Je to přípravka, soustředění na kohabitaci po volbách. Miloš Zeman se ale zároveň stává i součástí volební kampaně koalice K2. Pozice jsou zatím vymezeny daleko od sebe. Takže se lze jen přibližovat. Miloš Zeman si dává záležet, aby některé své presumptivní kroky ohlašoval s předstihem. Nedělá to proto, že by propásl příležitosti mlčet. Dělá to záměrně. Snaží se už tím výrokem ovlivnit kroky a rozhodování protihráčů. A od některých kroků je odradit. Klasický příklad: Zeman opakovaně ohlašuje, že i kdyby byla kabinetu Andreje Babiše vyslovena nedůvěra, nechá ho dovládnout v demisi. Takže ti, kdo by měli ambici i dost hlasů na to, Babišovu vládu skutečně složit, se zbrzdí v rozletu. Řeknou si: Zeman ho stejně bude držet v demisi. Tak proč se snažit. Takže se žádné hlasování o nedůvěře ani nerozpoutá. Komu se do toho příliš nechce, alibisticky si řekne: Nemá to cenu. Protože Zeman.

Problémy řeším, až nastanou

Před podobnou prezidentovu kočkovací hru je postaven Ivan Bartoš. Ten už před několika měsíci otevřeně ohlásil ambici stát se premiérem. Za svým cílem cílevědomě kráčí. Průzkumy už ohlašují spolehlivý náskok koalice K2 před Andrejem Babišem a ještě větší před další předvolební koalicí K3 (ODS, TOP 09, lidovci). Zeman už ale, přesně jak je jeho zvykem, předem vyhlašuje, že sestavením vlády po volbách pověří předsedu vítězné strany. Nikoli vítězné koalice. To předem vytváří dojem, že vládu nechá po volbách znovu sestavovat Andreji Babišovi. Všichni jeho hlavní soupeři totiž kandidují v koalicích. Ivan Bartoš ani Petr Fiala, který vede do voleb blok K3, ani při sebelepším výsledku nebudou lídry vítězných stran, ale vítězných koalic. Nikde nebude napsáno, kolik dostali samostatně Piráti nebo ODS. Budou to výsledky K2 a K3. Nemají šanci se do Zemanových mantinelů vejít.

Bartoš správně pochopil, že nemá cenu si tím moc lámat hlavu, ani si tím nechat brát energii veřejnými útoky na prezidenta. Nic by tím nezmohl a nic by mu to nepřineslo. Je to věc, kterou teď aktuálně nemá moc změnit. Zvlášť ne siláckými výkřiky do médií, které tradičně prezidenta milujícího veřejné souboje jen vydráždí. Ví, že nezbývá než vyhrát volby a teprve pak řešit, koho Zeman bude nebo nebude jmenovat.

Čas mezitím je potřeba využít pro ofenzivu šarmu. Pokusit se prezidenta osobně poznat jinak než z jeho mediálních výroků a reakcí na ně, které jsou z obou stran přehnané. To je hlavní důvod Bartošových misí na Hrad. Zaprvé: naučit se se Zemanem hrát. Zadruhé: ukázat voličům, že vede skutečně širokou koalici hlavního proudu, která se Zemanem dokáže hrát. Koalici tak širokou, že pojme Zemanovy odpůrce i fanoušky. A pokusit se najít se Zemanem styčné body. Co nebudou rozdělovat, ale naopak spojovat. Tam, kde to jde.

Přesně takto pracuje Ivan Bartoš s hradními misemi. Miloš Zeman je využívá stejně. Oba si chtějí očíhnout svého příštího spoluhráče a protihráče. Sám Zeman se zatím vůči Pirátům nijak výrazně kriticky nevymezil. Na rozdíl od svého předchůdce Václava Klause. Ten tvrdí, že „Piráti jsou extrémní nová levice, která je nepřátelská vůči svobodě a kapitalismu“. Nic podle něho není pro Českou republiku horší. Včetně vlády Andreje Babiše.

Zeman s výjimkou nepřímého odporu, vyjádřeného tím, že nejmenuje předsedu nejsilnější koalice, ale nejsilnější strany, k silným výrokům vůči Pirátům nesahá. Stejně jako je Ivan Bartoš zdrženlivý v kritice prezidenta. Pečlivě si dává záležet, aby ta kritika byla věcná a nedostávala se do příliš osobních poloh. Piráti nikdy nepatří k propagátorům ústavních žalob na prezidenta kvůli vlastizradě. Další se teď v Senátu chystá po případu Vrbětice.

Přece si neodpudím voliče

Bartoš se objednal na Hrad v těžké době poté, co vyšlo najevo, že za výbuchy v roce 2014 ve Vrběticích podle dostupných informací stojí agenti ruské tajné služby GRU. Šel tam hned v úterý poté, co Zeman po dlouhém týdnu mlčení vystoupil s projevem, kde v rozporu s tím, co tvrdí vláda, prohlásil, že „ruská stopa“ není jedinou vyšetřovací verzí případu Vrbětice. Výrazně tak znevěrohodnil vládu, celou situaci se snažil rozmatlat do co největších pochybností. Bartoš v případu Vrbětice držel vládní linii, ale v kritice Zemana byl výrazně zdrženlivější než koalice K3.

Hovor s prezidentem od kontroverzních Vrbětic, které si povinnostně odškrtl, stočil na předměty svého zájmu. Především rozpuštění sněmovny v případě, že se pro to vysloví přesně podle ústavy aspoň 120 poslanců. Právě tuto kartu koalice K2 hraje jako cestu k předčasným volbám. Zeman po vrbětickém proslovu v televizní debatě zpochybnil zcela jasné znění ústavy, které mu nedává žádný prostor pro vlastní vůli. Sněmovnu rozpustit musí. Ivan Bartoš po schůzce vypichoval, že mu to zdvořile připomněl. A pak ještě zdůraznil, že prezident je stejně jako Piráti zastáncem toho, aby se začaly používat PCR testy ve školách, protože je to cesta, jak mohou školy zůstat i v době pandemie otevřené. Bez rotací a roušek. Bartoš využil toho, že prezident schůzky se svými hosty nekomentuje a hodnocení nechává na nich. A nalinkoval si tady věc, která se mu hodně bude hodit na podzim. Pokud bude vládnout, chce mít připravený systém testování, který dovolí nechat i při případném dalším vzestupu epidemie covidu otevřené školy.

Na první pohled to vypadá, že debata o předčasných volbách a rozpuštění sněmovny je čistě akademický předvolební bluf. Babišovo ANO a sociální demokracie mají ve sněmovně 92 hlasů. Pak je tam dalších šest poslanců (Trikolóra a nezařazení), kteří nemají perspektivu, že se po volbách do sněmovny ještě vrátí. Všech těchto 98 by tak čistě teoreticky nemělo mít motivaci hlasovat pro rozpuštění sněmovny. Bartoš by tím pádem neměl žádnou šanci svůj plán prosadit.

To, s čím počítá a o co se především už STAN pokouší, je dezerce části Babišových poslanců a jejich souhlas s předčasnými volbami. Na první pohled to vypadá, že nemají žádnou motivaci zkrátit si o pár měsíců mandát. Jenže řada z nich už je dnes velmi nespokojená a přemýšlí o své budoucnosti, až tato vláda skončí. Ukázat schopnost přestat držet nejméně populární vládu v celé Evropské unii (podle aktuálního celoevropského průzkumu Eurobarometr věří Babišovu kabinetu jen 19 procent lidí) může být pro budoucnost důležitější než tři poslanecké platy, které by pobrali do řádných voleb. Voliči už nasedají na jízdu s vítězem, za nějž aktuálně považují koalici K2. A babišovci mohou mít pokušení nasednout také.

Klíčové je pochopit, odkud kam se dnes voliči přesouvají. Podle průzkumů odchází značná část těch, kdo byli dosud voliči Andreje Babiše, ke STAN a SPD. Strana Tomia Okamury sílí právě proto, že se k ní přesouvají babišovci a dílem také voliči ODS. Na jejích rekordních číslech v průzkumech se podílí to, že jako jediná v celé sněmovně velmi aktivně vystupuje proti lockdownu. Okamurovy billboardy Vraťme děti do škol upozorňují na jeden z nejhorších dopadů společenské izolace.

I za rekordním vzestupem STAN stojí přesun voličů od Babiše. Podpora koalice K2 nestoupá kvůli Pirátům. Ti jsou se ziskem kolem 20 procent na svém maximu. Dál už moc není z čeho brát. To neplatí u výrazně více všeobjímajících Starostů a nezávislých. Právě tady je jedno z vysvětlení, proč se Ivan Bartoš chová k prezidentovi vstřícně. Řada voličů Andreje Babiše zároveň podporuje Miloše Zemana. Takže proč je odrazovat emocionální mediální kritikou prezidenta? Bartoš chce vyhrát volby. Ne být hvězdou novinářských a kavárenských Twitterů vyžívajících se v útocích na Miloše Zemana. Tuto roli rád nechá TOP 09. Proč by si odrazoval voliče STAN?

Koalice K3 je v tomto ohledu v jiném postavení než K2. K ní se voliči od Andreje Babiše nepřesouvají. Naopak její vlastní voliči koketují s odchodem k Pirátům nebo SPD. Platí to v obou případech hlavně pro voliče občanských demokratů.

To je politická realita, v níž Ivan Bartoš bruslí. Na jedné straně stojí voliči Pirátů, kteří jsou podle nedávného průzkumu Median spolu s voliči ODS nejvíce kritičtí k Rusku. Vyřazení firmy Rosatom z tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany podporuje podle Medianu 65 procent lidí. Nejvíc mezi lidmi z velkých měst, s vysokoškolským vzděláním a mezi voliči ODS a Pirátů. Na druhé straně stojí bývalí voliči Andreje Babiše přesouvající se ke STAN, kteří důvěřují Miloši Zemanovi a přinejmenším jim nevadí jeho vstřícnost k Rusku.

Ve vztahu MZ a IB hrají ale kromě zájmů podstatnou roli i osobní sympatie. Miloš Zeman je především hráč. Politiku bere jako hru a vadí mu slaboši, kteří se ho bojí. Proto tak pohrdal Vladimírem Špidlou, Bohuslavem Sobotkou, Petrem Nečasem. Proto si tak cynicky zahrává se slabostí Andreje Babiše, který ví, že ho má prezident v hrsti, a oddaně pracuje na jeho objednávku. Když si Zeman veřejně objedná sestřelení ministrů, Babiš do měsíce koná.

Bartoš se chová k Zemanovi s úctou, ale zároveň dává najevo, že se ho nebojí. Prezident cítí, že i v šéfovi Pirátů může najít hráče. Někoho, kdo se mu nepodvoluje, ale je ochoten s ním hrát. Takže když si s ním Bartoš, který je sice abstinent, ale kouří, dá cigaretku a řekne mu, že jeho mediální vzkazy, kdo bude po volbách sestavovat vládu, bere s rezervou, Zeman cítí, že se může rýsovat nová zajímavá partie pro jeho hrátky.

Na Hradě se okruhy prezidentových poradců a podporovatelů, kteří se vlády Pirátů obávají stejně intenzivně jako Václav Klaus, děsí, aby si Miloš Zeman a Ivan Bartoš příliš nepadli do oka. Největší ironií by bylo, kdyby nakonec těch 120 hlasů pro předčasné volby pomáhal v tichosti dávat Bartošovi dohromady Miloš Zeman.