Milý Václave,
když prezident píše prezidentovi k významnému životnímu jubileu, většinou se použijí osvědčené zdvořilé věty, které se jistě dobře vyjímají na hlavičkovém papíře a v médiích. Nyní jsme ale v opravdu unikátní situaci, protože prezident píše dopis prezidentovi, především však jde o list určený příteli a názorovému oponentovi. A to vše činí tuto situaci vzácnou, vzhledem k tomu, v jakém světě nyní pobýváme. Rád bych se tomuto tématu věnoval pěkně popořádku.

Nejprve začnu Pražským hradem. Osud, Bůh, dějiny, můžeme použít různá pojmenování, prostě výslednicí běhu času bylo, že jsem se stal Tvým nástupcem ve funkci prezidenta republiky. Byl jsi po celých deset let výrazným prezidentem s jasnými názory, žádný zaprášený oleandr někde v koutku, žádná nic neříkající prázdná schránka bez špetky odvahy. Nejen v šedi politického průměru jsi byl výjimečným prezidentem republiky, což vyvolávalo zlost neschopných, ale i všehoschopných. Jistě sám vidíš, že v tomto se doba nezměnila. Možná, že těch šedivých myší poněkud přibylo.

Jenže prezidentství, ač jistě velevýznamné, je jen částí Tvého životního příběhu. Politika Tě, a to nás opět spojuje, provází již desítky let. Mnoho jsme se potýkali, střetávali, přeli, slovy se častovali. Ale vždy zde byla úcta k názoru toho druhého. Žádné, teď už nikdy! Mnozí to nechápali, protože vidí svět jako místo zápasů absolutních, kde není prostor pro přemýšlení, ale jen k odvetě. Budoucnost proto dobře ocení, jsem si jist, tolik kritizovanou opoziční smlouvu, Tvé prezidentství i čas po něm následující. Protože v tom všem byla a je již zmíněná odvaha.

Oba pamatujeme velké dějinné zvraty, prožili jsme je aktivně a byli jsme jejich součástí. Ačkoliv jsme na dění měli často velmi odlišné názory, vždy jsme spolu dokázali diskutovat. V době po srpnové okupaci v roce 1968, tedy za normalizace, jsme si v omezených podmínkách dokázali vybudovat ostrůvky svobody pro debatu. Mnoho z těch, kteří se nás dnes snaží poučovat a tváří se jako chodící reklamy na demokracii, bylo tiše zalezlých v KSČ nebo kdekoliv v normalizačních závětřích. Vlastně mne napadá, že právě ta závětří Ti byla vždy cizí. Ať už šlo o disputaci ekonomickou, politickou nebo hodnotovou, řekněme nadčasovou, neschovával jsi se a s otevřeným hledím jsi promlouval. Polemizoval.

I teď, kdy se svět noří do uniformní šedi ubíjející názorovou pluralitu – bez níž je ale svoboda mrtva – pronášíš jasné názory. Navzdory novinářům, kteří tak rádi slouží mocným, navzdory politickým trpaslíkům, kteří odezírají přání ze rtů velmocí, tak, jako už tomu bylo tolikrát v české minulosti. Nabízí se mi napsat, že patříš mezi poslední mohykány svobody. Jenže, jak víš, považuji se za informovaného optimistu. Tedy jinak, z Tvé svobodomyslnosti budou čerpat naši nástupci, kteří zatouží po svobodě bez přívlastků a balastu ideologií.

Milý Václave,
teď to nejdůležitější. Přeji Ti pevné zdraví. Přeji Ti dobrou mysl i v těch nejsložitějších situacích. Přeji Ti, abys měl stále kolem sebe přátele. A prorocky dodávám, že jsi jistě ve prospěch této krásné země ještě neřekl poslední slovo.

Tvůj,
Miloš Zeman