Ve středu Prahy, což znamená také ve středu téhle země, na místě, o kterém lze bez frází říct, že jím šly dějiny, stojí od 4. června mariánský sloup. Stál tam nejprve 268 let, pak 102 let nikoli a nyní, po letech sporů plodných i planých, se na místo vrátil. Samozřejmě jen jako kopie, dílo sochařů a restaurátorů Bradny a Váni. Za pozornost stojí dvě věci.

Zaprvé, že aniž by to bylo plánováno, naplnilo jeho vztyčení právě v této (doufejme) pokoronavirové době tradici morových sloupů. A zadruhé: právě v čase vlny ideologického ikonoklasmu, novodobého obrazoborectví, je to spíš ojedinělý případ, kdy zborcená socha (a sloup je socha) je po letech znovu vztyčována a obnovována – a to navíc socha nikoli nějakému násilnému principu či silnému jedinci, ale ženě, přemáhající zlo láskou a mírností (v tom smyslu je asi dobře, že obnoveny nebyly postranní sochy s bojujícími anděly). Člověk s nadáním nebo sklonem pro lehce magické či symbolické vnímání věcí by řekl, že tyto dvě okolnosti přece nebudou jen tak.

Jistě, vždy budou lidé, kterým bude mariánský sloup vadit. Jenže především je nutné ho vidět na místě a na vlastní oči. Doporučit lze nejlépe brzy ráno, kdy je Staroměstské náměstí ještě skoro prázdné. Ať přicházíte z jakékoli strany, první a hlavní vjem je, jak je ta věc vlastně subtilní, křehká a jak přirozeně do krajiny náměstí zapadá. Pamětníci už dlouho nežijí, takže to nemohou potvrdit, ale příchozímu se zdá, a není to možná jen sugesce, jako by z toho místa nikdy nezmizel. Gracilní forma sloupu s dokonale modelovanou ženskou postavou na vrcholu harmonizuje s masou mnohem robustnějších objemů, které ji obklopují, a její štíhlá vertikála „lícuje“ s Týnským chrámem na východní straně a s věží Staroměstské radnice na straně západní. Světlá pískovcová barva raně barokní mariánské statue vystupuje před tmavé pozadí gotických obrů, a odlehčuje tak prostor, který jako by byl náhle vzdušnější a lehčí, takže se náměstí vizuálně spíš zvětšilo či získalo hloubku než naopak.

Teď lze konečně pochopit F. X. Šaldu, který ve známém článku Mor pomníkový z roku 1929 vzpomíná, jak „krásné bylo Staroměstské náměstí na počátku let devadesátých minulého století“, přičemž zdůrazňuje, jak „mistrně v něm byl umístěn barokní sloup Panny Marie, který ten prostor opravdu rozezvučoval“. Šalda, který jinak nebyl žádný konzervativec, to soudil esteticky a ideové věci tady ponechal stranou, takže mu vadil nikoli katolický, a tedy „reakční“ sloup, nýbrž Šalounův Husův pomník, který je prý „rozmáchlý, naprázdno vyšumělý, beztvarý“. Jím bylo „boží dopuštění dovršeno“, píše FXŠ (jako by dovršením nebylo stržení sloupu), v čemž s ním souhlasili i velcí kunsthistoričtí vykladači Prahy. V. V. Štěch o Šalounově pomníku mluvil jako o „námořním ztroskotání“ (soukromě se vyjadřoval mnohem, mnohem drsněji) a Vojtěch Volavka v klasické knize Pouť Prahou z roku 1967 o Husově pomníku lakonicky píše jako o „uměleckém nezdaru“, který umocňovalo „nevhodné umístění v prostoru náměstí“. To vyniklo však právě absencí toho druhého tělesa, tedy mariánského sloupu (do knihy se dostal jen eufemismus, že „byl roku 1918 odstraněn“), který naopak, tvrdí Volavka, představoval „vzorné řešení“, neboť byl postaven „přesně v prostorovém těžišti rynku před radnicí“. Podobně se Emanuel Poche ve svém známém průvodci Prahou krok za krokem vyjadřuje o sloupu jako o „vynikajícím díle sochaře J. J. Bendla“, přičemž se mu i do knihy vydané poprvé v roce 1947 a pak mnohokrát reeditované podařilo dostat, že byl stržen „bohužel“.

Šalounův Hus, na nějž můžeme mít snad vstřícnější názor a ocenit jeho umělecké kvality, tak právě nyní dostává partnera, k němuž byl původně také postaven – a s nímž mu bylo dáno sdílet společný prostor pouhé tři roky! Teprve teď můžeme docenit, že náměstí dostalo zpět horizontální osu a mnohem křehčí a jemněji tvarované mariánské dílo vyvážilo objemnou materii secesní kamenné a bronzové masy. Husovo sousoší bylo evidentně komponováno právě s ohledem na Bendlův mariánský sloup, právě v dialogu s ním, a to nejen tom ideovém, ale právě že prostorovém. A opět, nejde jen o nějakou ideologickou rovnováhu mezi reformačním Husem (podpořeným mementem popraviště l. P. 1621) a katolickou Pannou Marií, i když o tu ideálně také, nýbrž o to, že ty dva monumenty patří k sobě, na náměstí se skvěle vejdou a vyvažují se. Teď to dává smysl a tvoří soulad. A tak se člověk může ještě zasnít, jaké by to bylo, kdyby tak ještě k nim byla obnovena krásná renesanční Krocínova kašna (stála před radnicí, nešťastně odstraněná byla v 60. letech 19. století), a třeba ještě nějak vymyšlena dostavba východního křídla radnice, přičemž pisateli by vůbec nevadila rekonstrukce Nobileho neogotiky, což by už asi bylo pro většinu příliš. A to nemluvíme o zušlechtění náměstí odstraněním vizuálního šuntu, zanedbaných i zde posprejovaných fasád, rozmanitých kýčů a drobných obludností. Pak by se opravdu o Staroměstském rynku mohlo právem mluvit jako o jednom z nejkrásnějších evropských náměstí.

Ale i když v tom jistě nebude obecný souhlas, dalo by se říct, že návratem sloupu se Staroměstské náměstí opět po sto letech stalo plnohodnotným středoevropským hlavním náměstím. V zemích, jež patřily do podunajského soustátí, tedy do naší ekumeny, je spíš výjimkou, když na centrálním náměstí mariánský nebo trojiční sloup chybí. Patří tam stejně jako radnice, kostel, nejčastěji tedy barokní, stará hospoda, možná kašna, někde ještě pranýř. Sloupů, ať mariánských, nebo trojičních (ty jsou častější v oblastech, kde žili Němci, Češi holt měli blíž k Panně Marii), v Čechách napočítáme celkem sto padesát, na Moravě a ve Slezsku dalších šedesát. Jejich přítomnost již často nevnímáme a asi také většinou málo rozumíme tomu, co vlastně sdělují a jaký byl jejich smysl. Jakási barokní záležitost trčící vzhůru, sloup nebo obelisk, kolem kterého je často kamenná ohrada, na ní v barokních postojích jacísi svatí. Aspoň české světce, kteří tam málokdy chybějí, bychom snad poznat mohli: téměř vždy svatý Václav, sv. Vojtěch, sv. Ludmila a samozřejmě velmi často sv. Jan Nepomucký, jehož připravovaná kanonizace zapadala do období „zlaté éry“ mariánských sloupů, začátku 18. století. České světce pak provázejí světci „multikulturní“, kteří ovšem byli ve své době křesťanům dobře známi, především sv. Šebestián (toho pozná každý), sv. Roch (ukazuje morový vřed na noze, kterou mu olizuje věrný psík), sv. Pavlína, sv. Rozálie a sv. Karel Boromejský – ti už jsou spíš pro znalce. Byli to přímluvci a ochránci před největší hrozbou člověka té doby, před morem. Ten neopouštěl Evropu ani na prahu nové doby, v barokních časech udeřil v našich zemích silně dvakrát, v letech 1679–1680 (zemřela třetina obyvatel Prahy) a pak v letech 1713–1714, kdy smrtka skosila na sto tisíc obyvatel země. Největší množství sloupů také vzniklo bezprostředně v letech 1713–1720, jedna třetina všech sloupů je z doby, která později bude zjednodušeně nazvána dobou temna.

Největším přímluvcem ovšem byla Panna Maria, matka Kristova, v níž „má slast svou bědný tvor / pomoz těm, jež ničí mor“, jak se praví v latinském tropu pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, jenž se k ní takto obracel dvě století před vztyčením sloupu na Staroměstském rynku. Bezprostředním důvodem jeho vzniku byl skutečně vděk za záchranu Starého a Nového města před Švédy, to lze těžko vyvrátit. Ale hned vzápětí se v zakládacím dokumentu praví, že jde také o přímluvu na „budoucí časy od válek a outokův nepřátelských, nakaženích morních a jiných neřestí“. Když se v roce 1650 začalo se stavbou, bylo to dva roky po skončení třicetileté války a dva roky od zajisté nepříjemného zážitku se Švédy, kteří (někdo by řekl bohužel) nebyli vítáni jako osvoboditelé od habsburského jha, ale jako loupežníci, kteří přišli především rabovat. Tyto události působily silněji než zajisté hrozné divadlo staroměstské exekuce, od kterého uplynulo devětadvacet let a s nímž začala být existence sloupu spojována až v polovině století devatenáctého. Mimochodem, když byl v roce 1651 sloup vyzdvižen, byly z možného „dohledu“ sochy Panny Marie odstraněny městské šibenice, které by vadily jejímu slitovnému zraku. Nebyl to symbol triumfu, ale symbol milosti.

A zřejmě není dílem jen katolické propagandy a jejího vymytí mozků, že od roku 1652, kdy byl za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. sloup slavnostně vysvěcen, byl pražským obyvatelstvem přijat a byla mu vzdávána úcta, jak to barokní obyvatelstvo umělo. Pravidelně se v okolí sloupu konala procesí, lidé se u něho zastavovali, modlili se k němu, utrmácení v jeho blízkosti nalézali klid a usebrání. Jak známo, mohli si podle jeho poledního stínu nastavovat hodinky, měli-li nějaké. Byl skoro 270 let součástí pražského prostředí, symbolem jeho domáckosti a útulnosti, jež zůstala zachycena na obrazech Staroměstského rynku. Jsou to malebné výjevy něčeho, oč později moderní Praha přišla. O žensky vlídnou důvěrnost.

Je fakt, že cestovatelé zvlášť z protestantských zemí se po celé 18. i 19. století divili, jak jsou Pražané a vůbec Češi bigotní a s jakou vášní provádějí všechny ty modlářské úkony. Oni však nejspíš věděli své a na nějaké doporučení či úšklebky se neohlíželi a svou bigotnost prováděli dál. Co vlastně víme, kdy se nám bude přímluva nějaké ženské sochy zase hodit? Třeba se právě v minulých měsících její vlídná síla v Čechách zase projevila. Kdoví? Rozumný člověk totiž nikdy nevylučuje žádnou nadpřirozenou možnost.