Poučení z rwandské tragédie po pětadvaceti letech

Genocida – znamená to ještě něco?

Poučení z rwandské tragédie po pětadvaceti letech
Genocida – znamená to ještě něco?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před pětadvaceti lety se odehrála genocida ve Rwandě. Je až neuvěřitelné, jak se svět od té doby změnil. Ta událost samozřejmě zůstává stejně strašná – během tří měsíců bylo zabito asi 800 000 příslušníků kmene Tutsiů, asi 80 procent. Za jeden z charakteristických rysů holocaustu se považuje, že zabíjení prováděl průmyslovým způsobem, ale mačety v rukou většinových Hutuů byly efektivnější než Cyklon B a plynové komory – Hutuové zabíjeli rychlejším tempem než nacisté. Tento rekord nebyl předstižen, nicméně od té doby došlo k dalším epizodám etnického čištění na řadě dalších míst. Hrůza zůstává stejná. Ale soudobá diskuse o Rwandě je dnešku vzdálená málem jako diskuse o první světové válce.

Za asi nejdůležitější reflexi americké politiky vůči rwandské tragédii se považuje článek Samanthy Powerové Přihlíželi genocidě (Bystanders to Genocide), který vyšel v časopise The Atlantic v září 2001. Tedy ještě před útokem na newyorská Dvojčata. A ještě předtím, než se autorka stala Obamovou velvyslankyní při OSN a dostala příležitost přihlížet ve funkci dalším epizodám zabíjení, kteroužto využila obstojnou měrou.

Devadesátá léta jsou v dnešní obrazoborecké atmosféře považována za období, kdy Západ po konci studené války propadl neblahému triumfalismu a jal se uplatňovat na celý svět „nový světový řád“, ať se to národům světa líbilo, nebo ne. Jenže tak to Powerová ani ostatní analytici a kritici neviděli; ti psali v kontextu převládající snahy pokud možno se jakémukoli zasahování vyhnout. Začalo to v roce 1993 v Mogadišu, kde se americké jednotky s mandátem OSN, vyslané ještě za prezidenta Bushe staršího, nechaly zaskočit milicí generála Aidida. Zahynulo 18 amerických vojáků. Prezident Clinton neváhal ani okamžik, že ze Somálska je třeba se stáhnout. Éra snadných amerických intervencí ve stylu invaze Panamy v roce 1989 skončila tak rychle, jak začala. Od té doby se veškeré úsilí americké administrativy zaměřilo na vyhýbání se jakýmkoli operacím, které nebyly ve striktně pojatém národním zájmu. V tom byly intervence na Balkáně, neboť Amerika byla evropská mocnost. Ale peacekeepingové operace v Africe v něm rozhodně nebyly. Přesto ovšem probíhaly. Ale Amerika je nejen ignorovala, ale přímo sabotovala, pod vlivem logiky, že, budou-li se vyvíjet špatně – a ony budou –, Amerika do nich nakonec bude zatažena.

Takže v misi OSN ve Rwandě žádní američtí vojáci nebyli. Ve Rwandě probíhala občanská válka, již měl diplomaticky ukončit tzv. arušský proces, a na jeho podporu byla nasazena mise OSN UNAMIR. Velel jí kanadský generál Roméo Dallaire. Přijel na místo bez jakýchkoli znalostí o místě i bez vybavení a finančních prostředků. Soudil, že by potřeboval 5000 vojáků; OSN mu jich schválila 2500 a mnozí z nich byli prakticky nevybavení a nevyzbrojení. Dallaire se rychle zorientoval a zjistil, že „arušský proces“ není to, co se v zemi odehrává. Mezi vládnoucími Hutuy se rozšířila myšlenka, že jediným řešením je Tutsie vybít. Cvičili po celé zemi milice. Dallaire se v lednu 1994 dozvěděl od svého informátora z vládních kruhů – byl to řidič vysoce postaveného politika –, že vláda a její milice mají tajná skladiště zbraní, sestavují adresy Tutsiů a jsou, kdyby na to přišlo, schopni začít zabíjet velmi rychle Tutsie. Poslal o tom telegram do OSN, která mu však nedovolila proti skladům zbraní zakročit. „Bylo to jako sledovat hořící zápalnou šňůru,“ popsal tu situaci později.

Pohřbívání obětí genocidy do jednoho z mnoha masových hrobů na území Rwandy. - Foto: Reuters

Ve své bývalé kolonii

Zvláštní roli hrála v historii konfliktu Belgie. Rwanda bývala součástí jejího koloniálního impéria, jež bylo patrně nejbrutálnějším a nejzvrhlejším ze všech. Mezi sociálněinženýrskými experimenty, jež Belgičané ve svých koloniích prováděli, bylo i pečlivé roztřídění obyvatel mezi Hutu a Tutsi. Na tuto jejich práci vlastně genocidní vláda navázala. Paradoxně ale byli Belgičané součástí UNAMIR. Bylo to proti pravidlům, že vojáci z bývalé koloniální metropole nemají být součástí mírových jednotek ve své bývalé kolonii. Jenže Belgičané byli zároveň nejlépe vyzbrojenou a akceschopnou součástí Dallairových jednotek.

Dne 6. dubna 1994 bylo sestřeleno letadlo s prezidentem Habyarimanou na palubě; dodnes se neví, kým. To zafungovalo jako povel či záminka ke genocidě. Hutuové se hned v noci vydali k domu ministerské předsedkyně a formálně úřadující hlavy státu Agathe Uwilingiyimanové, kterou nenáviděli jako zrádkyni. Její dům vyrazilo chránit deset belgických příslušníků UNAMIR, dav je ale odzbrojil a vojáci rwandské armády je zajali, mučili a zavraždili.

Stalo se to, co Dallairův informátor rovněž předvídal – hutuští radikálové se chtěli zbavit Belgičanů jako nejefektivnějších vojáků mezinárodních jednotek. Záměr zafungoval perfektně. Belgičané požadovali buď posílení UNAMIR, anebo naopak jeho stažení. Všichni věděli, že první varianta nemá šanci na úspěch. A tak OSN rozhodla hned na počátku genocidy o radikálním oslabení své mise. A to na 270 mužů, ale Dallairovi jich nějakým způsobem zůstalo 500.

Jenže se ukázalo, že Hutuové se – navzdory strategickému zabití Belgičanů – před zraky mezinárodních vojáků často zabíjet bojí. Dallairových 270 mužů bylo schopno v improvizovaných, lehce zabezpečených stanovištích chránit před smrtí asi 25 000 lidí. „Jeden senegalský kapitán zachránil sám asi sto lidí,“ píše Powerová. „V hotelu des Mille Collines dokázalo deset vojáků a čtyři vojenští pozorovatelé OSN ochránit několik set civilistů, kteří se tam shromáždili, po celé trvání krize. Na stadionu Amohoro se pod lehkou ochranou OSN shromáždilo asi deset tisíc Rwanďanů. Brent Beardsley, Dallairův výkonný asistent, vzpomíná: „Pokud vládní vojáci narazili zblízka na rozhodný odpor, zpravidla se stáhli.“

Do jaké míry jsou tyto poznatky relevantní? Do jaké míry jsou přenosné? To je choulostivá otázka. Stejně jako je choulostivé mezi řadou neblahých mezinárodních intervencí připomínat ty, které uspěly. Třeba britskou intervenci v občanské válce v Sieře Leone v roce 2000. Anebo americko-britskou bezletovou zónu nad iráckým Kurdistánem v 90. letech.

Genocidu neukončila mezinárodní intervence, ale vojenské vítězství tutsijské povstalecké armády RPF pod vedením pozdějšího prezidenta Paula Kagameho. Že to nebyla žádná úhledná práce, naznačuje to, že jeho jednotky byly o pár let později obviněny z genocidního chování v Kongu, kam se vydaly pronásledovat uprchlé Hutuy.

Dědictvím rwandské genocidy pro Západ bylo s odstupem času drásavé přijetí spoluviny, ovšem pečlivě inscenované a s minimálním reálným dopadem. Několik projevů na téma „Nikdy víc“ a mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. Jakékoli nové promyšlení humanitárních intervencí ovšem vzalo za své po 11. září 2001. Americká reakce v podobě intervencí v Afghánistánu a Iráku, jakož i Brity a Francouzi vedená intervence v Libyi se postaraly o nový převládající názor na vojenské intervence, jenž zní „ani za nic“. Politicky byl stvrzen pádem Tonyho Blaira do nemilosti v Británii a v USA ho po zvolení Baracka Obamy a pak Donalda Trumpa přijaly za své obě hlavní politické strany. Což nevylučuje kuriózní kariérní zvraty. Susan Riceová byla v době rwandské krize juniorní pracovnicí Národněbezpečnostní rady a zachoval se její výrok z porady, že je třeba brát v úvahu, jaký dopad by eventuální vyslání mírových jednotek do Rwandy mělo na nadcházející kongresové volby. S intervencemi měla příležitost se za svou kariéru vypořádat ještě víckrát. V roce 2013, po útoku na americký konzulát v libyjském Benghází, jako národněbezpečnostní poradkyně v televizi tvrdila, že příčinou bylo spontánní srocení davu pobouřeného antiislámským videem na YouTube, přestože již věděla, že šlo o připravený džihádistický útok. A v roce 2016, když Američané zjistili, že Rusové „hacknuli“ počítače Národního demokratického výboru a kampaně Hillary Clintonové a útvar v Národněbezpečnostní radě začal chystat varianty odvetných kroků vůči Rusku, to byla Riceová, kdo jim nařídil, aby toho nechali.

Tutsijští vojáci si prohlížejí zbraně, jimiž byli zabíjeni příslušníci jejich etnika. - Foto: Reuters

My jsme vám to říkali

Powerová ve svém článku taky uvádí, že když se nový rwandský prezident při první návštěvě Washingtonu setkal s týmem náměstkyně ministra zahraničí Prudence Bushnellové, „naklonil se k ní a s planoucím pohledem prohlásil: ,Paní, vy jste spoluzodpovědní za genocidu, protože jsme vám říkali, co se stane, a vy jste neudělali nic.‘“ Je to z jednoho úhlu pohledu pravda. Ale z jiného je to ilustrace patologického vztahu mezi Západem a tzv. třetím světem, z něhož se jaksi vytrácí, že za tu genocidu jsou cele zodpovědní především Rwanďané.

Západ (přesněji řečeno konkrétní západní země) nese zodpovědnost za kolonialismus. Ale jak dlouho na něj ještě půjde všechno svádět? Západ nese rovněž zodpovědnost za kodifikaci pojmu genocida a přijetí mezinárodní dohody proti ní. Ale jakou reálnou platnost ještě má? Aparáty mezinárodních organizací stále svým samopohybem fungují a právníci ministerstev zahraničí rovněž. Ale potíže, na které v posledním roce narazila ratifikace Istanbulské úmluvy Rady Evropy a Globálního paktu OSN o migraci, ukazují, že část euroatlantického obyvatelstva je naladěna přesně opačně: jestliže diplomaté považují každou další mezinárodní dohodu za dobro, obyvatelé žádné další dohody a přesun moci k nadnárodním autoritám nechtějí.

Pokud je dnes Evropa znepokojena děním v Africe, pak ne genocidami, ale tím, co ji zasahuje přímo – migrací. Vůči ní stojí naprosto bezradná. Na jedné straně není schopna říct naplno, že migrační vlnu nepřijímá a basta. Což je součástí téhož historického impulzu, z něhož vznikla dohoda proti genocidě. Na druhé straně vidí, že vlnu přijmout nemůže. Výsledkem je rétorika o rozvojové pomoci Africe. Je to naprosto bláhové – asi tak, jako říct, že problémy energetiky vyřeší jaderná energie, a doufat, že většina veřejnosti nemá tušení o technických a politických problémech, na něž jaderná energetika narazila. Za desítky let šly do Afriky stamiliardy rozvojové pomoci, a nikdo neobjevil, jak na to. Stejně tak nikdo nevyřešil, co s faktem, na první pohled překvapivým, ale odborníkům dobře známým, že hospodářský růst v určité fázi migraci nebrzdí, nýbrž naopak umožňuje.

Zbraně odhozené hutuskými vojáky a ozbrojenci při útěku. - Foto: Reuters

Svět, který něco udělá

A pak, byli jsme zvyklí, že „světem“ jakožto tím, kdo má něco dělat, je míněn Západ. Ale je to tak ještě? Jako by Západ ekonomicky nestagnoval a nebyl beznadějně zadlužený. A jako by tu nebyla Čína, dnes bohatnoucí a v Africe ekonomicky aktivnější než Západ. Ilustrativní byla březnová návštěva Emmanuela Macrona v Džibuti. Při tiskové konferenci se svým protějškem projevil starost o čínský vliv v této bývalé kolonii: „Nechtěl bych, aby nová generace mezinárodních investic omezovala suverenitu našich historických partnerů nebo oslabovala jejich ekonomiky.“ Jeho partneři to viděli jinak. „Byznys je byznys,“ řekl nejmenovaný džibutský činitel zpravodaji Reuters. „Číňané tu investují, kdežto Francouzi nejsou konkurenceschopní. Přicházejí pozdě, strašně pozdě. A nemají peníze.“

A co si vlastně Číňané myslí o genocidě? Jsou naše univerzální hodnoty skutečně univerzální? To, co dnes provádějí s Ujgury, není samozřejmě genocida. Je to masová hi-tech násilná převýchova. Ale cílem je nepochybně „konečné řešení“ ujgurského problému.

Generál Dallaire se v roce 2000 pokusil o sebevraždu. Dodnes trpí traumatem. Byl tím, který ve Rwandě nakonec zůstal navzdory původnímu záměru OSN a Američanů misi kompletně stáhnout. Jeho bezvýznamná, záměrně bezmocná přítomnost měla, jak to vyjádřila tehdejší americká velvyslankyně u OSN Madeleine Albrightová, „ukázat vůli mezinárodního společenství“. Je toto budoucnost peacekeepingu? Svých ideálů se nevzdáme, ale stvrdíme je vysíláním obětních beránků, kteří svými traumaty smyjí naše viny?

14. dubna 2019