Pohled jen do pěti sekund

Nedotýkejte se ani žen na zem spadlých

Pohled jen do pěti sekund
Nedotýkejte se ani žen na zem spadlých

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Členové filmových štábů společnosti Netflix mají zakázáno na sebe navzájem vrhat pohledy trvající déle než pět sekund. Firma tak reaguje na kampaň proti sexuálnímu obtěžování a zneužívání #MeToo, napsal ve čtvrtek britský deník The Sun. Streamingová služba uvedla, že je „hrdá na svá cvičení proti obtěžování“, kterým se její produkční štáby podrobují.

Kdybych měl nějak charakterizovat rok 2018 v populární kultuře, řekl bych, že jde o období, kdy s konečnou platností přestalo být možné rozlišit realitu od absurdní komedie. Pokrokové diktáty zaměstnancům, jako je výše uvedený příklad Netflixu, toto tvrzení dokonale naplňují.

Principy vzájemné komunikace, které Netflix uvalil na svoje pracovníky, připomínají svojí podivnou specifičností (pět sekund? Proč ne čtyři nebo sedm?) a úzkostlivou pruderií modernější podobu náboženského práva šaría. Jediné, co prozrazuje, že nevznikly někde na blízkovýchodní poušti, ale v klimatizované kanceláři oddělení human resources, je použití moderních fyzikálních jednotek SI pro měření času. Paradoxní je, že lidé, kteří je vymysleli a zavedli, nejspíš sami sebe považují za progresivní liberály. Přitom nejde o žádný pokrok ani svobodu, ale o návrat minimálně do viktoriánských dob, ne-li o směřování kamsi, kde západní civilizace nikdy nebyla.

Dalším paradoxem je, že tato absurdní pravidla nebyla vnucena shůry, tlakem státní moci. Ani v Kalifornii, ráji amerických progresivních sil, se zatím délka povoleného pohledu nereguluje zákonem. Šlo o dobrovolné sebezmrzačení ze strachu před hněvem internetových aktivistů. Skutečnou hrůzu má Netflix a další korporace (třeba Starbucks, který se nedávno vyznamenal hromadným školením o rasových předsudcích) z toho, že při nějakém přešlapu se na firemní účet na sociálních sítích snese vlna zuřivosti od osob, které pro takové skandály žijí. Při velikosti jazykové Anglosféry to může být početný dav – tisíce až desetitisíce lidí.

Lidské bytosti jsou na svoje sociální postavení velmi citlivé a hromadné ponížení před veřejností je jedním z nejhorších nenásilných trestů, které lze na člověka vůbec aplikovat. Slabšího jedince může takový zážitek dohnat až k sebevraždě. Korporace ve striktním slova smyslu spáchat sebevraždu nemohou, ale prožívat ochromující kolektivní strach mohou. Jeho výrazem jsou pak regulace délky dovoleného očního kontaktu u Netflixu. Je to obřadná oběť nelítostným bohům Twitteru, Tumblru a Facebooku. Antropologové 25. století zařadí tato pravidla k bizarním rituálům zašlého věku, podobně jako nošení špičatých střevíců, dětské křížové výpravy, hromadné flagelantství nebo oslavy výročí VŘSR lampionovým průvodem.

Když už jsme u té budoucnosti: jak bude vypadat naše budoucnost, do značné míry záleží na tom, zda si vůči tomuto tyranskému digitálnímu davu vypěstujeme kolektivní odolnost. Některá řemesla jsou na tom přirozeně lépe než jiná – hlavně volení politici z pravicové části spektra, kteří se s podobným druhem útoků musejí vypořádávat odedávna. O Trumpovi, Netanjahuovi, Orbánovi či Salvinim si můžeme myslet, co chceme, ale neorientují svoje personální a věcné rozhodování podle toho, co se dnes ráno zrovna semlelo na Instagramu. Dokonce se dá říci, že fungují přesně naopak – zejména Donaldův účet by se dal označit za sbírku tweetů hromadného ničení, jejichž smyslem je přivádět progresivně-aktivistický svět do stavu blízkému mrtvici. Netýká se to jen populistů či „populistů“ – abychom byli féroví, musíme konstatovat, že i mnozí klasičtější politici si zachovávají solidní nezávislost na kvasu sociálních sítí.

To se bohužel nedá říci o univerzitách či o vedeních velkých obchodních společností. Tam je přecitlivělost ohromná, až skoro nepochopitelná. Žádný zaměstnanec na libovolné úrovni korporátního žebříčku není chráněn před náhlou likvidací, stane-li se terčem správné hashtagové kampaně. Snad to souvisí s tím, jak moc se v obchodním světě poslední dobou akcentují různé softskills a human skills. Je možné, že tímto způsobem se do korporátních rad postupně vyselektovaly osobnosti, které nemají nezbytnou hroší kůži vůči záchvatům hromadné internetové hysterie. Výsledkem jsou opatření, podle nichž je kontakt muže se ženou na pracovišti pro jistotu řazen kamsi na úroveň nebezpečí úrazu elektrickým proudem z otevřené rozvodny.

Naše civilizace univerzity a velké firmy potřebuje. Nemůžeme si dovolit je odepsat, ale na druhou stranu si ani nemůžeme dovolit, aby nám vnutily tento vzorec myšlení. Kdyby se takové vzorce skutečně univerzálně ujaly, měli bychom vážný problém s přežitím. Příliš mnoho duševních tabu ničí kritické myšlení a hlavní převaha západní civilizace nad těmi méně úspěšnými je právě v tom, že kritické myšlení umožňuje.

Postižené struktury si tedy musejí vypěstovat nějakou imunitu. Jak? Nevím. Zatím jsme stále spíše ve fázi rostoucího ohrožení. Pokud obří společnosti typu Google, Facebook a Netflix budou prosazovat podobné principy nejen mezi svými zaměstnanci, ale i v rámci obsahu, který poskytují (nebo který umožní jiným osobám zveřejnit), výsledkem může být cenzurní systém globálních rozměrů a dominance.

Umíte si představit Netflix, jak z každého vysílaného filmu průběžně odstraňuje všechny scény, které by se mohly dotknout feministek, nebo rozmazává tváře herců, kteří byli obviněni v kampani Me Too? Já bohužel ano. Dnes to technicky ještě nejde, ale za dva roky to jít může – a v ten okamžik vznikne nátlak, aby bylo podobné opatření uplatněno v praxi. Z aktuálního chování firmy neplyne žádná naděje, že by mu odolala.

22. června 2018