Když před téměř šesti lety vznikalo Echo, přinesli jsme v prvním vydání profilový rozhovor s profesorem psychiatrie Manfredem Spitzerem. Svým způsobem to byla drzost, neboť rozhovor s autorem bestselleru Digitální demence byl zveřejněn ve fázi, kdy Echo ještě nevycházelo na papíře, pouze digitálně. Přísně vzato není Spitzer autorem termínu digitální demence, „jen“ jeho popularizátorem. Sousloví vzniklo kolem roku 2007 v Jižní Koreji, kde neurologové vypozorovali ztrátu smyslu pro orientaci u řidičů používajících v autě navigaci. Spitzer ve stejnojmenné knize (vyšla i česky roku 2014 péčí nakladatelství Host) bil na poplach před vysedáváním u počítače. Zvlášť varoval před působením smartphonů, počítačových her a světa internetu na malé děti. U těch prý může excesivní používání digitálních technologií způsobit nezvratné škody na mozku.

Manfred Spitzer je psycholog a současně neurolog. Výklad, jak tablety a jejich dotykové obrazovky ničí u dětí rozvoj jemných motorických schopností, je založen na jednoduché myšlence. Každý mozek obsahuje až sto miliard buněk. Jednotlivé buňky si mezi sebou vyměňují informace. Pokud na nějaké mozkové trase panuje čilý ruch, vznikají silná spojení mezi buňkami, tzv. synapse. Co netrénujeme, to zakrní. Takže dítě, které pracuje s tabletem a už nezná ani tlačítkovou klávesnici, natož hmatatelné nástroje, nemá jak získat senzomotorické schopnosti. Víc času dítěte stráveného v digitálním světě znamená menší zátěž na mozek. Mozky dětských uživatelů internetu, smartphonu pak logicky nikdy úplně nevyspějí. K stáru tito lidé rychleji zdementní a při zachování současných trendů někdy kolem roku 2050 ve světě prudce stoupne počet dementních lidí. To byl Spitzerův vývod před osmi lety, kdy knihu napsal.

Karantény vyhlašované dnes vládami proti koronaviru můžeme vnímat i jako dystopické okénko do spitzerovského světa, v němž se už hlavním společníkem člověka definitivně stal počítač. Ovšem profesor Spitzer dnes paradoxně není takový pesimista, což čtenář rozhovoru zjistí na jeho konci. Probíhající plošná izolace lidí prý může naopak vést v některých ohledech k renesanci tradičního způsobu života.

Koronavirus velkou část z nás poslal domů, k osobním počítačům. Dá se očekávat, že lidé objeví, o kolik víc se toho dá udělat z domova, pracovat tzv. home office. Že se ještě víc začne kupovat přes e-shopy než v kamenných obchodech a podobně. Obáváte se dalšího mizení reálného života vinou choroby COVID-19?

Ono nám krátkodobě nezbude nic jiného než se distancovat tělesně, fyzicky. Považuji ale za důležité, aby se ta fyzická distance nezačala zaměňovat za sociální distanci, nebo dokonce sociální izolaci. Musíme pořád striktně rozlišovat mezi objektivní skutečností této izolace a na druhé straně subjektivním prožitkem osamocenosti. Sociální izolaci občas vyhledáváme sami od sebe, principiálně se proti ní nedá mnoho namítat. Ale subjektivní prožívání, pocit, že nemám žádný styk s jinými, to člověka začne časem ohromně žrát. Osamělost nemá rád nikdo. A u sociální izolace může osamělost nastat, čím déle trvá, tím víc. Je to otázka času, jak dlouho nařízená fyzická izolace potrvá. Z lékařského pohledu tato omezující opatření začínají být problematická ve chvíli, kdy se sociální izolace stává chronickou. což může vést k chronické osamocenosti.

Já naopak doufám, že se díky viru a nařízené pauze taky něco naučíme, například že život není totéž co neustálá anonymní konzumace, že žít neznamená nechat se kýmsi a čímsi bavit a nechat odvádět svou pozornost jinam. To všechno nás, což víme z výzkumu pocitů štěstí, nedělá šťastnějšími, jen to dlouhodobě posiluje nespokojenost a nešťastný životní pocit. Doufám, že až ta opatření pominou, naučíme se trochu víc cenit si skutečné sounáležitosti.

Čtenář vaší Digitální demence je dnes přesvědčen, že spousta jeho spoluobčanů už jsou digitální dementi. Bude teď vinou karantény té digitální demence ještě víc?

Rozhodně to není nevyhnutelné. Kdo s nastalou situací umí zacházet tvořivě, kdo z ní něco pro sebe získá – klid, besinnung, novou sílu –, ten to dělá dobře. Kdo jen nesedí, neotáčí ustrašeně palcem a jen nečeká, až se svět takzvaně znovu začne točit, nýbrž tu pauzu nějak využije, bude výhercem dnešní složité situace. Vím, zní to asi triviálně, ale je to tak. Mám strach z toho, že řada lidí – a tím odpovídám na otázku – se v této situaci stane ještě pasivnější, ještě méně bude vycházet ven. Z toho budeme mít na konci víc mrtvých než kvůli celému koronaviru. V lékařských časopisech se už léta píše o fenoménu takzvané pandemie pasivity. Pandemie pasivity už dnes v celosvětovém měřítku stojí za devíti procenty úmrtí. Jeden každý by měl vědět, že právě teď nesmí propadnout nečinnosti, ale pokud možno aktivně sportovat.

Na což vám hodně lidí smutně namítne, že právě platná vládní karanténa jim jejich oblíbený sport komplikuje. Vůbec se dostat na místo, kde můžete na čerstvém vzduchu sportovat, je teď pro hodně lidí nepoměrně těžší.

A tak to můžu formulovat ještě dramatičtěji: Tělesný pohyb posiluje náš imunitní systém. Dokud není k dispozici buď lék, nebo očkování na COVID-19, je naše vlastní imunita to jediné, čím se viru můžeme bránit. Obrazovka nebo monitor nám tu nepomůže, naopak.

Když teď vynechám rodinné příslušníky, vidíme v karanténě obličej druhého člověka už jen přes obrazovku nebo displej mobilu. Reálné potkávání, hovor s člověkem, kdy nejen slyšíme, co říká, ale taky vidíme jeho gesta, jak se u řeči tváří, je extrémně vzácné. Jak se takovýto typ zúžené komunikace projevuje na psychice?

Efektů je dlouhá řada, chtěl bych vypíchnout jeden, málo známý, ovšem velmi důležitý: vzájemnou důvěru. Digitalizace totiž zavinila dvě – naprosto odlišné – krize důvěry současně. Ta první vznikala pomalu, nepozorovaně, dodnes si jí sotva všímáme, a tedy se o ní skoro nediskutuje. Je to poznatek, že bazální důvěra ve společnosti vposledku stojí na množství velmi malých prožitků každého jedince. A tento typ důvěry podlamuje obrazovka a speciálně smartphone. Pokud jsou každodenní malá potkání s někým cizím – typicky se vás cizinec ptá na cestu, koupíte si u pekaře housky, dáte si na rohu ulice kávu – nahrazena chytrým telefonem, vede tento úbytek mikrosetkání prokazatelně ke ztrátě základní důvěry k ostatním. Přitom tato základní důvěra je mazivo, které vůbec umožňuje soužití ve společnosti. Tento úbytek logicky povede k tomu, že společnost začne zadrhávat, že už to nebude dobře promazaný stroj.

A druhý typ důvěry, který digitalizace ničí?

To je důvěra veřejnosti v digitální informační technologie. Ta zhruba poslední tři roky dramaticky klesá. Fake news, falšování voleb, krádeže dat, monopoly velkých IT firem, ohrožení pracovních míst a ovšem soukromí uživatelů, to všechno se spojilo do obecného trendu: důvěra v digitální firmy, jako je Facebook, Amazon nebo Google – všechny tři patří mezi největší společnosti světa – je dnes tak nízká, že méně už lidé důvěřují jen bankám, reklamnímu průmyslu a státním drahám. Mě zaujalo, že hlavně mladí lidé mezi 14 a 24 lety mají dnes v digitální techniku menší důvěru než před čtyřmi lety. Čerpám tu ze studie, kterou nedávno vydal Německý institut pro důvěru a bezpečí na internetu, DIVSI. V delším horizontu tato nedůvěra může silně ovlivnit využití digitálních infotechnologií, dokonce i tam, kde dávají smysl. V každém případě platí, že důvěra se buduje jen pomalu a namáhavě – totiž tím, že se chováte dlouhodobě spolehlivě –, ale snadno se ztrácí.

Asi by stálo za zopakování, co jsou nejvážnější účinky přílišného surfování po internetu.

Především mnohačetné fobie. Těmi trpí až 70 procent uživatelů chytrých telefonů. U častých uživatelů sociálních sítí je vědecky prokázaný vyšší výskyt deprese. Ohroženy depresí jsou především mladé ženy a děvčata. Rozsah problému je zřejmý z toho, že pět miliard lidí dnes užívá Facebook, Snapchat, Instagram, Whatsapp – to všechno patří panu Zuckerbergovi a je navzájem propojeno. Rozsáhlá studie z Velké Británie došla k závěru, že děvčata, která ve svých třinácti letech stráví denně víc než tři hodiny na sociálních médiích, v osmnácti vykazují dvojnásobnou pravděpodobnost, že onemocní depresí. A ještě rozsáhlejší studie z USA ukázala, že sebevraždy mezi mladými ženami se zdvojnásobily během pouhých sedmi let. Máme studie o závislosti na Facebooku. Bylo prokázáno, že závislost na Facebooku vede k podobným změnám mozku jako jiné druhy závislosti. U mladých mužů pak často vzniká závislost na počítačových hrách, tu mezitím Světová zdravotnická organizace oficiálně uznala jako nemoc.

Vyvíjel se v posledních letech nějak čas strávený na síti?

Až doposud jen směrem nahoru. V USA dnes mladiství denně stráví před obrazovkou v průměru víc než šest hodin denně, v Německu pět, ale v Británii sedm. Ještě větší starosti než tato čísla mi dělá vývoj, kdy taková kvanta času před obrazovkou, respektive nad displejem, tráví děti čím dál mladší. V Dánsku – nevím, jak je to v České republice – děti běžně dostávají svůj první smartphone v osmi, v devíti letech. Přestože je nade vši pochybnost dokázané, jaké ohromné škody to u dětí způsobuje v kognitivním a psychosociálním vývoji.

V České republice byly už před dvěma týdny zavřeny školy, většina jich přešla na on-line výuku. Děti dostávají úkoly, často dost primitivní, e-mailem. Někteří novináři už to přivítali coby revoluci ve školství. Vy jste ještě před koronovou epochou bojoval s tezí, že hraním na počítači se děti učí, že tak poznávají svět. Neobáváte se teď, že výuka on-line tuto hypotézu znovu oživí?

To si nemyslím. Je jasné, že za pandemie se školy zavřít musely. A z toho vyplývá, že všechny moderní komunikační prostředky se s klidným svědomím mohou používat. Já naopak věřím, že touto vynucenou on-line výukou se ukáže, jak důležitá je klasická výuka ve škole s učitelem, tabulí a žáky v lavicích. Naprosto všední školní den. Všichni si oddechnou, až se školy zase otevřou.

Velcí operátoři mobilních telefonů, u nás T-Mobile nebo O₂, zareagovali na karanténu tak, že svým zákazníkům dávají pro těžké časy neomezené čerpání dat. Je to hezké gesto, nebo jedovatý dárek?

Z mého pohledu velmi problematický dárek. V bádání o závislostech se tomu říká první dávka, respektive první vpich.

Studii o digitální demenci jste dokončil před devíti lety. Byly mezitím nežádoucí účinky digitálního světa na člověka a jeho společenský život potvrzeny, nebo přece jen zpochybněny? Tehdy jste měl hodně kritiků, že vývoj vidíte příliš černě.

Datová základna je dnes mnohem širší a výsledky jasnější. Právě v posledních letech vyšla řada studií, která myslím škodlivý vliv digitálních médií na zdraví, úroveň vzdělání a společnost prokazuje zcela zřetelně. Že jsem měl pravdu, je čím dál zřejmější, kritiky také značně ubylo. Po Digitální demenci, která vyšla v roce 2012, jsem vydal další knížky – v roce 2015 Kybernemocné a v roce 2018 Smartphonovou epidemii. Ale víte co? Dnes jsem mnohem optimističtější než před těmi osmi lety. Spousta lidí, a je to trend zvlášť mezi mladými, už chápe, že chytrý telefon jim nedělá dobře, tak zkoušejí plavat proti proudu. Čerstvý průzkum říká, že v Německu ve věkové kohortě 14 až 24 let vnímá digitální média 60 procent respondentů kriticky. Pro mě je to vzpruha a důvod, proč dál pracovat.