ovdovělou sestrou Helenou), dovedl leningradského badatele taktně poučit i nasměrovat. Čteme tu přes 200 dopisů Palivec–Seifert („Milý a drahý příteli,“ oslovoval ho Seifert a končíval skoro jako v milostné korespondenci „jsem Tvůj“, „jsem docela Tvůj“, což Palivec oplácel „Tvůj všechen“, „Tvůj cele“ apod.), skoro 60 korespondenčních jednotek s Václavem Černým, jsou tu i neznámé verše Vladimíra Holana, překvapit mohou listy Marie Majerové, která ctila staré přátelství a v 60. letech se snažila svým vlivem pomoci.

Je toho hodně a četba není snadná, pořád je třeba skákat do komentářů a vysvětlivek vzadu, tam ovšem musíme být obezřetní, co třeba s informací, že Josef Beran byl arcibiskupem „zvolen“? Nebo: „Nevíme o tom, že by JP z Blaise Pascala skutečně nakonec něco přeložil.“ To se týká slov F. X. Šaldy: „… děkuji Vám (...) za práci, které jste se podjal s překládáním Pascalova Poučení...“ Ach ne, jde o Šaldovu povídku Pokušení (sic) Pascalovo, tu Palivec přeložil do francouzštiny. Atd. Ale možná sem připomínky ani nepatří. Nad malichernosti by byl básník Pečetního prstenu jistě povznesen.

Josef Palivec: Listář 2. Uspořádali, k vydání připravili a komentáře napsali Stanislava Fedrová, Jiří Pelán a Jiří Rambousek. Torst, Praha 2020, 1198 str.