Zatvrzelost předsedy Hamáčka donutila prezidenta, aby se sklonil před ústavou

Také Zeman může prohrát

Zatvrzelost předsedy Hamáčka donutila prezidenta, aby se sklonil před ústavou
Také Zeman může prohrát

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Slunce svítí, vlaky jezdí, policie dohlíží na bezpečnost. Takové zprávy konstatují něco samozřejmého, a proto se nepovažují za zprávy. Samozřejmostí by také mělo být, že platí ústava, přesto se připomínka tohoto faktu v Česku stala zprávou. Po 31. květnu to nebylo úplně jisté, protože prezident Miloš Zeman nereagoval na návrh premiéra Andreje Babiše (ANO) a nechtěl odvolat ministra kultury Antonína Staňka. Trvalo dlouhých 34 dní, než při jednání s vicepremiérem Janem Hamáčkem (ČSSD) slíbil, že Staňka do konce července přece jen odvolá.

Když hlava státu neodvolává ministra, jehož odvolání žádá premiér, dostává se do konfliktu s ústavou, konkrétně s jejím článkem 74, podle kterého „prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády“. V kontextu je zcela zřejmé, co se tím myslí. Předchozí článek 73 totiž říká, že ministr podává prezidentovi demisi prostřednictvím premiéra, explicitně však nezdůrazňuje, že ji prezident musí přijmout. Představa, že prezident využívá mocenské nástroje, které mu svěřuje ústava, a zároveň neplní své ústavní povinnosti, je noční můrou demokracie, protože najednou hrozí, že bude nahrazena vládou autoritářského jedince. Prezident Zeman tedy ústavní povinnosti plní, byť se zdráháním, což je zřejmé od jeho schůzky s vicepremiérem minulý pátek. Hamáčkovi v tomto ohledu patří zásluha, že dodržování ústavy vynutil, i když oslabený premiér Babiš nechtěl na prezidenta naléhat. Dokonce se snažil koaličního kolegu zastrašit výhrůžkami předčasných voleb. Zeman také může prohrát, je možné hodnotit jeho konflikt se šéfem ČSSD.

Prezidentův ústup před ústavou není obecně považován za velkou událost. Přitom jde o zákon, který je základem státu a jehož existence je pro mnoho občanů hlavním motivem, proč tento stát považují za svůj. Další část občanů si však tento význam neuvědomuje. O tom svědčí novinové komentáře, které vidí ve střetu o ústavu nedůstojné politikaření a nezodpovědný útok na oblíbeného premiéra i prezidenta zároveň. „Veřejnost nezajímají osobní animozity ústavních činitelů nebo pokusy malých koaličních stran machrovat a dávat návrhy, které prezident nemůže akceptovat, a tak tlačit premiéra doslova do Prokrustova lože. Od toho tam opravdu nejsou,“ odsoudil Jan Schneider z Deníku Hamáčka pár hodin před Zemanovým ústupem. Ve sporu se ovšem rozhoduje, zda je možné Česko označit za právní stát.

Krvácet za Michala Šmardu

Za to, že veřejnost jeho výkon podceňuje, může také sám vicepremiér Hamáček. Ze strategických důvodů se po jednání s prezidentem tvářil naštvaně. „Stál jsem tady ve čtvrtek a říkal jsem, že nejsem optimista a nic se ve mně neposunulo. Ta dnešní situace je stejná jako ve čtvrtek,“ postěžoval si novinářům. Myslel tím, že stále ještě nedosáhl svého cíle, totiž výměny ministra Staňka za místopředsedu ČSSD Michala Šmardu, protože Zeman jmenování Hamáčkova kandidáta neslíbil. Z pohledu sociální demokracie opravdu není dohráno (přinejmenším nebylo dohráno do pondělka, kdy měl Týdeník Echo uzávěrku). Nemá přece smysl zůstat ve vládě, když nemůže rozhodnout, kdo ji bude reprezentovat v roli ministra. Ovšem v tomto případě jde v první řadě o politický záměr jedné parlamentní strany a ten nemůže být pro každého občana stejně důležitý jako nutnost dodržovat ústavu.

Nelze popřít, že ústava definuje povinnosti prezidenta také při jmenování ministrů a článek 68 je v tomto směru opět jednoznačný. Zmíněný článek však explicitně nevylučuje, že prezident může proti nepřesvědčivému kandidátovi leccos namítat. Jestli má takové právo, na to existují různé názory, a co je v této chvíli nejdůležitější, Zeman takové právo s úspěchem uplatnil před rokem, když odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. Hamáček stejně jako Babiš tehdy Zemanovo rozhodnutí akceptovali. Proč má tentokrát vicepremiér opačný názor, na to se může prezident zcela oprávněně zeptat.

Má také nárok na odpověď, a proto by stálo za to, kdyby se premiér obrátil s kompetenční žalobou na Ústavní soud, který by sporný moment jednou provždy rozsekl.