Komentář Jiřího Peňáse

Když přijede inostraněc, nastupuje kníže Potěmkin

Komentář Jiřího Peňáse
Když přijede inostraněc, nastupuje kníže Potěmkin

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vzrušujícím zápasem Rusko – Saúdská Arábie začíná už za týden, 14. června, na stadionu v moskevských Lužnikách mistrovství světa ve fotbale. My tam opět nebudeme, ale na to jsme zvyklí, to nás nemusí mrzet. 

Putinovo Rusko si může připsat další zářez, po zimní olympiádě v Soči tedy i šampionát v kopané. To je vždycky zkouška vyspělosti. A Rusko je paradox ve vyspělosti: dobývalo vesmír a lidi tam chodili v láptích, bála se ho půlka světa a přitom stačilo, aby zachodnyj turist vytáhl žvýkačky, a seběhl se dav. Rusko a jeho obzvlášť nepovedená fáze, tedy Sovětský svaz, bylo impérium, které nezvládalo základní věci jako dát do pořádku silnice a chodníky, postavit domy, které by se nenakláněly a dalo se v nich bydlet, udržovat veřejné záchody v použitelném stavu. Bylo to něco nad síly ruského lidu, který byl v něčem přitom obdivuhodný, i když především jedinci, kteří v tom přesto dokázali žít a vytvářet hodnoty často i jedinečné. Ale to bylo vždy nějak navzdory tomu, co bylo kolem nich. Rusko bylo možné milovat, ale jen masochisticky a většinou na dálku. Lidé, kteří ho obdivovali takové, jaké je, byli a jsou buď sadisté, kteří to Rusům přejí, nebo podivíni s vychýleným vkusem, rozumem a citem.

Ale ten šampionát jim přejeme. Však se na něj také důkladně připravili. Tak třeba obyvatelé osady Glebovskij u Moskvy se nedávno ráno probudili a zjistili, že jim před domy stojí třímetrový plot. Kolem jejich obce totiž pojede autobus s francouzskými fotbalisty. V Nižním Novgorodu zase pokryli celé bloky domů obrovskými plachtami imitujícími fasády. To je častá praxe: z úděsné barabizny je možné udělat rozkošný lidový domeček. V Rostově na Donu „postavili“ z plakátů celou ulici, která povede ke stadionu. Po celé Moskvě se staví ploty a na poslední chvíli natírají přední strany věčně oprýskaných domů, reparují se permanentně zrezlé a děravé okapy, které dobře zná návštěvník ruských měst. 

Potěmkinovská tradice je v Rusku pevně zakořeněna a má stále své dobré důvody. Ohyzdnost staveb, neschopnost udržet domy, v nichž žijí lidé, v aspoň trochu dobrém stavu, i od revoluce neopravované bloky domů, příšernost novostaveb, nepořádek a ošklivost, kam člověk pohlédne – toť sama podstata ruského bytí. Kdě my, tam plocho, kdy jsme my, tam je špatně, říkají sami Rusové a někteří jsou na to i masochisticky hrdí. Máme špinavé domy, ale naše duše, naše duše jsou čisté! Nač nám jsou chodníky? Nám stačí blátěné ulice, neboť myšlenkami se vznášíme v povětří. Ech, a dům přece duši nemá, proč se o něj starat? 

Jenže pak se na Rusi objeví inostranci a najednou se vytahují kulisy, makety, nachýlené a ztrouchnivělé barabizny se schovávají a ukrývají, jak jen to jde. Jako za toho knížete Potěmkina, kdy namalovaná byla i husa na vesnickém stole, se kterým se běhalo podél cesty, kudy z Petrohradu na Krym jela Kateřina Veliká, ostatně rodem Němka.   

6. června 2018