Johann Wolfgang Goethe o květinách řekl, že to je tajný jazyk přírody, jímž nám dává najevo, jak nás miluje. Jsou lidé, kteří jsou o tom hluboce přesvědčeni a domnívají se, že květiny jsou nejdostupnější způsob, jak učinit svět a vlastně i život krásnější a vlídnější. Jsou pak jiní, kteří na to nedbají. Jak jsme na tom my? Jsme květomilní, nebo květohluší a květoslepí? Na to v jarním Salonu Týdeníku Echo budou odpovídat zahradní architektka Jana Pyšková, zahradník Ondřej Fous, pěstitelka Markéta Baňková a přírodovědec Stanislav Komárek.

Začal bych nenáročnou otázkou. Co si o nás asi květiny myslí?

(Dlouhé udivené ticho.)

Komárek (po dlouhém rozmýšlení): Co si rostliny o nás myslí, to nevím, ale nejsem si jist, jestli bych chtěl být holandským řezaným tulipánem.

Pyšková: To je fakt… V holandských sklenících jsem žasla nad totálně industriální výrobou pokojovek. Všechny ty fíkusy, které tam stály, vypadaly stejně, ale úplně! Nešlo by mezi nimi najít jediný rozdíl, jako když je vyrobí počítač, jako když se vytisknou v tiskárně. Šla z toho až hrůza. Vlastně to už nebyla živá věc. A pak je taky otázka řezaných květin… To je dilema, jestli kupovat něco, co se vypěstuje na druhé straně světa a vozí se to po milionech. Na druhé straně pěstováním květin se v těch zemích živí celé tisíce a tisíce rodin. Je to otázka. Podobné je to ovšem s jiným zbožím, oblečením, avokádem, balenou vodou z Fidži…

Komárek: I laik si všimne jedné věci. Podobně jako do pračky jsou instalována tzv. kurvítka, aby se vám pračka po několika letech rozbila a vy jste si koupili novou, tak i hrnkové květiny jsou už naprogramovány tak, aby vám vykvetly a zašly – a vy si koupili zase nové. A to i ty, které by měly žít delší dobu.

Baňková: Nesouhlasím. Mám doma velkou vnitřní zahradu a o své kytky se starám už pětadvacet let; a všechny žijí.

Fous: Asi mají štěstí. Rostliny jsou opravdu průmyslově pěstovány za účelem zkrácení jejich životnosti. Jeden a tentýž druh může žít desítky let, nebo po pár letech zhynout. Ve velkozávodech jsou květiny drženy jako pacient na kapačkách, takže jsou vyživovány jakoby „cukrovou vodou“ pod intenzivním světlem, a ta když dojde, pacient klekne. Tkáň takové květiny je naprogramována tak, aby co nejrychleji nabrala hmotu, narostla, takže je velmi řídká, křehká a neotužilá. Rychle vyroste, rychle zemře. Ale splnila cíl: vykvést, odkvést, uschnout, popelnice. Příkladem je primule, petrklíč… Dřív ještě lidi, když odkvetla, tak to donesli mámě do zahrady, tam to ještě třeba vykvete. To bych chtěl vidět, kdo to dneska udělá.

Možná už není tolik maminek se zahradou… Ale já bych se chtěl pokusit mluvit o tom, jak je vlastně květina skvělá věc a jak by nám mohla třeba právě v té (post)covidové depresi, či jak to nazvat, docela pomoci. Je to přece nejjednodušší způsob, jak si zkrásnit svět, jak ho udělat přátelštější, veselejší, barevnější. Proč to tak málo lidí dělá, když to má přitom na dosah ruky?

Pyšková: Nevím, jestli se dá říct, že to dělá málo lidí… Ale něco vám povím z vlastní praxe. Jako zahradní architektka mám klienty soukromých zahrad, dobře situované zákazníky: většinou to platí pán, má doma paní, která je konzumentka těch peněz. A k svému úžasu se setkávám s tím, že jsou to muži, kdo se zajímají o květiny – a těm ženám je to jedno. Ony často ani nevědí, co tam mají. Třeba se s nimi bavím a říkám: Už by vám měly kvést vilíny, to jsou takové okrasné keře a kvetou teď, v zimě – a dovím se, že ta paní ani neví, že je tam má. Ona se tam nejde ani podívat! Byla jsem z toho v šoku, když jsem to opakovaně zjišťovala.

Baňková: Asi si ti klienti vzali divnou paní… A není to tím, že bohatší lidi mají těch rozptýlení víc?

Fous: Ze své praxe jsem žádné pravidlo nepostřehl: někdy se zajímá víc muž, jindy žena, někdy se to během doby obrátí.

Není to se vztahem ke květinám trochu jako třeba s hudebním sluchem? Někdo ho má, někdo ne.

Komárek: Ano, může to tak být. Ale se vztahem lidí ke květinám je to evoluční záhada. Že mají vztah ke květinám včely, motýli a další hmyz, to záhada není, oni jsou tím živi. My také máme pozitivní zážitek, když uvidíme třeba pražskou šunku, pokud nejsme vegetariáni, to pak naklíčené sójové boby. Ale květiny se vesměs jíst nedají. Podobně tak květinové pachy, které se nám obvykle líbí. Ze zvířecích je to tak maximálně ambra a pižmo a dost. Lidské pachy nám připadají nanejvýš tak ambivalentní. I barevné a tvarové kombinace květů se většině lidí líbí, zatímco barevné a tvarové kombinace ropuch už daleko méně. Zajímavé pak je, že jsou lidské kultury, které jsou více či méně květomilné. A není to jenom tím, že by bohaté měly květiny raději než ty chudé. Příkladem může být materiálně zcela chudá kultura Polynésie, která je neobyčejně květomilná, zatímco ve starém Řecku tento vztah téměř chyběl, podobně jako dnes třeba v subsaharské Africe: tam je mnoho rostlin zemědělských, léčivých, magických, ale pro okrasu je donedávna nepěstovali původně skoro vůbec. Velmi květomilní byli staří Aztékové, kteří se přitom vyznačovali neobyčejnou krutostí. V Evropě květomilností prosluli Holanďané, které bychom s Aztéky moc nespojovali. Čili jsou to zajímavé věci a můžeme si lámat hlavu, jestli tam existuje nějaké pravidlo.

Kam by v té škále květomilnosti patřili Češi?

Komárek: Spíš mezi poměrně květomilné. Nemyslím, že je to tak zlé.

Ale truhlíků za okny moc nevidíte.

Komárek: No, nevidíte. Ale jsou Bavoři o tolik lepší národ, když tam má truhlík za oknem každý?

Lepší asi ne, ale květomilnější asi ano.

Komárek: Ano, ale signalizuje to jen to, že mají lepší vztah ke květinám, přesněji k truhlíkům. Nic jiného. To je jako vztah ke zvířatům. Známý je vřelý vztah mnoha nacistů k zvířatům… Vzpomeňme na nejznámějšího Bavora všech dob, Heinricha Himmlera, který byl vystudovaný drůbežář a jako ministr vnitra důsledně odmítal vydat byť jediné povolení k pokusu na zvířatech. Tak to zkoušeli na lidech… Nebo třeba japonské samuraje, kteří s radostí sekali hlavy, a přitom se dojímali nad květy sakur.

Ano, ale to není argument proti truhlíkům.

Baňková: To je taky věc vkusu. Někomu se třeba víc líbí kopřivy. A nesnáší truhlíky.

Ano, někdo miluje poušť nebo smetiště… Máte nějaké zákazníky, kteří by toužili po zahradě z kopřiv?

Pyšková: Zatím jsem se s tím nesetkala. Ale jako doplněk si to lze představit.

Fous: Pracoval jsem v Anglii s jedním zahradníkem, ten vyšlechtil kopřivu, která nepálí. Mělo to to kouzlo, že se do jejich záhonů mohl člověk rozběhnout a vyválet se nich k úžasu nic netušících přihlížejících. Ale kopřiva je samozřejmě úžasná květina, plná nutričního bohatství. Existují teorie, že naši předkové díky kopřivě – a vejcím – přežili náročné jarní období, kdy trpěli nedostatkem přirozených vitaminů.

Pyšková: Myslím, že kopřiv si lze vážit, ale nikdy nebudou považovány za krásné. Obliba některých rostlin jde ale opravdu ve vlnách. Teď třeba by se dalo mluvit o renesanci černého bezu. V době mých rodičů to byl jednoznačně plevel, takový chudák. Teď si o něj klienti sami říkají. On trochu páchne, ale jinak je krásný… Pamatuju si, že když se před lety připravoval v Londýně olympijský park, tak se plánovalo, že se tam vysadí typické rostliny britské přírody, tedy spíš nenápadné, houževnaté a málo barevné. Ale museli to změnit a osázet mnohem barevnějšími květinami, protože měli strach, že by to lidi nepřijali. A to jsou Angličané národ s asi nejsilnější zahradní kulturou na světě.

Fous: Anglie se odlesnila ve 13. století, my jsme se odlesnili za napoleonských válek, a zatímco zahradnické obchodování existuje v Anglii mnoho staletí, u nás je to teprve sto padesát let. První botanická výprava do Krkonoš se uskutečnila někdy na sklonku 18. století a teprve tehdy začíná pěstování těch subalpínských rostlin, které se o dekády později stanou tak oblíbenými, viz zahrádka bratří Čapků. Dlouho přitom v Čechách dominoval fenomén „kytka přes plot podaná“, tedy sousedská výměna. To byla fantastická věc. Dodnes narazíte na zahrady nedotčené obchodováním, ale vyrostlé ze vzájemného předávání: tohle je od Mařenky, tohle od Fandy, a člověk tam narazí třeba na narcis, který nikde jinde neviděl, protože se nikdy neprodával. Zvlášť silné to bylo po roce 1948, kdy na několik let úplně zmizel svět obchodního zahradnictví, ale přežili lidé, kteří věděli, jak na to, a předávali si tipy. To byly společnosti nebo spíš kluby, které se scházely, a lidé si tam u vína vyměňovali informace, kde co roste a jak k tomu přijít. Dosud jsou takhle vzniklé zahrady. Čím dál hůř se to hledá, ale je to úžasná věc.

Ano, Zahrádkáři (nejen) Kersku!, to bylo přímo sociální hnutí. Myslíte, že to ještě existuje?

Fous: Jistě, dosud jsou zahrádkáři největší apolitické uskupení v zemi, Český zahrádkářský svaz má asi sto šedesát tisíc členů, každý má nějaké rodinné příslušníky, takže to dá klidně půl milionu lidí.

Baňková: Důvody, proč lidé pěstují květiny, jsou různé. Já je začala pěstovat proto, že čistí doma vzduch od chemických látek. Kdesi jsem četla, že to dělají.

A já si pamatuju, že nás soudružka učitelka ale upozorňovala, že bychom je neměli mít v místnosti, kde spíme, protože ve tmě vylučují kysličník uhličitý a mohli bychom se udusit. Takže mám takový atavismus, že se cítím nesvůj, když je u postele květináč.

Komárek: To byste musel mít v jedné místnosti čtyři vzrostlé jabloně, aby se to projevilo… Ale když mluvíme o těch starých časech, tak si vzpomínám, že také nebylo běžné, aby se za cibulky či sazenice chtěly peníze, ta směna probíhala zásadně naturálně. A také si pamatuju, že moje babička, jihočeská venkovanka, neviděla na květinách cokoli cenného, sice je také na zahrádce mívala, ale byl to takový nějaký doplněk, kterému není třeba věnovat větší pozornost. Když jsem jí jednou přinesl azalku v květináči, tak mi říkala, ale chlapče, že si děláš škodu, vždyť je toho plná zahrada. Kupovat květiny bylo těžké plýtvání.

Je vnímání vůně květin vrozené, nebo vypěstované? Shodnou se různé kultury na tom, co jim voní?

Pyšková: Myslím, že většinou se lidé shodnou, ale pak jsou květiny, třeba jasmín nebo gardénie, kde už taková shoda není. Někomu to voní, jinému přímo zapáchá.

Baňková: Je to také věc módy a lze si všimnout, že se mění, teď jdou do obliby dřív neobvyklé vůně, třeba bylin, dokonce i rajčat, mrkve...

Nebo cibule, česneku…

Baňková: To nevím, ale třeba vůně čistého jasmínu nebo tuberózy už je trochu staromódní.

A čím to je? Vnucují to lidem celebrity, nebo se mění duch doby?

Fous: Myslím, že to funguje na principu minisukně/maxisukně. Jde to ve vlnách. Třeba před pár lety by hodně lidí považovalo pivoňku za staromódní záležitost, teď je velmi populární, dokonce i kosatce se vracejí. Ostatně pivoňka prodělala od svého největšího šlechtitelského rozkvětu na konci 19. století, kdy byla nesmírně populární, to si jen vzpomeňme na obrazy impresionistů, asi pět fází přílivu a odlivu popularity.

A taky karafiáty si zažily své roky slávy. Proč byl chudák karafiát komunistickou kytkou?

Fous: To bylo tím, že se tady zracionalizovala technologie, která umožňovala je ve velkém pěstovat i v zimě – aby jich bylo dost 8. března na MDŽ.

Pyšková: Něco podobného bylo s gerberou. Já jsem se původně věnovala produkčnímu zahradnictví. Obor se mimo jiné zabývá programováním, jak to zařídit, aby se dostaly druhy rostlin na trh v pravou dobu. Byla to celá věda. A takhle se to vymyslelo s gerberami. Pamatuju si, jak jeden kanadský kolega v 90. letech obdivoval, že tak strašně drahé květiny jsou tady běžně k dostání.

Drahokam mezi řezanými květinami jsou orchideje, aspoň si to pamatuju z mládí. Platí to dosud?

Fous: Ano, orchideje, jsou relativně náročné na pěstování. Potřebují speciální substrát, používá se tam třeba mletý korek nebo rašeliník, který nebyl vždycky úplně dostupný. Přesto existoval v Praze závod ve Veleslavíně, který se pěstováním orchidejí zabýval. A docela úspěšně. Prodávalo se to pak v takových plastových krabičkách. Orchideje pořád patří mezi luxusní květiny: tvarem květů si o to přímo říkají.

Ano, tvarem poněkud anatomickým.

Pyšková: Znáte rostlinu klitorii? Tak ji nazval Linné. Krásně modře kvetoucí tropická rostlina.

Ani mě nepřekvapuje, že existuje. Chce se k tomu vyjádřit pan profesor?

Komárek: Řekl bych, že v Holandsku se v 17. a 18. století vědělo o souvislosti květů s pohlavností: ostatně když zde zmíněný Carl Linné publikoval svůj přírodopisný systém, nebyl kritizován za to, že je nesprávný, ale za to, že je nemravný. A všimněte si, že Holanďani, když malovali v té době své obrazy, tak scény s lidmi, zvláště ty milostné, nejsou nijak přesvědčivě pojaté, většinou je to nějaká krkolomná mytologická alegorie. Zato na květinách, a zvlášť na květech, si dali mimořádně záležet. Proč asi? Tak i viktoriánská Anglie vysvětlovala sexualitu na květinkách. Nevím, jak z toho byli adolescenti moudří.

Fous: Ještě se vrátím k tomu dědictví zahrádek. To je samozřejmě dědictví nedostatkové ekonomiky. Ale ono to v tomhle případě neslo řadu pozitivních věcí, neboť lidé si toho museli hodně udělat sami. Příkladem jsou třeba růže pod sklenicí, tedy pod zavařovací sklenicí. To by na Západě prostě nedělali, protože by si tu růži šli koupit. Tady to patřilo k radosti a pýše zahrádkáře. A řada těch dovedností se předává dál.

A nejsou pak věci, které náš vztah ke květinám a rostlinám či prostě zeleni vůbec spíš poškodily?

Pyšková: Asi máte na mysli veřejný prostor, že. V tom vám dávám za pravdu.

Fous: Zajímavé je, že v letech 2006–2008, tedy před finanční krizí, se dal vypozorovat vůbec nejmenší zájem o zeleninovou sadbu, prostě lidé přestali sázet pro sebe zelí nebo kedlubny. V té samé době lze zaznamenat snižující se zájem o květinové záhony v parcích. Pak přišla krize, záhony se zcela utnuly: v parcích se maximálně zametalo nebo sekalo. Teprve po krizi se to zase vrací, zeleninová sadba jde na dračku a květiny se ve městech sázejí ostošest. Jestli je ale nějaká opravdová revoluce v zahradnictví, tak to je rozvoj tzv. řezanky, kytky z pole, luční kvítí: najednou je tady šedesát firem, které prodávají divoké náruče kytek. Kytka z louky! To je hit posledních let, městští liberálové to úplně milují.

Ano, hipsteři, dříve městští yuppies nebo bobos, to jsou ideální zahradníci naší doby.

Fous: Ano, říká se tomu „komunitní zahradničení“, výraz nedávno ještě neznámý. Rodiny a některé školy se začaly o pěstování znovu zajímat. Občas se i stane, že záhony zakládají děti z nějaké školy anebo ve Stromovce se dělalo společné setí s dětmi. Záhony se mají dělat s lidmi, pak jsou jejich. Květinami nemá vnucovat své představy úředník, politik nebo architekt.

Dalo by se říct, že úřední růže jsou old-fashioned. Luční kvítí je cool.

Fous: Nejde to tak jednoduše říct. Ty estetické nároky jsou různé a různě se potkávají a střetávají. Já bych růže do starého železa určitě neházel. Třeba růže v louce.

Pyšková: Každé prostředí má svoje: když vidím, jak spořádaně jsou rozmístěny letničky třeba v Praze na náměstí Míru, tak mám radost a vím, že to tam patří. Někde může být divočejší skladba, známý je trend, že se trávníky nesečou, ale nechávají se vyrůst, přičemž ani nějaký plevel neuškodí: často je to teď vidět v rakouských nebo německých městech. Ale mám ráda i klasické růžové záhony.

Baňková: Mám květinu, geranium, česky se jí říká kakost, a ona, když ji zaleju, mi poděkuje tak, že prudce zavoní: to je skoro, jako kdyby začala mluvit. Mně pak ze slušnosti nezbude než jí odpovědět... Takže já na ni mluvím, ona na mě voní, máme spolu vztah, vlastně se máme rády... Chci říct, že vždycky je lepší vytvořit si ke květinám vlastní vztah, takže kdyby si lidé ty záhony mohli sázet sami, asi by si jich víc vážili a bylo by jich víc.

A město by se o ně nemuselo starat… Myslím, že by to u nás dopadlo tak, že by skoro žádné záhony nebyly. V tom jsem docela skeptický.

Pyšková: Ano, o květiny o záhony se musí někdo starat. Stejně jako o ty truhlíky. Přece jenom musí člověk vykonat nějakou činnost a překonat lenost. Často lidé hledají spíš výmluvy.

Fous: Potvrzuju to, že je dobré získat k rostlinám přímý vztah. Sám na ně taky mluvím. Dělal jsem seminář s lidmi v Odoleně Vodě, kde jsme vysadili takový pokusný záhon, lidi si sami rozebrali sazenice, které si zasadili. A je to jistě nejopečovávanější záhon v obci. Dokonce se mi stalo, že mě tam jedna občanka shora z oken peskovala, když jsem ho kolegyni ukazoval. Pak mě poznala… Byl to už její záhon. Mimochodem, ta obec má skoro tři tisíce metrů čtverečních záhonů, o které se lidi starají sami.

A tak to má být. Ať tedy kvetou tisíce a tisíce záhonů a miliony květů! Nejen v Odoleně Vodě!