komentář Martina Weisse

Evropa s čínskými charakteristikami

komentář Martina Weisse
Evropa s čínskými charakteristikami

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jedna z věcí, o kterých v těchto dnech raději nemluvíme naplno, je, jak pandemie obnažila závislost světa na Číně. Ale stalo se to, co se stát muselo, ve smyslu, že to vyplývá z logiky věci. Tou věcí je globalizace.

Čína se díky globalizaci po odstartování svých reforem a zejména přijetí do Světové obchodní organizace v roce 2001 stala dílnou světa. Je to příběh ohromného průmyslového rozmachu, ilustrovaný libovolným množstvím faktoidů typu, že Čína za jeden rok vyrobila tolik oceli co Velká Británie za celou svou existenci. Ten příběh není přímočarý – Čína sama dnes už nechce být jen dílnou, výroba se částečně přesouvá do jiných zemí, zatímco Čína chce v rámci své strategie Made in China 2025 dominovat celým sektorům a zaujmout v nich nejvýhodnější místo. Ale i s mnoha těmito upřesněními zůstává jeho součástí základní fakt, že v určitých situacích může být celý svět na Číně zcela závislý.

Až na to, že takhle jsme tomu málokdy říkali. Mluvilo se o otevírání trhů. Mluvilo se o investicích. O konkurenceschopnosti subdodavatelské základny. Každá nadnárodní firma měla svou „globální strategii“. Ale když jste naslouchali těm, kdo v posledních desetiletích vydělávali peníze, málokdy se v jejich jazyce objevilo slovo „závislost“. Když už, tak „interdependence“, vzájemná závislost.

Občas se objevily epizody, v nichž se strašidlo závislosti vynořovalo. Před několika lety třeba Čína činila kroky k monopolizaci dodávek tzv. vzácných kovů. Ale chytří lidé psali story o tom, že to je velký humbuk, například že ty vzácné kovy nejsou zas až tak vzácné. Znovuotevírala se některá stará ložiska, našly se nějaké zdroje mimo Čínu, ta zas netlačila na pilu tak úplně a tak dále, až se podařilo celou story zažehnat, aniž by bylo nutno změnit způsob pohledu.

Až teď nastala situace, kdy je na celém světě schopna dodat ochranné pomůcky proti koronaviru jako roušky a respirátory jen Čína. A nezůstane to bez následků.

Dvě hlavní centra Západu na to budou reagovat velmi odlišně.

V Americe se s nástupem Donalda Trumpa dostal ke slovu nový pohled. Je to „Amerika, která se nebojí říci ne“. Není to samozřejmě jen Trump. Ekonomové a komentátoři, kteří se svými názory na volný obchod a Čínu dosud patřili na okraj, se ocitli ve středu. Ostatní včetně byznysu se posunuli, zapracovali do svých postojů novou situaci. Bílý dům zahájil obchodní válku s Čínou, jejíž součástí bylo systematické ponoukání průmyslu k „onshoringu“, k tomu, aby se snažil převádět výrobu zpět do USA. Důležitým na tom je, že Trump se odvážil ke krokům, které nelze označit jinak než jako nepřátelské, aniž by se bál čínské odpovědi. Čína odpovídá po krůčcích, ale stupňovat konflikt se neodváží. Neodepřela třeba Americe v plném rozsahu dodávky žádných strategických výrobků. Neodváží se rozbít celý americko-čínský vztah.

Evropská reakce je naopak přikrčená a defenzivní. S výhledem, že to bude Čína, která bude určovat podmínky.

Minulou neděli srbský prezident Vučić vyhlásil nouzový stav a v projevu mimo jiné pronesl slova:

„Poslal jsem dopis prezidentovi Si, v němž jsem ho poprvé oslovil nejen jako drahého přítele, ale i jako bratra, a nejen svého osobního přítele, ale i přítele a bratra této země.“

„Evropská solidarita neexistuje,“ reagoval na zákaz vývozu zdravotnického materiálu z EU, „byla to pohádka na papíře… jediný, kdo nám může pomoci v této těžké situaci, je Čínská lidová republika.“ Vyhlásil zákaz vstupu do země, ovšem kromě Číňanů, „které budeme prosit, aby sem přišli a se vším nám pomohli“.

Evropská unie, donedávna snící o tom, že je předobrazem budoucnosti světa, dnes není schopna projektovat svůj geopolitický vliv ani kilometr za svou hranici.

Ale nejenom za hranici. Italové si všímají, že když požádali o aktivaci dobrovolného mechanismu v krizových situacích, žádná členská země se nepřihlásila. Korunu tomu dala prezidentka ECB Christine Lagardeová, když na tiskovce prohlásila, že zvětšující se spready u dluhopisů nejhůře postižených zemí eurozóny nejsou její starost (druhý den další představitelé ECB její výroky spěšně korigovali). A odkud přiletělo letadlo s dodávkou zdravotnické pomoci? Z Číny.

Není to blesk z čistého nebe. Obě země, Srbsko i Itálie, už nějaký čas patřily k těm, které se k Číně upínaly nejvíce. V případě Srbska to bylo možné považovat za diplomatické hrátky. Vučić mohl deklarovat přistoupení k ruské ekonomické unii, ale všichni věděli, že ta nemůže ekonomicky nahradit vztahy s EU. Teď ale jde o konkrétní, fyzickou pomoc, jež přichází z Číny, a z EU ne.

A u Itálie a některých dalších unijních zemí nelze považovat vstřícnost k čínským penězům za překvapení. Od dluhové krize jsou rozpočtově vyhladovělé. Když je před pěti lety bankéři z Frankfurtu podrobovali striktní ekonomické kúře, mohlo je napadnout, že se budou ohlížet po penězích všude a že mezi těmi, kdo je může nabídnout, je Čína, a že to nebude bez politických následků. Země jako Itálie a Řecko jsou dnes cosi jako agenti čínského vlivu v Unii. Ve svých loňských projevech na to upozorňoval Emmanuel Macron a v tomto měl pravdu.

Paradoxem je, že Čína pomáhá s hašením požáru, který sama rozšířila. Protože ještě předtím, než Číňané vyvinuli to obdivuhodné úsilí na zkrocení koronaviru, ho nechali rozšířit. Jejich korumpující vliv se projevil třeba v tom, že ještě 14. ledna Světová zdravotnická organizace přijala a dál vytrubovala do světa lživé čínské tvrzení, že není prokázaný přenos koronaviru z člověka na člověka. Zatímco v Číně byli lékaři informující o opaku umlčováni.

A u nás? Firma PPF, jež to nedávno schytala za svou snahu ovlivňovat psaní o Číně, je dnes zase dobrá, protože umí zajistit pomoc z Číny. A jak ji dokázal nakoupit vicepremiér Hamáček? „Bez Miloše Zemana a jeho vztahů s Čínou by to nešlo. Respektive by to bylo mnohem komplikovanější. A některé věci či operace, které jsme dělali, by bez něho nebyly možné. Takže by se to nepovedlo, to říkám otevřeně,“ přiznal v rozhovoru pro iDNES. Který občanskospolečnostní aktivista se ho za to odváží kritizovat?

Použijeme-li historickou analogii, je to podobné jako pokoušet se popírat, že nás osvobodila od nacismu Rudá armáda. To je nepopiratelný historický fakt. Jistěže západočeské pohraničí osvobodili Američané. Že Sověti s těmi nacisty předtím uzavřeli pakt. Že Rudá armáda nastupovala do boje oslabená paranoidními Stalinovými čistkami důstojnického sboru. Že osvobození východní Evropy proměnil Stalin v její zábor. Že… Nic z toho nezmění historickou skutečnost, že od německé okupace osvobodil Československo v roce 1945 Sovětský svaz.

Tak je i nepopiratelné, že Čína dnes pomáhá. Protože jsme dopustili situaci, v níž nikdo jiný pomoci nemůže. Budeme žít v eurasijském světě s čínskými charakteristikami. Ne že by každý, kdo si čínské vedení dovolí kritizovat, zmizel a neochránilo ho ani bohatství, jako v Číně. Ale lidé z Číny se budou prohánět po Praze, když by měli být v karanténě jako prezidentův poradce Nejedlý, a výsměšně se ptát, kolik roušek nám poslal Tibet.

 

19. března 2020