Ve velmi militaristickém –⁠ a skvělém – filmu Patton říká v jedné skvostné chvíli asi největší génius moderního válečnictví, onen generál Patton, že už se nemůže dočkat té chvíle, kdy Frickové strčí hlavu do svěráku, který pro ně nachystal. A až tu hlavu tam strčí, on tím svěrákem zakroutí a pak bude s rozkoší poslouchat, jak jim praskají lebeční kosti.

Válka je sadistická věc a vítězí v ní sadisti, kteří jsou chytřejší a mají silnější nervy a představivost. Válka ve východní Evropě mezi bratry Slovany je zajisté sadistická, ale jen jeden v ní je sadista inteligentní a důvtipný. Tak jako jimi byli v roce 1939 Finové, nyní to jsou ti, kteří se brání. Jsou úskoční, lstiví a zajisté i pěkně ostří. Nic jiného jim ale nezbývá. Hrají vabank a hrají ho s vědomím, že nemají jinou možnost. Kombinovat chytrou lest s krutostí, která jim byla přitom vnucená. Taková bývá nejurputnější.

Válka na východě nabrala v posledním týdnu novou dynamiku. Ukrajincům se podařilo překvapit ruské okupační síly a vytlačit je z velké části území. Je to nesporný úspěch Ukrajinců a jejich taktiky, která navazuje na velké historické vzory lstivě vedené války. Právě na toho Pattona, ale třeba i na maršála Žukova, pod kterým bojovalo mnoho předků nynějších obhájců žluto-modré vlajky. Celé týdny vytvářeli dojem, že jsou vyčerpaní, unavení a drží se jen taktak, objevovaly se zprávy o rozporech ve vedení, o odvolaných generálech, o zašantročených zbraních. Týdny se očekávala ofenziva, a když nepřicházela, mluvilo se o tom, že Kyjevu prostě docházejí síly, že válka se dostává do patového stavu, do situace, kdy ani jeden ze soupeřů nebude mít prostředky, technické ani lidské, aby zvrátil poměr sil. Západní podpora Ukrajině přitom slábla, hlasy, které po prezidentovi Zelenském chtěly, aby konečně uznal realitu, tedy aby kapituloval, požádal Rusy o mír, čímž by pravděpodobně podepsal ortel nad sebou i nad samostatnou Ukrajinou, sílily. Byly to hlasy rozumného mnichovanství.

A pak během několika dní přešli Ukrajinci do protiútoku. A válka dostala nový rozměr. Je to imponující, ale přitom z toho člověk poněkud trne.

Ta samá představivost, která vidí nemožné, že tedy David skolí Goliáše, nabádá k opatrnosti a zdrženlivosti v soudech, jak se to celé může vyvíjet dál. Jak se takové monstrum, jakým je Rusko, dá zkrotit, případně sejmout, jestli to vůbec jde, jestli s každým useknutým pařátem mu jich pět nenaroste, jestli jedna setnutá hlava nebude znamenat, že z těch pár zbývajících vychrstne plamen, ve kterém shoří všichni. Ale boj s monstrem se asi vždy vede na život a na smrt. A sláva statečným, kdo na ni jdou. Jak jim kázaly zákony obce jejich…