komentář daniela Kaisera

Británie je paralyzovaná strachem z covidu

komentář daniela Kaisera
Británie je paralyzovaná strachem z covidu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pokud kroutíme hlavou, jak přehnaně se u nás doposud reaguje na sebemenší výskyt nových případů covidu-19 (přes dvacet lidí hospitalizovaných na severní Moravě; dva importy z dovolené v Chorvatsku), pak stačí pohled na Británii, aby člověk viděl, co je skutečná hysterie.

V Británii evidují kolem 500 nově hlášených nákaz denně, přepočteno na českou populaci by to dělalo zhruba přes 70 případů, což je o málo víc, než evidujeme tento týden, a o polovinu méně, než jsme evidovali minulý týden. Nicméně oproti České republice se v Británii, která se tomu dosud vyhnula, od 24. července zavádí povinnost nosit masky do obchodů.

Ministr zdravotnictví vyzývá policii, aby zločince bez masek odchytávala a trestala stolibrovou pokutou. Na Twitteru se včera šířil hashtag řadových členů vládní Konzervativní strany s přestřihnutou stranickou legitimací.

Zavádět masky teď, v polovině července, nedává absolutně žádný smysl nejen kvůli nízkým číslům infekce, ale i proto, že premiér Boris Johnson se pár dní předtím konečně odhodlal změnit tón a lidem po čtvrt roce výzev nechodit do práce a pokud možno vůbec náhle doporučil, ať do práce znovu chodí.

Od pondělka, kdy měl apel premiéra první možnost ukázat nějaké účinky, vychází najevo, že velké firmy tuto výzvu nevyslyšely. Londýnská finančnická čtvrť City dál zeje prázdnotou, banky jako Barclays nebo Goldman Sachs mají v kancelářích třetinu až desetinu normálního stavu. Pokud zpátky do práce nejde ani branže, v níž jsou předpokladem úspěchu dobré nervy a ochota riskovat, není divu, že úzkost převládá v široké populaci.

Zatím není jisté, kdy a jestli vůbec se po prázdninách otevřou školy. Vláda se lekla konfrontace s učitelskými odbory (které možná odrážejí obavy o starší učitele, ale patrně spíš lenost svých členů). Podobně jako u nás Babiš s programem Antivirus hradí i Johnson zaměstnavatelům většinu mzdy u lidí, kteří kvůli obavě z infekce nepracují, ale zatímco u nás tento ekonomický doping platí do srpna, v Británii do října. V takové situaci apely vracet se do normálního života zřejmě nemohly přinést zvrat, notabene když i vládní úřednictvo z velké většiny sedí doma nebo na plážích u moře.

V ekonomickém smyslu jede Británie proti zdi, a čeká ji tedy ještě prudší náraz než nás. Jak je možné, že se ta země takhle zpsychotizovala? Boris Johnson zpočátku jak známo flirtoval s liberálním přístupem: nevyhlašovat karanténu a čekat, až obyvatelstvo získá stádní karanténu. Zlom nastává v půlce března, kdy epidemiolog Neil Ferguson z Imperial College v Londýně přišel s modelem, podle něhož v zemi při stávajícím pasivním přístupu vlády zahyne 500 tisíc lidí.

Johnson se pod vahou titulků v několika krocích propracoval k tak drastické karanténě, jakou kontinentální Evropa s výjimkou Francie a Španělska neznala. Lidé měli právo jít jednou denně joggovat a telefonní linky policie byly přetížené udáními, že soused dnes už podruhé vystrčil nos ze svého pozemku.

V očekávání laviny pacientů s těžkým průběhem infekce (Ferguson stejně jako u nás Roman Prymula pracoval s exponenciálním nárůstem nemoci, který se pak nikde na světě nekonal) vláda vydala pokyn, aby se nemocnice co možná zbavily dosavadních pacientů. Tak se do svých domovů důchodců a LDN vraceli lidé s covidem a v zájmu rychlého vyklízení nemocnic se jim při příchodu do domovů důchodců nedělal test.

Dnes oficiální statistiky připouštějí, ale úřady to moc nerozmazávají, že více než polovina z kolonky „zemřel s covidem“ zemřela v Británii v domovech důchodců. To slibuje skandál, z něhož se už Boris Johnson nemusí politicky vzpamatovat, až bude nálada k ustavení nějaké vyšetřovací komise. To může být důvod, proč si Johnson navzdory ekonomickému propadu téměř masochisticky lebedí v udržování strachu. Člověk, který se z covidu před dvěma a půl měsíci vyléčil, a z definice tudíž nemůže být nakažlivý, teď chodí na veřejnosti s maskou – neuvěřitelný pohled.

Jak vzdálený se zdá být prosinec 2019, kdy Johnson vyhrál masivně volby s jasným úkolem: dokončit odchod své země z Evropské unie. Začíná to bohužel vypadat, jako kdyby se hrdý Albion odpojil ze skupiny mezi sebou svázaných členských zemí nikoliv proto, aby jim utekl, ale aby si v klidu a o samotě podřezal žíly.

 

15. července 2020