Doba je vážná a do toho ještě umřela Eva Pilarová, které ten vir ukradl i pohřeb. Umřela v sobotu, když právě země vstupovala do nouzového režimu, takže i nekrology dopadly do nižších pater pozornosti a dojem z té věci se ani náhodou nedá srovnat s prožitkem, který si lid dopřál při říjnovém odchodu Karla Gotta. Ne že by Eva Pilarová dosahovala jeho společenského statusu, ale byly doby, kdy si stáli zhruba fifty–fifty, a byly to ty nejlepší roky české pop music, tedy zlatá šedesátá.

Bez Pilarové čili Pilarky, a jak jí říkal Josef Škvorecký – Evy Fitz Pilarové, by zlatostříbrný opar těch slavných let neměl správný třpyt, a hlavně by chyběl sytý ječák jejího hlasu. Ten okamžitě působil elektrizujícím dojmem na každého, kdo na to má aspoň trochu buňky. Není divu, že tak mohutně se ujal právě u Škvoreckého, který jednak rozuměl jazzu a pak se rád sentimentálně a platonicky zamilovával do nedostupných blondýn, pro které pak aspoň napsal nějaký film, aby je tam viděl hrát. Zločin v šantánu asi není nejdůležitější biják české vlny 60. let, ale Pilarka je tam nesporně velmi sexy, dokonalá „inteligentní krasavice“, jak říkal jiný klasik, navíc odvážná, protože si nedovedu představit, že by tu scénu, jak na ni kdosi vrhá meče, už nevím kdo, Matuška?, Přeučil?, Šlitr?, ale oni jenom „jako“, a ona statečně stojí, natočili nějakým trikem. To tam musela stát ona sama! A ani okem nemrkla! To by Helena nedala…

No, byly to krásné roky. Eva Pilarová z nich vyšla oslabenější než jiné hvězdy, které se nějak přizpůsobily a najely na nové poměry, kam tak tahle jazzem očouzená blondýna hned tak nezapadala. Ne, nebyla to Marta Kubišová, na takovou vzpouru kuráž neměla, spíš na ní bylo vidět, že jaksi zuby nehty se snaží držet důstojnost a nezhroutit se. Asi to neměla úplně jednoduché v osobním životě, pamatuju si z dětství, že jednu dobu se říkalo, že pije, ale možná to byla jen pomluva, ale ono by nebylo divu. Pak přišla Anticharta, Eva Pilarová seděla na tribuně na tom estrádním shromáždění v Divadle hudby, vedle ní Karel Gott a oba tam četli zdravice. Já jsem po dvaceti letech, v roce 1997, psal do Respektu článek o Antichartě, myslím, že to byl jeden z prvních, pořád to ještě bylo skoro tabu a spíš byla výjimka, že by o tom někdo chtěl mluvit. Sehnal jsem kdesi číslo na paní Pilarovou a ona byla hned ochotna se o tom bavit, jako by čekala na někoho, komu to může říct. Zapsal jsem si to tehdy takhle: „Zavolal si nás šéf Pragokoncertu Hrabal (skutečně se tak jmenoval, s Bohumilem Hrabalem neměl nic společného, pozn. jp) a ten nám řekl: Připravíte si referáty o tom, jak jste vděční, že můžete zpívat. Já jsem mu říkala, že jsem nikdy žádný referát nepsala a že to ani neumím. On řekl – dobře, tak přečteš prohlášení, já ti ho napíšu. A tak jsem přečetla prohlášení. Co jsem měla dělat? Byla jsem vděčná, že mě zase pouštějí na koncerty ven. Není každý odbojář, jako byla Marta.“ A pak mi řekla: „Jo, já vím, že to byla chyba, a taky se za to stydím. Ale napište, že není pravda, že jsme nevěděli, o co jde a co podepisujeme. Dobře jsme to věděli.“

Pak jsem ji před dvěma lety zval na pořad o písni Stille Nacht – bylo dvousté výročí té kouzelné vánoční písně, kterou nazpívala tak, že se člověku podlamují nohy. Listovala diářem a pak řekla, že ji to moc mrzí, ale že má v ten den nějaký koncert mimo Prahu. Teda když ji pustí z nemocnice… Protože, jak mi řekla, spadla na náledí. A omluvila se. Bylo to podruhé, co jsem s ní mluvil, ona jistě nevěděla, že jsem to já, kdo z ní před dvaceti lety tahal rozumy o Antichartě. Ale bylo to, jako když mluvíte s nějakou ženou, kterou tajně milujete, a ona to neví. Pro mě to byla Eva Fitz Pilarová a moje důvody byly podobné jako u toho Škvoreckého. A takhle to už zůstane.