KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Před deseti lety v Norsku

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Před deseti lety v Norsku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zločinecká kariéra toho muže trvala jenom jeden den, což stačilo k tomu, aby se stal nejmasovějším vrahem moderní norské historie: sedmdesát sedm mrtvých, šedesát devět zastřelených a osm předtím zabitých výbuchem bomby. Jde samozřejmě o Anderse Breivika. Od jeho vraždění uplynulo deset let.

Jsou rozumné důvody jeho jméno a jeho čin, či jak to nazvat, nepřipomínat. Tak aspoň připomenu knihu, kterou stojí za to si přečíst. Ta knížka se jmenuje Jeden z nás. Příběh o Norsku. Napsala ji Asne Seierstadová, renomovaná autorka, hvězda skandinávské non-fiction literatury, v češtině vyšla také její kniha Dvě sestry, v níž na případě norských děvčat somálského původu, jež odešla v roce 2015 „bojovat“ do Islámského státu, popisuje iluze a selhání integrace odlišných kultur do norské společnosti. Případ Breivik „dvěma sestrám“ předcházel.

„Ten den“ před deseti lety je tu popsán se všemi podrobnostmi na dvou stech stranách, minutu po minutě. Zasáhl norskou společnost zcela nepřipravenou na obzvlášť citlivém místě: oběťmi byli většinou mladí lidé, skoro děti. Breivik chtěl totiž pozabíjet právě je.

Nebyl to intuitivní vrah a nesplňoval ani model sériového vraha, jímž byl jeho švédský předchůdce, tzv. laserový vrah John Ausonius, o němž napsal výbornou knihu Laserman. Příběh o Švédsku novinář Gellert Tamas: také vyšla česky. Ausonius si na začátku 90. let vybíral osamělé přistěhovalce, které odstřeloval laserovou puškou. Zasáhl jich deset, shodou okolností (konstrukční vady pušky a díky švédskému záchrannému systému) zabil jen jednoho: ostatní „jen“ těžce zranil.

Cesta k vraždění byla v Breivikově případě ideovější, intelektuálnější, lze-li to tak říct, a promyšlenější. Zatímco Ausonius nenáviděl přistěhovalce, Breivik hořel motivovanější nenávistí a nenáviděl samo přistěhovalectví, a to především ty, kteří ho umožňují a podporují. Ti si podle něho zaslouží trest mnohem víc než sami migranti. Proto také zvolil tábor sociálnědemokratické mládeže, kde se scházeli nejoddanější propagátoři multikulturního Norska: u soudu je přirovnal k Hitlerjugend…

Seierstadová popisuje podrobně cestu, po které se Breivik vydal, až došel k pevné představě, že právě tohle musí udělat. Pak ho už nešlo zadržet. Na svůj „den“ se připravoval dlouhé měsíce, byla to dokonale teoreticky i prakticky připravená akce, která měla dovršit jeho život, o němž věděl, že tím de facto skončí. O sobě uvažoval jako o spasiteli a vykupiteli, který se musí obětovat, aby probudil ostatní. Byl příkladem tichého racionálního fanatika, což je protimluv jen zdánlivý: byl to džihádista ve službách bílé rasy, jejíž zkažená krev musí být prolita, aby se obrodila. Od islámských sebevražedných teroristů se však lišil tím, že nechtěl zemřít, protože chtěl být souzen a chtěl soud proměnit v propagandistické divadlo. Doufal, že nebude při akci zastřelen, a sám se vydal policii. Byl si vědom, že norská „humanistická“ justice je proti jeho úmyslům bezmocná, že si s ní bude moci dělat, co se mu zamane, nebo aspoň se o to pokusí. Jediné, na čem mu v této věci záleželo, aby ho neprohlásili za nesvéprávného, protože on chtěl být brán vážně. Na tom mu záleželo ze všeho nejvíc. Breivik by obětoval celý svět, aby byl brán vážně. Jeho extrémní plán se rodil právě v posedlosti ideou, které obětuje všechno. Častá interpretace, že byl posedlý ničením a apokalypsou, proto úplně neobstojí. Breivik na sebe hleděl dojatě jako na zachránce před apokalypsou, jako na světlonoše, který přinese pochodeň nápravy. Lidi, které zavraždil, byli pro něj jen prostředek, který musí být použit, aby ho konečně někdo vyslechl. K jeho údivu na takovou manifestaci nebyl soud zvědavý. Byl souzen za vraždy, nikoli za názory. Podle všeho to nikdy nepochopil.

Ausonius nebyl ideový vrah, nýbrž prostě nenáviděl přistěhovalce, ti měli být výlučně jeho cílem a jeho oběťmi, neboť měl pocit, že jich je prostě moc, přitom na začátku 90. let masová migrace teprve začínala. Vraždil z touhy zabíjet právě je, přičemž tuto vražednou mánii neměl potřebu nějak reflektovat. Nebyl to sice primitiv a podobně jako Breivik měl docela vysoké IQ, ale jeho vraždy (či pokusy o ně) byly excesivními činy, které nevydávaly žádné jiné poselství než to, že se po Stockholmu pohybuje někdo, kdo nenávidí přistěhovalce natolik, že si nemají být jisti svým životem. Účelem jeho vraždění, připustíme-li, že nějaký mělo, bylo rozsévat mezi migranty strach. Měli se začít bát vycházet z domu, objevit se večer na ulici, jít osamoceni přes park. To vše se nějakou dobu na přelomu let 91/92 skutečně dělo a Švédsko tím po atentátu na Olofa Palmeho zažívalo podruhé trauma, že sen o pohodové zemi, kde všichni žijí v harmonii a téměř lásce, se hroutí. Dlouhá neschopnost přijít vrahovi na stopu přiváděla část společnosti k názoru, že za útoky je celá zločinecká organizace, která se spikla s policií a s některými nacionalistickými politiky. Vyžadovala se deklarativní vyjadřování odsudků a solidarity, což se pak stalo rituálem správného chování s pevně dodržovaným schématem. Laserman de facto nastolil model, kdy na jedné straně stál ohrožovaný uprchlík/migrant, který je vždy a za všech okolností potenciální obětí temného a zákeřného útočníka. Hrozba přichází od anonymní, ale stále někde přítomné xenofobní části společnosti, kterou přitom někteří využívají a zneužívají ke svému prospěchu: tehdy se právě etabluje „ultrapravicová“ strana Švédští demokraté, svorně pohrdaná všemi odleva doprava a novináři a elitami vůbec označovaná za patrona a duchovního inspirátora vraždícího Lasermana.

Oba vrazi v nějaké zvrácené logice dospěli k přesvědčení, že mají na vraždění právo, že tím chrání a brání cosi, co považují za ohrožené. Tou ohroženou hodnotou je, řekněme, etnická jednolitost a soudržnost společnosti, která se v případě jejich zemí rychle mění, což těžko lze popřít. Nárůst lidí jiné etnicity se stává jejich obsesí, čímž se ovšem neliší od mnoha dalších svých spoluobčanů, kteří si o tom jen špitají, případně k údivu „slušných“ lidí volí trochu xenofobní strany. Ausonius a Breivik na rozdíl od těch tichých přistupují k činu, tedy k vraždění.

K vraždám nikdy není moc co dodat. A vždy jsou strašné. Obvykle se v případech, jako je Breivik, jenž je ovšem extrém všech extrémů, odsoudí rasismus a xenofobie, která musí být jednou překonána, aby nastal smír ve společnosti. Ten ovšem už ve Skandinávii kdysi byl. Než se začala tak radikálně společnost měnit. Je samozřejmě absurdní, že lidé by mohli vrahovi vyjádřit „pochopení“, vrah zůstane vrahem, ale těžko se zbavit úvah, do jaké míry jsou ty strašné činy symptomem změn ve společnosti, které nutně bude vždy nějaká její část odmítat. A v této části se najde nějaký jedinec, jenž začne jednat. Tady vraždit. Bude mít pocit, že na to má právo. Možná že je to jeho povinnost.

 

22. července 2021