Umění na ulicích neboli tzv. streetart mívá různé podoby a pochopitelně i úrovně. Kromě obligátních tagů a graffiti, kterými to vše v 70. letech začalo, najdeme ve veřejném prostoru neuvěřitelně vynalézavé formy umění od samolepek přes šablony, lepené objekty z polystyrenu, sádry či laminátu, deštěm smývatelné malby na fasádách či chodnících, guerilla gardening, malování tryskáním čisté vody, která omývá špinavá zákoutí přes šablonu, háčkování a pletení přímo na historické sochy, miniaturní instalace hrající si s okolním prostorem, lepené papírové obrazce, někdy v mnohametrové velikosti, které spatříte pouze z velkého odstupu či z letadla, až po klasické sochy a instalace, které známe i z galerijních síní.

Jedním z českých umělců, kteří se pohybují stejně snadno pod širým nebem jako v akademickém prostředí galerií, je Pavel Dušek. Malíř, jenž dříve maloval inspirován počítačovou grafikou a vizualitou dosovských her 90. let minulého století nebo pracoval spíš se zjednodušenou verzí modernistických osobních krajin, se po čase našel ve dvou silných, prolínajících se rovinách. V galeriích vystavoval obrazy jako interiérové minimalistické scenerie, kde základní zátiší obvykle utváří kus nábytku, interiérová dekorace z 80. let, pro niž má autor slabost, a občas drobná stopa po člověku ve formě pantoflů či přilby na lyže. Vedle toho začal vytvářet do veřejného prostoru betonové závěsné desky, které odlévá jako reliéf a domalovává akrylem stejně pečlivě jako jakýkoli obraz do interiéru a pak jimi zdobí světové metropole. Tedy přesněji – jejich fasády. Lepí na ně drobné malebné výjevy z lázní, ale i pánských záchodků, funkcionalistických portálů nebo domácích zákoutí bez fyzické přítomnosti lidí a hraje si s pastozitou barvy. Nyní vystavuje v galeriích obojí.

Po čase se Pavel Dušek odvážil vytvořit betonové mozaiky monumentálních rozměrů, které pomalovává osobními vzpomínkami na prostory, v nichž vyrůstal nebo ho něčím silně zaujaly. Má rád vintage nábytek i oblečení a tyto prvky na jeho dílech najdete pravidelně, slouží k navození atmosféry, ve které si děj domyslí už divák sám. Své autorské téma nazývá Dušek intuitivní nostalgií. Místo, kde se můžete ztratit v minulosti či najít ve své fantazii.