Lidé se rodí s různými schopnostmi, kterými se vzájemně odlišují. Někdo lépe běhá, jiný dál hází, někdo je lepší v matematice, jiný zase vyniká v porozumění textu, někdo má dar řeči, jiný je mlčenlivý. Lidé jsou různí a na životní dráhu se vydávají také podle svých schopností. Rozdílnost lidí zatím nikdo nezpochybnil a v rámci politické korektnosti se nikomu nohy neřežou, aby nebyl rychlejší než ostatní.

Jedinečná je schopnost přivést na svět dítě, které vzniká spojením muže a ženy, tedy jejich buněk. To také zatím nikdo nezpochybnil. Změnil se ale vztah k dětem, které se stávají nárokem v případech homosexuálních párů. V Poslanecké sněmovně leží návrh zákona o zavedení manželství pro homosexuální páry, který následují legislativní změny s možností osvojování dětí. Ten první se má na pořad jednání dostat v nejbližších dnech. Většinovou veřejnost nijak zvlášť neznepokojuje a je přehlušena aktivisty a různými podporovateli této myšlenky. Každý, kdo se ozve s nesouhlasným postojem, je označován za homofoba, je zaostalým konzervativcem, je posílán do 19. století. Je rozporována klasická rodina, jejíž základ tvoří žena a muž, jako nefunkční těleso, je atakována katolická církev, která se viditelně staví proti progresivistickému vidění homosexuálního modelu rodin, a jsou jí vytýkána selhání sahající snad až do středověku. Halasení aktivistů je veliké, ale nemělo by zaniknout, že v tomto případě jde především o děti a o to, jak k nim bude stát přistupovat a jaký rámec existence jim vytvoří od jejich zrození. Dítě není pes, dítě není rohlík, který si kdokoli může koupit v obchodě, ale v bezhodnotové společnosti vládne myšlení, že ta má na vše právo. Tedy i na dítě.

Každý si může vybrat partnerství, jaké chce, jaké cítí, každý ať si žije, s kým chce, ale ať do této hry nejsou vtahovány děti. Právo dítěte je víc než chuť pořídit si ho do jakékoli rodinné konstelace. Každé dítě, pokud to jen aspoň trochu jde, má mít právo znát svou matku a otce a žít ve vztahu, kde jsou udržované základní vzorce ženy a muže. Samozřejmě nelze si idealizovat současný stav rodiny, kdy se děti rodí do nemanželských poměrů, rozpadlých vztahů, řada dětí vyrůstá jen s jedním rodičem, děti žijí ve střídavé péči – to určitě nejsou ideální podmínky pro vývoj dítěte. To ale není důvod, aby stát posvětil další neideální prostředí a stal se jeho garantem.

Pro adopci dětí homosexuálními páry se často používá argument, že se mohou postarat o tyto děti. V českých dětských domovech žije asi 4000 dětí a dalších asi 3500 s různým stupněm postižení jich je ve specializovaných ústavech. Pro adopci platí přísná pravidla, která nejsou schopny naplnit ani leckteré klasické páry žen a mužů. V této zemi není nadbytek dětí v ústavní péči, které by byly určeny pro adopci, a o řadu dětí, zvláště jiných etnik nebo se zdravotním postižením, není – nelichotivým jazykem řečeno – zájem. Jsou opačné, otřesnější případy, pro které by platila nová legislativa, kdy se děti stávají zbožím. V případě přijetí jednoho z chystaných zákonů by stát posvětil obchodní praktiky s dětmi, které se dějí už dnes. Dva homosexuální páry si na trhu koupí ženské vajíčko, koupí si jinou ženu – nosiče plodu, který vzniká spojením vajíčka s mužským materiálem, jenž v tom nejegoističtějším případě vzniká smícháním semene obou mužů. Tím má být vyjádřena dvojjedinost otce. Je to vrchol hédonistické, narcistní společnosti, v níž nikomu nesmí být upřeno žádné právo.

Často se netečnost české společnosti zaměňuje s tolerancí, Češi nejsou homofobní, ale nikoli pro respekt k tomu, že každý je jiný, ale proto, že jim to je jedno. A určitě by se našla společenská shoda pro rozšíření institutu registrovaného partnerství. Manželství ať dál zůstane svazkem muže a ženy, stát ať vytváří podmínky pro co nejpřirozenější vývoj dítěte.