Troje španělské volby v uplynulých čtyřech letech skončily patem, protože levice i pravice získaly okolo 45 procent a zbylých 30 až 40 míst ve sněmovně blokují regionální a separatistické strany v čele s Katalánci a Basky. Dnes se volí počtvrté, podle všech předpovědí to skončí stejně, a tak nepřekvapí zjištění agentury CIS, že dvě třetiny Španělů očekávají jejich výsledek s „nedůvěrou“, případně je považují za nudné či jim jsou lhostejné. Přesto se odehraje jedna z nejdůležitějších bitev o budoucnost Španělska a vzhledem k tomu, že jde o čtvrtou největší ekonomiku, může její výsledek posloužit za vzor či odstrašující příklad pro celý kontinent.

Španělský boj se nevede o více či méně radikální levicovou či pravicovou ideologii, voliči budou rozhodovat o samotných základech demokracie. Od pádu Francovy diktatury bojují o moc dvě velké strany, lidovci se socialisty, a po vítězství či porážce získává vládu buď jedna, nebo druhá. Pak přišla velká finanční krize, s níž si ani jedna z „tradičních stran“ nevěděla, jako jinde v Evropě, rady, a jako jinde také Španělskem se převalila vlna kritiky institucí, zkorumpovaných politiků a současné podoby demokracie jako takové.

Staré strany mohly dřív počítat s výsledkem, který jim přinesl nejméně čtyři pětiny křesel ve sněmovně s 350 poslanci. Ovšem v prosinci 2015 lidovci a socialisté najednou získali jen 213 hlasů – a tento výsledek se v zatím posledních volbách letos v dubnu snížil na 189 poslaneckých míst. Proti tomu si 135 míst rozdělily tři nově založené strany, radikálně levicový Podemos, stejně radikální Vox na pravici a liberální Občané (Ciudadanos) na pravém středu. Složit koalici bylo prakticky nemožné, protože vznikem nových stran se příkopy mezi levicí a pravicí paradoxně ještě prohloubily. Čtyřleté období tak vyplnily dvě menšinové vlády lidovců a socialistů. Současný socialistický premiér Pedro Sánchez je očekávaným vítězem i tentokrát, ovšem většinu nedá podle očekávání dohromady ani dnes.

Čistí proti systému

Obvyklá kritika zní, že egoističtí a do sebe zahledění muži v čele jednotlivých stran nedokážou přistoupit na kompromis. Z bližšího pohledu jde však o něco jiného. Ukazuje to Sánchezova zkušenost s posledním skládáním vlády během letošního jara a léta. Většinu by dal dohromady s liberálními Občany, ovšem jejich šéf Albert Rivera se nechtěl ušpinit partnerstvím s tradiční stranou socialistů. Teoreticky bylo možné domluvit vládu se stranou Podemos a tichou podporou některých regionálních stran. To ovšem Sánchez odmítl, protože šéf radikální levice Pablo Iglesias nechtěl změnit svůj radikální program a designovaný premiér si uvědomil, že Podemos chce vstupem do vlády pouze posílit svou moc a místo v exekutivě využít jako dočasnou základnu pro novou proletářskou revoluci po vzoru levicových diktátorů Venezuely.

Po této zkušenosti se už nabízí jiná interpretace. „Vox, Podemos i Občané jsou produktem rostoucí kritiky institucí. Jednou ze složek jejich politiky je právě antipolitika, tedy zpochybňování tradičních stran, zpochybňování toho, jak fungují demokratické systémy,“ vysvětlila hlavní nebezpečí nových hnutí významná politička Lidové strany Edurne Uriarteová v rozhovoru pro deník El País. Antipolitici se spokojí s kritikou a nechtějí převzít vládní odpovědnost, případně vstup do vlády považují za první krok ke změně režimu. Kdyby socialista Sánchez složil vládu s Podemosem, dopustil by se stejné chyby jako v roce 2013 sociální demokrat Bohuslav Sobotka, když domluvil vládu s antistranou ANO Andreje Babiše, se všemi negativními důsledky pro kvalitu demokracie.

Algoritmus rozvratu a obnovy

Dnešní volby ve Španělsku se rozhodnou podle jednoduchého algoritmu, který může pyrenejskou demokracii definitivně rozvrátit. Snahy levicových katalánských separatistů o odtržení posilují ve zbytku Španělska radikálně pravicový Vox, jehož vzestup mohou využít Sánchezovi socialisté, kteří mohou varovat, že se s Voxem vracejí časy diktátora Franca. Socialisté díky tomu vyhrají, ovšem posílením Voxu opět oslabí lidovci. Ti se pak posunou dál doprava, aby zachránili aspoň část svých voličů, a tím padne byť jen teoretická možnost, že svou tolerancí umožní vládnout socialistické menšině.

Nejdůležitějším momentem se proto stává otázka, jestli si po čtyřech letech marného hledání neuvědomí sami voliči, v čem udělali chybu. Namísto hledání antipolitické náhrady tradičních stran většina Španělů uzná, že vládnout demokratickým způsobem dokážou jen tyto zavržené partaje, a část své důvěry jim vrátí.