Lidstvo prý se nachází na „dálnici do klimatického pekla“, zoufá si generální tajemník Spojených národů António Guterres. Tedy nezoufá, gensek jen potřeboval vyrobit štěpný výrok na úvod letošní Klimatické konference OSN, už 27. v řadě. A štěpným výrokem potřebuje zdůvodnit, proč prý je třeba celosvětově na zpomalení globálního oteplení nikoli jen vydávat masivní částky, ale ještě jiné masivní částky přerozdělovat.

Konference v Egyptě na břehu Rudého moře se účastní i náš premiér Petr Fiala (a v české delegaci z nějakého důvodu třeba „queer“ aktivista Kryštof Stupka, jinak pirát a lobbista za manželství pro stejnopohlavní páry; pokroková témata bez sebe snad nemohou být, přestože věcně spolu nijak nesouvisí). COP 27 má speciální téma tzv. klimatických kompenzací. Ty má platit vyspělý svět – takže i Evropská unie, takže i my – chudým zemím, které prý globálním oteplováním spuštěným 3. průmyslovou revolucí neúměrně trpí. Jeden vyjednávací model předpokládá, že na reparacích bohatí chudým (včetně Číny) vyplatí jeden bilion dolarů do roku 2050. Nigel Topping, pořadatel loňské konference COP 26, mluví o dvou bilionech dolarů – ročně. I když nakonec reálná suma bude násobně menší, pořád to bude nepředstavitelné přerozdělování mezi vládami.

Je trochu smůla států bez jakékoli koloniální minulosti mimo Evropu, jako je Česká republika, že se mají podílet na reparacích za kolonialismus, z něhož nikdy neprofitovaly. Patrně se v tomto případě komplex viny sešel s dogmatem klimatické změny způsobené lidstvem, u níž už nejde o to, jestli v ni člověk uvěřil, ale jestli už ji má dostatečně zažitou. Vyznavačství se dostalo do fáze, kdy už se o předpokladech neuvažuje, kdy se dokonce ani nedíváme kritickým pohledem pár let nazpátek. Politická reprezentace většiny zemí Západu mechanicky používá argumentaci, kterou ten pohled o pár let nazpátek zpochybňuje. Například se mění podoba toho Guterresova pekla, peklo sice v průběhu času dostává snesitelnější podobu, ale po nás se vyžaduje stále stejný stupeň strachu z něj.

Hodnotící zprávy Mezivládního panelu OSN pro klimatickou změnu (IPCC), vydávané každých pět až sedm let, obsahují vždycky různé scénáře vývoje teploty na planetě, ale vždycky jeden z nich je považován za směrodatný, nejvíc se s ním pracuje. Ve zprávě IPCC z roku 2013 se této cti dostalo scénáři (RCP8.5), který pro rok 2100 pracuje s růstem teplot o 4 až 5 stupňů Celsia.

Mezitím se v tichosti přechází na jiný scénář ze stejné zprávy (RCP4.5), který pro rok 2100 projektuje teploty vyšší o 2 až 3 stupně. Před deseti lety se růst teploty o dva stupně vydával za úspěch, téměř za maximum možného, pak se během hry posunula branka a od roku 2018 OSN stanoví maximálně přípustné oteplení na konci století 1,5 stupně (podrobně respektovaná americká klimatoložka Judith Curryová, která se před cca patnácti lety začala odchylovat od dogmatu).

A proč se omezovat v rozletu a nepodívat se na první hodnotící zprávu IPCC z roku 1990? V ní rádoby nosný scénář počítal s tím, že do roku 2100 se Země ohřeje o více než tři stupně. Na jednu dekádu to vychází 0,3 stupně. Zatím – podle satelitních měření, která provozuje univerzita v Alabamě společně s NASA – se Země ohřívá o 0,13 stupně za jednu dekádu. To znamená více než dvakrát pomaleji, než nám panel moudrých narýsoval v době, kdy se tato móda utvářela.

Tento scénář IPPC z roku 1990 mimochodem stál na předpokladu, že emise CO₂ do současnosti celosvětově vzrostou o necelých 20 procent maximálně, v reálném světě, s prudkým rozvojem Číny a Indie, vzrostly dosud o 60 procent.

Přesto nám vědecký establishment, vždycinky před klimatickými konferencemi, tvrdí, že skutečnost je vlastně mnohem horší než předpovědi (viz Guardian). Dnes se tolik nesoustřeďují na růst teplot, ale údajně ohromný nárůst v jevech extrémního počasí. A lidé jako Fiala nebo Stupka tomu dělají stafáž.