Jedna strana chce měnit pravidla ve svůj prospěch

Americká únava z demokracie

Jedna strana chce měnit pravidla ve svůj prospěch
Americká únava z demokracie

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když dnes chcete říct, že Donald Trump je pro demokracii nebezpečný, ale netroufáte si přímo říct, že je diktátor nebo fašista, tak řeknete, že ruší institucionální normy. Popisuje to jeho chování, když třeba otevřeně kritizuje nezávislou centrální banku, odmítá zveřejnit svá daňová přiznání, obklopuje se v úřadě členy rodiny a dělá jiné věci, které žádný zákon přímo nezakazuje, ale dosud se považovaly za nepatřičné. Tak zní časté obvinění.

Teď zemřela soudkyně Nejvyššího soudu Ruth Baderová Ginsburgová, a představa, že by Trump jmenoval jejího nástupce, vede demokraty k úvahám o narušování institucionálních norem, jaké předčí vše, co zatím bylo. Samozřejmě v USA, ale je třeba říci, že i u nás.

Je notoricky známé, že americký Nejvyšší soud v posledních desetiletích nabyl politické důležitosti, s jakou dřív nikdo nepočítal. Čím víc se zdá, že prezident a Kongres nejsou schopni nic změnit, tím víc se politici snaží vyburcovat voliče k účasti připomínáním, že prezident má pravomoc jmenovat soudce. Jmenování tradicionalistických soudců je to, co vytváří jinak těžko pochopitelné pouto mezi Trumpem a tradičními konzervativními voliči.

Etapy posledního nárůstu zlé krve jsou zjednodušeně tyto: V roce 2014 demokraté, když měli senátní většinu, zrušili jednu z tradičních možností obstrukce, jež umožňovala kterémukoli senátorovi zablokovat schválení soudce. Republikáni pak, když získali většinu oni, se ve volebním roce 2016 odmítli zabývat Obamovým nominantem na nástupce zesnulého soudce Scalii. Demokraté a jejich spojenci v médiích pak při schvalování Trumpem nominovaných soudců, zejména druhého z nich, Bretta Kavanaugha v roce 2018, propadali čím dál větší zuřivosti. Ta se nyní, po smrti Baderové Ginsburgové, stupňuje.

Nic naplat, že historický precedent je na straně republikánů. Když prezident z jedné strany v posledním roce svého mandátu nominoval soudce Nejvyššího soudu a v Senátu měla většinu druhá politická strana, často nominaci zablokovala a počkala na volby. Pokud byl Bílý dům i Senát v držení téže politické strany, pak naopak i v posledním roce prezidentova úřadování bývali soudci schvalováni. Dokonce i v mezidobí mezi prezidentskou volbou v listopadu a inaugurací nového v příštím roce. Dokonce i když prezident volby prohrál.

Politická krátkozrakost

Tady nejde o precedent, ale o čirou moc. A ještě o víc. Demokraté propadají panice, že současné ústavní uspořádání je odsuzuje k porážce. Jejich terčem čím dál víc není jen Trump, ale samotný Senát a federalizované volby prezidenta prostřednictvím tzv. volebního kolegia. Obě ústavní instituce nadržují méně lidnatým státům, a jsou tedy nedemokratické.

Je to od nich krátkozraké. Na údajnou nedemokratičnost obou institucí si vzpomenou jen tehdy, když prohrávají. Když mají v Senátu většinu, chovají se přesně jako republikáni – a byl to dokonce přímo Joe Biden, který v roce 1992 varoval tehdejšího prezidenta Bushe, aby v posledním roce své vlády neposílal do demokraty ovládaného Senátu kandidáta na soudce. A ještě nedávno považovali demokraté volební kolegium za svou nedobytnou pevnost díky „modré zdi“ osmnácti států, v nichž vyhrávali prezidentské volby od roku 1992 do roku 2012. Z toho, že Clintonová prohrála volby, ačkoli získala celkově víc hlasů – což není historicky bezprecedentní –, vyvozují, že systém je zralý na odstřel. Jakým právem má půlmilionový Wyoming stejný počet senátorů (dva) jako čtyřicetimilionová Kalifornie? ptají se. A místo toho, aby hledali prezidentského kandidáta schopného oslovit širší spektrum voličů, soudí, že je třeba změnit pravidla. K myšlenkám otců zakladatelů, kteří výmluvně zdůvodňovali výhody federalismu pro velkou zemi, jsou hluší.

Z aktivistického podhoubí tyto myšlenky pronikly do vysoké politiky už v prezidentských primárkách, kdy se několik kandidátů vyslovilo pro tzv. court packing. Je to stará špatná myšlenka, s níž narazil prezident Roosevelt. Pohrozil, že když bude Nejvyšší soud rušit zákony jeho New Dealu, tak do něj pošle soudců víc a lepších. Roosevelt nakonec od své výhrůžky ustoupil a od té doby se to všeobecně považovalo za jeden z jeho horších nápadů. Dnes už ne, (Stojí ovšem za zaznamenání, že mezi těmi, kdo se k tomuto záměru v debatách odmítli přidat, byl Biden a taky Bernie Sanders. „Jednou bychom litovali toho dne, kdy bychom to udělali,“ varoval Biden.)

Bezprostředně po oznámení úmrtí Ginsburgové diskuse nabrala na obrátkách. Vůdce demokratů v Senátu Chuck Schumer na Twitteru varoval Trumpa před nominací dalšího soudce ještě předtím, než vyjádřil obligátní lítost nad smrtí soudkyně a kondolenci rodině.

Návod pro demokraty

V časopise New Yorker pak právní komentátor Jeffrey Toobin zveřejnil návod pro demokraty, jak reagovat.

Zaprvé zrušit to, co zbylo z možností obstrukce (tzv. filibuster) v Senátu. Je to „antidemokratický relikt, který by se měl už definitivně zrušit“.

Zadruhé zřídit dva nové státy USA, Washington DC a Portoriko, a posílit tak Senát hned o čtyři spolehlivě demokratické hlasy. Zatřetí zvýšit celkové množství soudců na federálních soudech. A začtvrté: „Největší a nejpatřičnější forma odplaty se týká samotného Nejvyššího soudu... Pokud se republikánům podaří ukrást dvě křesla – ta uprázdněná po Scaliovi a Ginsburgové –, mohli by demokraté prostě schválit zákon zřizující dvě nebo tři další soudcovská místa na Nejvyšším soudu.“

Toobin není bezvýznamný komentátor. Má právnický titul z Harvardu, o Nejvyšším soudu napsal knihy, je osobním přítelem soudkyně Eleny Kaganové, je všudypřítomný na CNN. Profesor ústavního práva Josh Blackman napsal v libertariánském časopise Reason: „Bylo to už nějaký čas ve Washingtonu špatně střeženým tajemstvím – až se demokraté chopí moci, uskuteční čtyři mocenské kroky. Dosud je většina prozíravých demokratů odmítala probírat nahlas. Ale teď, po smrti Ginsburgové, je šídlo z pytle venku. Jeffrey Toobin v New Yorkeru nastiňuje cestovní mapu.“ A dodává, že nesouhlasí s Toobinem jen ve dvou věcech. V pořadí kroků – „court packing“ bude muset přijít nejdřív, protože změna federálního hlavního města na stát bude určitě napadena u Nejvyššího soudu, a tak je potřeba, aby už byl „náš“. A pak, Toobin „píše, že tyto kroky jsou možnosti, pokud Trump zaplní uprázdněné místo po Ginsburgové. Láry fáry. Tyto kroky se uskuteční bez ohledu na to, co Trump a Mitch (McConnell, vůdce republikánské většiny v Senátu – pozn. red.) udělají“.

Taková mocenská uzurpace – změna pravidel s nepokrytým cílem zajistit prospěch vlastní politické straně – by byla bezprecedentní v amerických dějinách po občanské válce. Rooseveltův New Deal i Johnsonova Great Society expandovaly rozsah a fungování federální byrokracie, ale nikoli nutně v zájmu konkrétní strany. Ale byla by i bezprecedentní v celém západním světě. Určitě by předčila cokoli, co jsme zažili u nás, kde jsme zvyklí nad stavem demokracie naříkat.

Nejvážnější pokus podřídit si instituce vládnutí byla určitě snaha Miloše Zemana o faktické nastolení prezidentského systému v roce 2013. Odmítnutí jmenování vlády se zaručenou většinou ve sněmovně, jmenování vlastního premiéra a držení ho v úřadě bez důvěry půl roku (s následnou odměnou v podobě jmenování do rady ČNB) – to byla zjevná snaha o znásilnění ústavy, která ale nakonec vyšuměla.

Úchylka trumpovského typu

To, co dělá Andrej Babiš, je bezpochyby úchylka, ale v zásadě trumpovského typu. Vyprazdňuje smysl politických stran, ale vlastně jen té své – nutnost vládnout s ČSSD mu brání rozloučit se s kabinetním vládnutím. Ohýbá pravidla ve svůj prospěch, ale nemění je. Jeho maxima „řídit stát jako firmu“ nedošla svého institucionálního naplnění. Totéž platí pro jeho nadávání na adresu parlamentní žvanírny a Senátu – je to dávno známý folklor.

Ale ani další náběhy k uzurpaci moci nakonec nedošly špatných konců. Jestliže Ústavní soud měl pocit, že strany opoziční smlouvy se snaží neférově měnit volební systém, a později zase politici, že ÚS zrušením předčasných voleb zasahuje do výsostných pravomocí parlamentu, nakonec se rozkymácený systém uklidnil. Ištvanův–Šlachtův policejní puč v roce 2013 je dnes vnímán jako exces většinou politického spektra. I snaha státních žalobců udělat ze státních zastupitelství nezávislý stát ve státě se zatím nenaplnila. Lídři hnutí Milion chvilek pro demokracii sice kritizovali volební systém, ale k jeho účelové změně nakonec nevyzvali. Můžeme si stěžovat, že stát bobtná a kostnatí, ale vůle po tom, celou demokracii s jejím rozdělením moci a systémem brzd a protivah rovnou vyhodit, tu zaplaťpánbůh není.

V Americe k ní ztratilo loajalitu tolik lidí, že nejdřív jedna strana vyslala do Bílého domu člověka, který se temperamentem hodí spíš na císaře z éry soumraku starého Říma než na šéfa exekutivy republiky. Druhá strana výsledek voleb vlastně nikdy nepřijala a dnes se tam mluví o nebezpečí, že ať už vyhraje Trump či Biden, druhá strana výsledek voleb nebude akceptovat. Je to smutné, že země, která dala demokracii tolik – například právě ústavní soudnictví se v poválečné Evropě rozvíjelo pod americkým vlivem –, dnes ztrácí víru ve svůj velký experiment.

24. září 2020