Donald Trump dlouho nemohl najít národněbezpečnostního poradce, který by mu vyhovoval. První, generál Flynn, musel odstoupit po pouhých čtyřiadvaceti dnech. U druhého, generála McMastera, si Trump prý stěžoval, že „vypadá jako prodejce piva“. Třetí, John Bolton, se s Trumpem rozešel názorově. Právník Robert C. O’Brien zastával různé funkce v předchozích republikánských administrativách a za Trumpa byl zvláštním vyslancem pro otázky rukojmích. Říká, že se mu podařilo dostat domů 55 lidí. Když byl v červenci 2019 ve Švédsku pro podezření z násilného útoku zadržen americký raper A$AP Rocky, Trump vycítil politický potenciál sledované kauzy černošského umělce a vyslal s velkou publicitou O’Briena do Švédska. Ten přiznává, že mu prezident v této věci telefonoval víc než kdy dřív. Když byl raper po měsíci propuštěn s podmíněným trestem, Trump zřejmě usoudil, že konečně našel národněbezpečnostního poradce podle svého gusta. O’Brien vydržel ve funkci až do konce Trumpova funkčního období. Dnes se vrátil k práci právníka a konzultanta a komentuje zahraniční politiku. Minulý týden byl na pozvání Centra transatlantických vztahů CEVRO Institutu v Praze.

O americkém „pivotu k Asii“ se mluví už desetiletí a jako by vždy, když už se má uskutečnit, do toho něco vlezlo. Naposledy Ukrajina. Může se Amerika soustředit na Evropu a Asii současně?

Jedno ovlivňuje druhé. Musíme vnímat rusko-čínské partnerství, o kterém mluví prezident Putin, a vidět Ukrajinu ve stejném kontextu jako Tchaj-wan. Naše a evropské odhodlání bránit Ukrajinu je i vzkazem Číně, jak by Západ reagoval na podobný vpád na Tchaj-wan. Doufejme, že to bude mít odstrašující účinek.

Lze ale slyšet i hlasy, že USA dnes prostě nemají dost vojenských kapacit na to, aby mohly dominovat v obou oblastech.

Proto jsme v Trumpově administrativě vyvinuli velkou snahu, abychom přiměli Evropany vynakládat potřebné prostředky na obranu Evropy. Nikdy nešlo o stažení se z Evropy; šlo o to, přimět partnery, aby dělali víc v Evropě a taky v Asii. Teď do NATO vstupuje Finsko a Švédsko a přinášejí dalších 280 tisíc vojáků, jsou velmi schopní a Finové už v minulosti ukázali, že jsou schopni porazit Rusko. Mohlo by to umožnit přemístění některé z amerických kapacit, které jsou nyní v Evropě, do oblasti Asie a Pacifiku. A taky budeme od Evropy potřebovat pomoc v tomto regionu. Například Francie má, vezmeme-li v úvahu její zámořská teritoria v Tichém oceánu, jedno z nejdelších pobřeží na světě. Chceme tam vidět víc francouzského loďstva. Viděli jsme první nasazení britské letadlové lodě Queen Elizabeth s doprovodem nizozemských lodí v Jihočínském moři.

Jedna letadlová loď – má to skutečně vojenský význam, anebo jde spíš o symboliku?

Já být čínský generál, tak nestojím o letadlovou loď s doprovodem a stíhačkami F-35 na palubě ve své blízkosti. Symbolické by to bylo, kdyby se to stalo jednou. Ale když se to bude opakovat každý rok, má to reálný vojenský význam.

Jste si jist, že prezident Trump nikdy nezamýšlel stáhnout se z Evropy?

Jsem. Je to jako v rodině. Evropané jsou přátelé, ale nevynakládali dost peněz na svou obranu. Nebrali Rusko vážně. My ano. A prezident dával důrazně najevo svou nespokojenost s tímto stavem. Bylo to, jako když někdo v rodině má třeba problém s drogovou závislostí. Zejména v případě Německa a jeho návyku na ruskou ropu a plyn. Někdy musíte být tvrdý a říct svým přátelům nebo členům rodiny pravdu. A to jsme udělali. Summit NATO v prosinci 2019 byl bod obratu. Dosáhli jsme závazků zvýšení výdajů na obranu asi 400 miliard dolarů během následujících deseti let. Což se ve zpětném pohledu jeví být docela chytré vzhledem k tomu, co se děje na Ukrajině. Tehdy jsme byli kritizováni za to, že prezident Trump vyhrožuje. Ale on je byznysmen, tvrdý vyjednávač a na tom summitu jsme dosáhli dobrého dealu. Pro nás, a jak se ukazuje, i pro Evropu, i když se jí to tehdy nelíbilo. Každý americký prezident, se kterým jsem měl co do činění, počínaje Ronaldem Reaganem, chtěl po evropských spojencích, aby platili víc na obranu. Žádný v tom nebyl moc úspěšný, dokud nepřišel prezident Trump. Výsledky mluví samy za sebe a jsou důležitější než to, jaká vyjednávací taktika byla použita.

Prezident Obama používal pro washingtonský obranný establishment – lidi z ministerstev obrany a zahraničí, jejich spojence z think-tanků, lobbisty zbrojařských firem – termín „the blob“ (lze si pod tím představit amébovité, soudržné těleso, v češtině se ujalo i jako pojmenování pro projekt Národní knihovny od Jana Kaplického – pozn. red.). Považujete se za jeho součást?

To ne. Znám členy blobu, mám mezi nimi přátele. Pracoval jsem ve Washingtonu v různých funkcích, ale jsem odněkud – vždy jsem se vracel domů do Kalifornie. Ve Washingtonu jsou lidé, kteří rotují mezi vládou a think-tanky a jejich jediným cílem v životě je postoupit ze zástupce náměstka na náměstka a jednoho dne na ministra. Na té ambici není nic špatného, ale je to svět koncentrovaný ve Washingtonu, kde snadno podlehnete skupinovému myšlení. Vracet se do soukromého sektoru je důležité, abyste se proti tomuto ochránil.

Myslíte, že byly plně vstřebány lekce Afghánistánu? Informace o tom, že ta mise nejde dobře, byly dostupné celá léta, ale nikdo je nechtěl vzít na vědomí.

Myslím, že ještě nebyly. Doufám, že budou.

Pracujete hodně v oblasti, kde se střetávají zájmy technologických firem, obrany a zahraniční politiky, což hraje velkou roli ve vztazích s Čínou. Mluvil jste třeba o tom, že některé technologické firmy jsou „integrované s Čínou“. Co to znamená?

U nás neexistuje spolupráce státu s technologickými firmami jako v Číně. V Číně mají národněbezpečnostní zákon, který nařizuje firmám, včetně amerických firem aktivních na tamním trhu, plně spolupracovat na čemkoli, co vláda chce, ať už jde o sledování protestů, nepohodlných osob, nebo cokoli jiného. Pokud ty firmy nejsou státní, tak jsou plně pod kontrolou Komunistické strany Číny. To u nás není. Ale musíme technologické firmy regulovat – my, Evropa, Japonsko atd. –, aby respektovaly soukromí našich dat. Konzervativci nemůžou zapomenout sociálním sítím, že zrušily účet prezidentovi Spojených států a cenzurují názory. Takže máme dost problémů k řešení. Ale zároveň technologické společnosti provádějí základní výzkum v umělé inteligenci, kvantových počítačích, strojovém učení, 5G sítích… A když v tomto prohrajeme závod s Čínou, čeká nás velmi odlišný svět, v němž má Peking pod kontrolou kdeco od našich myček nádobí přes auta po mobilní telefony.

To zní jako standardní odpověď technologických firem americkým politikům, kteří mluví o rozdělení velkých amerických firem. Takže jde o velikost?

Ano. Čínský stát investuje biliony do výzkumu. Americká vláda ne, u nás to dělají soukromé firmy, díky kterým jsme ve hře. Markantním příkladem významu těchto technologií a soukromého sektoru je to, co udělal Elon Musk hned na začátku války na Ukrajině – poslal tam své internetové terminály Starlink. Nevím, jak se mu to podařilo zařídit tak neuvěřitelně rychle, doslova během pár dní, je to génius logistiky. A díky tomu lidé po celém světě včetně zemí, které třeba nejsou instinktivně na straně Ukrajiny, viděli odhodlání ukrajinského lidu a prezidenta Zelenského, ale taky ruské válečné zločiny. Viděli
mrtvé v Buči, viděli rozbombardovaná města – ne proto, že by to byly vedlejší škody, ale oficiální politika ruských ozbrojených sil. A to přimělo veřejné mínění přiklonit se na ukrajinskou stranu. Takže technologické firmy dokážou být iritující, ale dávají nám výhody, které nechceme přepustit Číňanům.

Když Elon Musk oznámil, že kupuje Twitter, reakce levice byla naprosto psychotická. Ale je tu jedna legitimní otázka. Musk má zájmy v Číně, čínský trh je pro úspěch jeho automobilky Tesla velmi důležitý. Nezaslouží si to pozornost?

Elon je zajímavý případ, bavil jsem se o tom se svým přítelem Peterem Thielem, ten ho dobře zná. A řekl mi, že Číňané nemají strach z Applu nebo z jiných velkých amerických firem, které hodně investovaly v Číně, ale mají strach z Muska. Myslím, že i oni si říkají, jestli Elon náhodou není mimozemšťan a čeho všeho je schopen. Možná že on bude tou výjimkou v tom, že bude schopen se Číňanům vzepřít a nenechat si ukrást své intelektuální vlastnictví a okopírovat svoje auta. Oni vědí, že když chtějí mít v Číně Teslu, musejí hrát podle Elonových pravidel, a ne nutit jeho, aby hrál podle čínských. Všechny ostatní firmy v Číně musejí hrát podle čínských pravidel.

A proč by tolik potřebovali mít v Číně Teslu? Už vyrábějí vlastní elektrická auta.

Chtějí, aby se učili jejich dělníci a technici, a chtějí prestiž, nechtějí zůstat jedinou velkou zemí na světě, která nemá auta Tesla…

To jim nehrozilo, továrna Giga Šanghaj stála dřív než Giga Berlin…

Nevím, neznám Elona tak dobře, mluvil jsem s ním jednou a nepracuju pro něj, ale myslím, že si je svým přístupem jistý. Říká třeba, že si hodně svých vynálezů ani nenechává patentovat, protože ten proces trvá dlouho, a až bude příslušný patent udělen, tak on už bude mezitím daleko dál a bude to pro něj stará technologie. Může říct Číňanům: Když mi ukradnete továrnu, tak budete mít jen ji, já odejdu, ta továrna bude za pět, za deset let zastaralá a vy se nikdy nedostanete k novým věcem, které postavím. Takovou osobnost jsme už dlouho neměli, poslední srovnatelnou osobností byl možná Howard Hughes (1905–1976, excentrický podnikatel, pilot a konstruktér letadel – pozn. red.).

Ale souhlasíte, že je to něco, co stojí za to sledovat, i vzhledem k Twitteru, pokud ho ovládne?

Musíte si dávat pozor na každého, kdo investoval v Číně. Protože Číňané použijí veškeré páky, které mají. Využívají všech nástrojů státu a ekonomiky, které pojímají jako jeden celek.

Nedávno jste byl v rozhlasovém pořadu Hugha Hewitta, který tam popsal, jak se zúčastnil setkání konzervativních novinářů s Markem Zuckerbergem a komentátor Ross Douthat se ho zeptal: „Jste vlastenec?“ To zní v kontextu kultury Silicon Valley jako dost šokující slovník. Má smysl pokoušet se takto mluvit s těmi lidmi? Dokážou tímto způsobem uvažovat?

Doufám, že ano. Myslím, že ruský útok na Ukrajinu a čínské vyhrožování Tchaj-wanu jsou okamžiky, které vrhají morální světlo. Nejde jen o to, zda jsou američtí vlastenci, ale i o hodnoty. Věříte ve svobodu, v právo lidí rozhodovat o své budoucnosti, v suverenitu? Pokud v tyto věci věříte, pravděpodobně budete vlastenec, i když tomu pojmu moc nerozumíte. Jsou lidé, které popisujeme třeba pojmy „davoský člověk“ nebo „globalista“, kteří mají za to, že už jsme národní státy překonali. Myslím, že jim teď začíná docházet, že prezident Si možná není náš kamarád, ani Putin není náš kamarád, i když dokážou vysílat uhlazeně se vyjadřující diplomaty na elegantní konference do Davosu nebo Mnichova. Přece jen se musíme zastávat svobody – svobody vyznání, svobody projevu, svobody médií, svobody pro muže i pro ženy. Takže to vidím tak, že se ocitáme na historické křižovatce. Připadá mi, že těm lidem, kteří si mysleli, že hodnoty svobody jsou nějak provinciální, že je překonali, teď dochází, že to budou muset přehodnotit.

Vy jste jako právník a konzultant pracoval pro technologické firmy?

Ano, mám je rád. A dnes nejsou jen v Silicon Valley. Boston, Texas, Utah, Colorado, Miami – na všechna tato místa musíme dnes myslet, když mluvíme o technologickém sektoru. Záleží to na prostředí, které pro ně vytvoříte. Vidíme to třeba v Izraeli, z něhož se dnes stalo blízkovýchodní Silicon Valley. Jako konzultant i jako právník spolupracující s právní kanceláří mám klienty v širokém spektru firem včetně obranného sektoru. Moje politické postoje jsou veřejně známé. Jsem na čínském sankčním seznamu i na íránském sankčním seznamu. Klienti, kteří třeba mají zájmy v Číně nebo o ní uvažují, vědí, že své názory nezměním a sdělím jim svůj nepřikrášlený názor na to, co se děje. Řada firem by si mě třeba nenajala kvůli tomu, aby si tím u čínské komunistické strany nezpůsobily problémy.