O tom, jak autorské psaní souvisí s prací nakladatelského redaktora, podává přesvědčivý důkaz chystaná kniha Jana Šulce O lidech a knihách. Žánrově pestrý titul zahrnuje vzpomínky, sloupky, předmluvy, doslovy, přednášky, články a rozhovory. Všechny ve svazku otištěné texty autor zasvětil tomu, co má rád, tedy literatuře.

V nakladatelství Torst je k vydání připraven váš titul O lidech a knihách, kdy vyjde?

Už v lednu. Já nejsem literární vědec ani kritik. V případě textů do knihy zařazených jde o literární publicistiku. Před válkou se tomu, co vznikalo v díle nějakého autora na okraji, říkávalo „rostlo stranou“. Tenhle svazek, to je takové moje „rostlo stranou“ – tedy to, co vznikalo vedle mé práce nakladatelské, ediční a redakční. Ty články jsem v průběhu let napsal, ani nevím jak. Intenzivně jsem psal jen kritiky pro literárního kritika Jana Lopatku od roku 1988 do roku 1993, kdy tragicky zemřel. Byl to pro mne mimořádně důležitý člověk. Nechtěl jsem pak už dál psát, ale stále se objevovaly výzvy: Tohle musíš napsat. Jedna z nejdůležitějších věcí, které se člověk musí v životě naučit, je umět říkat Ne. Což dodnes bohužel dobře neumím.

Z jakého časového období texty pocházejí? 

Vybíral jsem z toho, co jsem napsal v posledních třiceti čtyřech letech. Nejstarší text je z roku 1988, ze samizdatového Kritického sborníku. Psal jsem tehdy o knize Ivana Matouška Album, kterou Jan Lopatka edičně připravil pro samizdatovou Edici Expedice.

V knize máte ještě jeden samizdatový text.

Druhý samizdatový článek je datován rokem 1989. Psal jsem tehdy o anglickém spisovateli Bruci Chatwinovi a jeho útlé knize s názvem Utz. To jsou nejstarší dva texty v mé knize. Další jsou datovány rokem 1990, kdy mě Lopatka požádal, abych začal psát do Literárních novin. Všechny texty jsem neseřadil chronologicky, ale ve třech oddílech ze šesti podle narození pojednávaných autorů, aby to pro čtenáře mělo jakýsi vnitřní příběh.

Byl vám někdo nápomocen při výběru textů?

Texty jsem vybral sám. Měl jsem ale hodnou a obětavou pomocnici, bez níž bych knihu nedal dohromady, literární historičku Evu Vrabcovou z Ústavu pro českou literaturu. Do výběru mi nikdo nemluvil, pouze s redaktorem Janem Zelenkou jsme nad sazbou knihy diskutovali a následně jsme dvě stati vypustili a jednu zkrátili.

Komu je titul O lidech a knihách určený?

Myslel jsem na lidi, kteří se jako čtenáři zajímají o literaturu, ale sami s ní nejsou spjati svou každodenní prací. Je to kniha pro lidi, jaké jsem potkal při literárních besedách v Poličce, v Čáslavi, v Kutné Hoře, v Benešově, v Táboře, ve Všenorech i jinde. Spousta lidí se tam o literaturu při besedách zajímala. Myslím si, že moje kniha může lidem poskytnout jistou orientaci ve velkém množství jmen a souvislostí. Jsou v ní jednotlivosti, které zatím nikdo jiný nezpracoval. Tím nejcennějším je podle mě oddíl rozhovorů, které jsem vedl s jedenácti literárními osobnostmi. S některými z nich nikdo nikdy rozhovor neudělal. Například s básníkem Markem Staškem, s literární historičkou a editorkou Zinou Trochovou, s básníkem Vilémem Vránkem... Nechtěl jsem nikdy dělat rozhovory na zakázku, dělal jsem je jen tehdy, když jsem poznal někoho vzácného, někoho, kdo ví něco, o čem nikdo jiný nic neví. Velká práce byla sehnat do knihy fotografie. Nezahrnul jsem snímky žijících autorů ani těch, o nichž jsem sice hodně psal, ale jež jsem za jejich života nepoznal osobně – třeba fotografii Jana Zábrany.

Můžeme chápat tuto vaši knihu jako pandán ke svazku Torst. Dvacet let nakladatelství, v němž jste s Viktorem Stoilovem shrnuli první dvě desetiletí Torstu?

Byl to Viktor, kdo vznik mé knížky inicioval, v poznámce na závěr mu děkuji, že mi umožnil třicet dva let pro Torst pracovat. Děkuji tam i jiným nakladatelům, pro něž jsem měl možnost chystat podstatné knihy.

Jak se nakladatelský svět za poslední léta proměnil?

Změnila se zcela celá česká společnost. V článku o Bohumilu Hrabalovi se zmiňuji o jednom detailu. Bylo mi tehdy šestnáct let, byl jsem na besedě s ním. Vyprávěl, že se vždycky těšil, že uvidí svou knížku za výlohou. To se mu ale do konce roku 1989 nikdy nepoštěstilo. Lidé každou jeho knihu vždycky vykoupili už v den, kdy vyšla. Ze současných autorů tohle nemůže zažít nikdo. A to je jen jeden z mnoha aspektů té změny.

Jaká je praxe v Torstu, se kterým jste spjat posledních třicet jako editor a redaktor?

Pro Torst jsou charakteristické minimální režijní náklady. Ve druhé polovině devadesátých let jsme s Viktorem Stoilovem dělali třicet knížek do roka. A Viktor říkal, že musíme zpomalit, že nechce nakladatelství rozšiřovat, nechce ho dělat ve více lidech, nechce mít větší režii. To se podařilo. Viděl jsem teď Viktora šťastného, protože vyšly dvě velmi krásné knihy – jednak knižní rozhovor Marcely Pecháčkové s malířkou Jitkou Válovou, v níž je asi dvě stě fotografií, a pak kniha textů Břetislava Štorma. Břetislav Štorm žil v letech 1907–1961 a byl fascinující osobnost: architekt, knižní grafik, výtvarník, prozaik, znalec liturgie a zakladatel české památkové péče. Graficky jeho knihu Rytíři, draci a poutníci upravil jeho vnuk František Štorm, který pro ni uspořádal jedinečnou barevnou obrazovou přílohu. Ta kniha vznikala šest let.

Jaká je práce s autory z pohledu vás jako redaktora? Přijímají vaše rady? Literární kritikou se často nese výtka, že knize – či lépe tvůrčímu procesu autora – chyběl korektiv redaktora. Snažíte se v případě „svých“ autorů být tím kritickým hlasem?

To je důležitá a současně složitá otázka. V Torstu pracuje se současnými prozaiky Eva Lorencová. Já pracuji na textech již mrtvých autorů nebo s žijícími autory, kteří nepíší beletrii. Za léta práce mohu říci, že existují knížky, které redaktor úplně od základu přepsal. To se mi stalo u několika knih a patrně bych mohl být uveden na obálce jako spoluautor. Šlo například o knížky Ivana Landsmanna Fotr a Vězení na svobodě. Stalo se i to, že dodaný text byl v jádru dobrý, ale byly v něm velmi závažné nedostatky. Odstranit je by znamenalo minimálně rok práce navíc. Zásadně do textu vstoupit spolu s autorem, podstatné věci změnit. Stalo se v několika případech, že autoři byli velmi netrpěliví a řekli: Ne, ta kniha musí vyjít rychle. Svým knihám tím bohužel sami ublížili.

Hovoříme spolu v Knihovně Václava Havla, tak mi dovolte zeptat se na Havlovy Spisy, které jste v Torstu v roce 1999 připravili k vydání.

Rok 1999 si pamatuji velmi dobře, protože 6. prosince, na Mikuláše, ty Spisy musely vyjít. To jsme si s Václavem Havlem slíbili. Viktor říkal: Nemůžeme to neudělat, rušíme tedy letos práci na ostatních knihách, budeme dělat jen tohle. Rok 1999 byl pro mne tedy pracovně hodně náročný, nedělal jsem nic jiného než Spisy Václava Havla šestnáct hodin denně. V jednom z textů zařazených do mé knihy popisuji, proč jsou Havlovy Spisy jedinečné: bylo to proto, že všechno v nich si vymyslel Václav Havel sám – formát svazků, barvu potahu, krabičku, zařazení či nezařazení textů. Jediné, o čem jsme ho přesvědčili my, byl větší rozsah jednotlivých svazků. On měl původně na mysli daleko menší záběr Spisů. Nechtěl zařazovat rané básně a své eseje chtěl zahrnout jen v mnohem menším počtu. Úplně rané hry ovšem nedovolil do Spisů včlenit, ty později teatroložka Lenka Jungmannová vydala samostatně v nakladatelství Galén. S tím již Václav Havel souhlasil, a dokonce k té edici napsal kratičkou poznámku. Myslím, že to byl jeho vůbec poslední publikovaný text. Ve své knize vzpomínám na dobu, kdy bylo jasné, že paní Olga Havlová již nebude dlouho žít. Anna Freimanová tehdy z pověření Václava Havla zavolala Viktoru Stoilovovi. Sešli jsme se pak v restauraci U Vladaře na Malé Straně a Václav Havel nám řekl, že si v souvislosti s odcházením své ženy Olgy uvědomil i svou vlastní smrtelnost. Měl pocit, že v jeho textech panuje nepořádek. Vyšly mu sice knihy, ale jeho dílo v nich nebylo ucelené, bylo neúplné a zpřeházené. Dodal, že od toho ucelení jsme tady my. A my jsme pak to dílo v našem edičním týmu ucelili a zarovnali ho do krabičky, jak si jeho autor přál.

Je i vaše kniha ucelená a zarovnaná?

Jak říká Viktor: My uklízíme svět do knih. Ano, taková je i moje kniha. Je to takový můj zcela osobní úklid světa. Myslím si, že je to v Teorii spolehlivosti, kde má Ivan Diviš zápis: „Zprávu. Předat zprávu. A na konci padnout. Toť vše.“ Celá naše nakladatelská činnost je zejména předáváním zprávy o souvislostech života v Čechách a na Moravě ve dvacátém století. Předáváním zprávy našim současníkům i lidem, kteří přijdou po nás. My tu zprávu chceme předat bez zjednodušování, předat ji v celé její šíři. A nic při tom nečinit černobílým. Vždy mě děsilo a dodnes děsí nacházení jednoduchých pravd a jednoduchých odpovědí.

Ještě k těm Havlovým Spisům. Byl to asi jeden z nejnáročnějších knižních projektů v Torstu, že?

Je to osm svazků, byla to velmi náročná kolektivní práce… Ale největší prací, co se týče jak počtu normostran, tak pracnosti, jsou Sebrané spisy Ladislava Klímy, ty edičně připravuje a komentuje jediná editorka – Erika Abrams v Paříži. Této dámy si nesmírně vážím a před její životní ediční i překladatelskou prací smekám. Zasvětila Klímovu dílu kus svého života. Vedle toho ovšem přeložila do francouzštiny asi dvacet dalších českých autorů, včetně mnoha knih Jana Patočky.

Kniha O lidech a knihách měla původně podtitul Intermezzo.

Moje spolupráce s Viktorem samozřejmě pokračuje dál, jen k tomu chceme přistupovat jinak než dosud. My jsme třicet let žili tak, že jsme padali únavou, nic jsme nestíhali, byli jsme štvanci. Teď už máme věk na to, abychom k práci přistupovali jinak. V Torstu nám v příštích letech stačí vydat devět knih ročně. Máme samozřejmě svůj širší ediční plán, takový zásobník nápadů, v němž jsem za léta shromáždil asi tři sta titulů, do nichž by bylo možné ihned se edičně pustit. S Viktorem jsme z nich vybrali asi čtyřicet a ty bychom rádi vydali v příštích deseti letech. Ostatní nabízím jiným nakladatelům. Jimi se my dva už zabývat nebudeme. Mám před sebou několik prací, které musím dokončit, nikdo jiný je za mne neudělá: básnické dílo Vojmíra Vokolka, dramata Jana Kameníka, dva rozsáhlé historické romány Bohdana Chudoby a několik dalších. Byl bych samozřejmě rád, kdybych jako zázrakem našel někoho, kdo by mi pomohl třeba s druhým dílem deníků Jana Kameníka s názvem Fragmenty Cesty. Zázraky se ale dějí jen zřídka a dostatek editorů u nás není.

Je něco, co vy sám považujete za dluh české literatuře?

Chybí nám například kvalitní edice drobnějších textů Karla Schulze. Máme vydaný román Kámen a bolest, ale v dobré souborné edici by měly vyjít legendy, invokace a povídky. A chybí nám vydání neobyčejně rozsáhlé rukopisné pozůstalosti Vratislava Effenbergera, klíčové osobnosti poválečného českého surrealismu. Přispěl jsem k vydání tří velmi obsáhlých svazků. A rád bych jednou umíral s pocitem, že vím, že se vytvořil tým mladých editorů a textologů, kteří tu práci dokončí. Odhaduji to minimálně na dvacet velmi obsáhlých svazků. Třetím velkým nakladatelským dluhem je dílo prozaika a esejisty Josefa Jedličky. Mám před očima tři dokonale připravené svazky: 1. Básně, povídky, dramata, fragment románu, 2. Kde život náš je v půli se svou poutí, Krev není voda – ovšem poprvé v úplné a bezchybné edici, 3. úplný soubor toho nejdůležitějšího – esejů. Ivan Diviš o Josefu Jedličkovi napsal, že to byl velký autor bez díla. Já tvrdím, že to byl velký autor s dílem. To dílo ovšem dosud nikdo edičně nepřipravil.