Covid zaútočil na naše nejslabší stránky. Atmosféra strachu oslabuje imunitu, říká profesor Kolář

Musíme se očkovat stresem a být odolní

Covid zaútočil na naše nejslabší stránky. Atmosféra strachu oslabuje imunitu, říká profesor Kolář
Musíme se očkovat stresem a být odolní

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Roky upozorňuje na to, jak se pohodlným životem a snižováním psychické i fyzické zátěže stáváme stále zranitelnějšími. Čínský koronavirus teď přesně na tyto slabosti udeřil a my jsme začali sebe a své děti zavírat doma. Tím se dál destruujeme a pro příští pandemie se stáváme ještě zranitelnějšími. Profesor Pavel Kolář, uznávaný odborník na celostní medicínu, popisuje, co s námi udělal rok sociální i fyzické izolace.

Před dvěma lety měl náš rozhovor titulek Rozpadají se nám těla i duše. Kam jsme se od té doby dostali?

Ukázalo se, že člověk nemá osud tolik ve svých rukou, jak jsme si mysleli. V dnešním „pocitu bezpečí“ nepočítáme tolik s tím, že se může najít někdo nebo něco, co nám životní výhybku přehodí a odkloní na jinou kolej – a my pak nevíme, jak si s tím poradit. Také v případech, kdy se ocitneme ve zdravotním nebezpečí, nebo při léčbě svých onemocnění až příliš spoléháme na sílu zdravotního systému a na technologie moderní lékařské vědy a vzdalujeme se představě, že i dnes se může na „banální“ nemoci umírat a že medicína je v některých oblastech mnohem slabší než naše vlastní přirozená ochrana. Jako lidé i jako celá společnost jsme kvůli tomu mnohem křehčí a zranitelnější.

Psychicky?

Nejen psychicky, i tělesně. Nežijeme pod takovým přírodním stresem, jako žili naši předkové. Před environmentálními stresory, hladem, chladem, horkem, tělesnou zátěží, bakteriemi, viry si odmala vytváříme bariéru. Řada těchto přirozených podnětů se v dnešní době považuje za nebezpečné, úzkostně se nadhodnocuje a naše podvědomí je zpracovává v poloze obav a strachu. Tím jsme vůči těmto vlivům ale také víc zranitelní. Vlivem technologických možností ustoupily tyto stresory do pozadí a do popředí se dostaly stresory spojené s obavami ze zkoušky, z ranní porady, ze selhání při sportovním zápase, strachu ze včasného odevzdání daňového přiznání, z rozbité pračky, hypotéky, rozbitého výtahu, prasklé žárovky a podobně. Stresem se tak stává to, co jsme dřív neznali. Člověk se tedy dnes neorientuje jen podle situací, které ho skutečně ohrožují, ale i podle toho, jak je čte a jaký jim přikládá význam. Ten uplynulý rok nám ukázal, jak obrovskou roli hraje i vlastní imunita, obranyschopnost. Ta je dána jednak geneticky, ale také tím, jak ji „vychováváme“, jak ji trénujeme.

Jakou část obranyschopnosti vůči nemocem má člověk geneticky danou a kolik může ovlivnit stylem života?

To je velmi individuální a záleží na nemoci. U řady nemocí se dá počítat tzv. heritabilita. Její hodnota se pohybuje v rozpětí od nuly do jedné. Pokud je 0, je nemoc plně závislá na faktorech prostředí, rovná-li se 1, nemají naopak faktory prostředí žádný vliv a vše závisí na faktorech genetických. Dnes už je zřejmé, že plně geneticky definovaných nemocí je maximálně do pěti procent. Naprostá většina nemocí není na dědičných vlohách „přímočaře“ závislá a do jejich propuknutí vstupují různé vlivy prostředí. Například Crohnova choroba má genetickou podmíněnost okolo 50 procent, mentální anorexie přibližně 65 procent, závislost na alkoholu okolo 50 procent, mozková mrtvice necelých 30 procent a podobně bychom mohli pokračovat. Stejně tak máme různou míru závažnosti spojenou s riziky úmrtí. Víme, že na kardiovaskulární onemocnění umírá ročně 48 tisíc lidí, na nádorová onemocnění 28 tisíc, úmrtí spojených s duševními chorobami je ročně 1600. Když budeme tato onemocnění prezentovat stejně jako covid-19, vznikne stejná panika i z těchto nemocí.

Proč covid dostal takové PR?

Ten virus se v některých případech chová nevyzpytatelně. My dnes známe genom viru. Hodně víme o tom, jak se obecně chová v organismu. Ale nevíme, proč někdo virus přejde, aniž ví, že jím byl nakažen, a proč někdo jiný má těžký průběh končící někdy i smrtí. Víme, že rizikem jsou obezita, přídatná onemocnění, množství viru. Ale proč někdo i přes tato rizika neonemocní, proč přejdou infekci i velmi staří lidé a proč onemocní někdy i mladí lidé, zatím nevíme. Individuální typologií imunity, která odpovídá případné náchylnosti k těžkému průběhu, se zabýváme jen málo. Nevíme, proč to něčí imunita bez problému zvládne. A jiného člověka, aniž by měl rizikové faktory, porazí. Mám řadu svých přátel, kteří přes velká rizika prošli virové onemocnění bez povšimnutí, ale také kamarády bez rizikových faktorů s těžkým průběhem a dopadem. A když jsou tyto raritní případy medializované, tak to vede k obrovskému strachu.

Na to, proč se objevují tyto případy u bezrizikových lidí, tedy nemáme odpověď?

Ne. Proč zrovna u nich imunita takhle zareagovala, nevíme, ale určitě mají nějakou predispoziční poruchu. Proto jsem jednou napsal, že neumře zdravý člověk. Je potřeba víc studovat, proč zrovna ten konkrétní imunitní systém reaguje na virus tak dramatickým způsobem. Je to obdobné jako u jiných virů. Vezměme si například herpetické viry. My se s nimi setkáváme každý den. U majoritního množství lidí se s nimi imunita vypořádá. Někteří lidé mají opar. Ale u některých lidí způsobí zánět mozku. Jen tento týden jsem ošetřoval dvě těžce postižené děti, které prodělaly herpetickou encefalitidu. Měli bychom se snažit zjistit, jaké imunitní markery, značky, nám víc ozřejmí rizikovost. U náchylnosti herpetických virů pro případný vznik herpetické encefalitidy to víme. U koronaviru SARS-CoV-2 na to zatím nemáme odpověď. U nás v Motole leží i děti. Proč zrovna u nich je tak těžký průběh, je těžké říci. Naštěstí to jsou minoritní případy.

Kolik procent, promile jsou ty raritní případy?

Stejně jako u zmíněné herpetické encefalitidy jde o velmi okrajové případy. U nás v Motole leželo asi deset dětí s covidem-19, které měly takzvaný Kawasakiho syndrom. Myslím, že tento syndrom postihuje zhruba dva lidi ze sto tisíc lidí ve věku do dvaceti let. U těchto dětí vzniká po nákaze koronavirem opožděná imunitní odpověď. Vede k zánětu cév a může vyústit až v multiorgánové selhání. Když jsou tyto raritní příklady ve velkém medializované, tak to vede k atmosféře velké úzkosti a strachu. To pak nemá vliv jen na psychiku, ale má to i dopady somatické. Říká se tomu nocebo efekt, což je z latinského „budu škodit“. Nocebo efekt pramenící z emočního prožívání má zásadní význam nejen pro objektivní vývoj onemocnění, ale také pro jeho vlastní propuknutí. To je psychosomatická souvislost, která se odráží v nervovém systému, hormonálním systému a má také velký dopad na systém imunitní.

Atmosféra strachu, která se tady vytváří, ohrožuje imunitu?

Ano. A významně. Má vliv i na průběh onemocnění. Existuje k tomu jedna stará legenda. Mor potká poutníka. Ten mu říká: Kam jdeš, more? Mor: Jdu tamhle do toho údolí do města. Poutník mu říká: Ty tam budeš zabíjet, viď? Mor: No, odnesu si pět tisíc lidí. Potkají se po několika měsících. Poutník mu rozčileně říká: Víš vůbec, jakou jsi způsobil apokalypsu? Vždyť jsi říkal, že si odneseš pět tisíc lidí, ale odnesl jsi jich deset tisíc. Mor říká: Ne, já jsem si odnesl pět tisíc. Ale pět tisíc si odnesl můj kolega strach. Strach a úzkost navozují zcela objektivní dopady na vznik a průběh onemocnění a hodně lidí může „zemřít“ v převodu strachu do společnosti.

To mediální strašení přímo ohrožuje imunitu?

Když vezmeme celé to mediální vyznění, kdy se 24 hodin denně ukazují záběry z jipek a lidé v ochranných oblecích, tak to u lidí vyvolává velkou úzkost a strach. V návaznosti na předchozí otázku je třeba si víc uvědomovat, že člověka lze „zahubit“ stejně jako virovou nákazou i navozením úzkosti a deprese, vyloučením ze společnosti, zpřetrháním vztahů, sociálním úpadkem, ztrátou ekonomické jistoty, ztrátou životního smyslu. Problém tedy nespočívá v tom, jak často se argumentuje, že kritikou některých restriktivních opatření obětujeme životy ohrožených lidí, ale v tom, jak minimalizujeme také dopady na životy ze všech dalších, souvisejících příčin. Například jen studie Národního ústavu duševního zdraví už ukázala, že prevalence jakékoli duševní poruchy se zvýšila z dvaceti na třicet procent. Výskyt velké deprese vzrostl třikrát. Trojnásobně vzrostl výskyt suicidiálních myšlenek a sebevražedných tendencí. Na dvojnásobek vzrostl výskyt úzkostných poruch. Na různé krizové linky volá pětkrát víc lidí. Tak bychom mohli pokračovat.

Jak rychle strach a úzkost rozkládají člověka somaticky a ničí mu imunitu?

To je velmi individuální. Odpověď na tuto otázku má dvě roviny. První rovina je určena a zdůvodněna neurobiologickými principy. Tedy jakou má člověk chemii mozku a jak spouští stresovou osu. Druhá rovina je určena psychologicky a duchovně, a to našimi kognitivními schématy. To znamená, jak naše vědomá mysl řeší konkrétní situace, jak člověk věci vidí, vnímá, prožívá, vyhodnocuje a zařazuje. S tím souvisí, jaký má smysl života, jaké hodnoty ho předurčují a spoluurčují. Tím se tento problém posouvá do širších souvislostí lidského života. Jsou lidé, kteří snášejí stres velmi dobře. A jsou lidé, kteří jsou mnohem křehčí.

Když někdo dobře snáší stres, tak se mu méně propisuje do jeho imunitního systému?

Ano. Já tomu říkám tělesná a duševní resilience, odolnost. Chtěl bych, aby tento termín ve svém obsahu zdomácněl ve veřejné debatě. Právě jsem k té resilienci dopsal knížku. Je dána dvěma faktory. Ten první je genetický a ten druhý hodně závisí na výchově a na nás samých.

Takže svoji odolnost nikdo z nás nemá úplně ve svých rukou?

Genetika hraje samozřejmě svou roli, ale je tu strašně velký epigenetický prostor, kterým můžeme do naší odolnosti velmi silně vstoupit výchovou a tréninkem. Musíme se naučit víc se potkávat se stresem a používat ho jako vakcínu. Stresory, jako je tělesná zátěž, hlad, chlad, vedro, bakterie, viry, tedy přirozené vlivy, které spouštějí stres, v přiměřené míře potřebujeme. My jsme se naučili, že stres je něco, co nás poškozuje, a proto před těmito stresory vystavujeme pevnou bariéru. Žijeme tak uvnitř bubliny, která k nám v dostatečné míře environmentální stresory nepropouští. Tím pádem nemáme dostatek podnětů, na které se potřebujeme adaptovat. Když se stresory nebudeme očkovat, ztratíme vůči nim adaptační odolnost. Díky přiměřeným stresovým vlivům, včetně těch psychických, se stáváme odolnější a umíme na ně daleko lépe reagovat. Jejich očkováním si vytvoříme bariéru vnitřní, tedy sami v sobě. Je proto velmi důležité, aby už ve výchově fungoval takzvaný řízený stres.

Co to přesně je?

My už dnes nejsme stresorům vystaveni tak přirozeně, jak jsme byli dřív. Není třeba se tolik hýbat, tělesná práce ustoupila mechanizaci, máme dostatek potravin, můžeme se teple obléknout, dobře obout, využít centrální topení, klimatizaci, máme silnou dezinfekční ochranu před bakteriemi a viry, ty nejlepší ochranné krémy proti sluníčku. Nemusíme trénovat naše oči, sluch, hmat, protože je nejsme nuceni používat v jejich širokém funkčním spektru, máme také sociální jistoty. Všechny zmíněné stresory považujeme za nepříjemné a nebezpečné, a proto se jim vyhýbáme. A když pak přijde covid-19, tak nás individuálně i společensky významně zraňuje, protože nejsme na takové situace dostatečně adaptováni. Očkování stresem je strašně důležité již v dětském věku. Zvyšujeme jím naši obranyschopnost. Obrovskou roli v tom hraje výchova. Když se nenaučíme čelit stresorům již v dětském věku, tak se to už nedá dohnat v dospělosti. Bez očkování stresem proti stresu jsme zranitelní a více náchylní k nemocem a duševním poruchám.

Jak se v komfortní době očkovat stresem?

Je důležité, abychom se mnohem víc hýbali, otužovali, občas omezili půstem jídlo, v přiměřené míře se potkávali s viry, bakteriemi, bolestí. A to již od dětského věku. Abychom se nechránili před každou vločkou environmentálního stresu. Abychom se na něj připravili. Významnou roli v tom hraje třeba sport. Nemyslím tím jen vrcholový sport, vyhrávat olympiádu. Myslím tím ten masový, rekreační sport. I ten hraje v očkování stresem obrovskou roli. Člověk má v možnostech odolnosti lidského organismu obrovský potenciál. Ukazují to schopnosti spojené s extrémními lidskými výkony. Člověk umí vydržet na jedno nadechnutí přes 10 minut pod vodní hladinou. Potopit se bez přístroje do hloubky přes 120 metrů. Strávit nahý přes dvě hodiny v ledové lázni. Uběhnout půlmaraton v arktické tundře v minus dvaceti naboso v trenýrkách… Obdobným, nikoli však změřitelným výkonem je v rozvojových zemích schopnost chudých žít ve slumech, v prostředí extrémně promořeném mikrobiálním, virovým, parazitickým i chemickým nebezpečím, nemluvě o nebezpečí plynoucím z lidské kriminality. Zmiňuji to jenom proto, aby bylo představitelné, čemu všemu je člověk schopen odolávat. Cílem není, abychom se dostávali do takto extrémních situací, ale musíme k sobě environmentální stresory sportem, otužováním, půstem… řízeně propouštět, aby v nás vznikala na ně adaptace a při jejich působení jsme uměli zareagovat adekvátními homeostatickými reakcemi.

Co to znamená?

Každý stresor nás vychýlí z rovnováhy a spustí v nás přirozené mechanismy, které se snaží navrátit organismus zpět do rovnovážného stavu. Přes odpočinek se pak dostaneme do lepší situace, než jsme byli před výkonem. To znamená, že ten samý stresor už podruhé přežijeme lépe než poprvé. Jinak řečeno, stejnou stresovou situaci přežijeme s menší újmou.

To je efekt tréninku. Poprvé mě to bolí. Podruhé méně. Potřetí si zvýším zátěž, protože mi ta původní připadá slabá.

Z potkávání se se stresem vycházíme silnější, zkušenější, můžeme se naučit mnoha novým dovednostem, můžeme být moudřejší. Náš organismus je pak schopen snášet náročné situace s menší újmou. Psychika se trénuje hůř.

Proč?

Nemůžete ji modelovat tolik jako somatickou situaci. Ve výchově je potřeba stále pamatovat na to, aby děti byly vedeny k tomu, že si musí něco odříct a odměnu si zasloužit. Natrénuje-li si dítě chování pomocí posilujícího účinku odměny, naučí se tím snést momentální nepříjemnost pro pozdější uspokojení. Funguje to na principu slasti a strasti. To je biologická přirozenost. Slast musí být v rovnováze se strastí. Tato poměrná vyváženost je strašně důležitá právě od rané fáze výchovy. Na jedné straně dítě musí zažívat mazlení, velkou lásku. Zároveň ale od nejútlejšího věku musí pocítit také strast. Když ji nepocítí, bude strašně málo odolné.

To jsou ty dnešní sněhové vločky. Mladí, kteří touží po „bezpečném prostředí“.

Máte třeba kmeny, které mají ve své kultuře iniciační rituály, kdy přijímají mladíka do dospělé společnosti. On musí prokázat odvahu a sílu, aby se mezi ty dospělé dostal. Jsou i kmeny, které poraní dítě na ruce. Důvodem je, aby získalo ochranné pamětní stopy a dokázalo se přes tu ranou adaptaci lépe vyrovnat s budoucí potenciální stresovou zátěží. My to bereme, že to je kruté. Že dětem ubližují. Oni to ale dělají z lásky, protože vědí, že jejich dítě bude v dospělosti odolnější vůči stresu. Je hrozně důležité, aby se pamětní stopy vytvářely a získávaly již v dětství. I v civilizaci se západní kulturou na to musíme pamatovat. Dnešní doba proti přirozeným stresorům bojuje. Jakmile dítě olízne podlahu nebo ocumlá špinavou hračku, hned k němu přiskočíme, otřeme ho vlhčeným ubrouskem a důkladně dezinfikujeme, aby něco nechytlo. Odmala ho přehnaně oblékáme, aby nenastydlo. Doma přetápíme, aby se nenachladlo. Dbáme na to, aby dost jedlo a bylo silné, následkem čehož je mnohdy naopak tlusté. Dítě nesmí zaplakat. Ve škole se nesmí stresovat. V jeho výchově dominuje „bavlnka“.

Do kolika let?

Výzkumy se zjistilo, že láskyplnou citovou výchovou, třeba mazlením, ale stejně tak stresovým zatížením se vám expirují určité geny. Vezměme třeba geny pro receptory spojené s vypínáním stresu. Vy pro ně máte gen, ale aby se aktivoval, tak k němu potřebujete podněty. Přes ně se ten gen dostává do života, takzvaně se demetyluje. Získáváte tím danou schopnost. Když dítě nebude mít dostatek podnětů, třeba mazlení, pohlazení, tak se ten gen nikdy neprobudí. Stejně tak se některé geny neprobudí, když dítě nedostane přiměřenou strast. Ta mu navozuje „sebeobranné“ možnosti. Strast ho otužuje v tom, aby se do budoucna se stresem umělo lépe vyrovnávat. A my teď ty děti už rok zavíráme a připravujeme je o ty zásadní environmentální stresory, jako je například dostatek přirozeného pohybu, sociální komunikace, nutnost řádu. Dopady covidu-19 na mladou generaci jsou ty nejrizikovější. I třeba populistickou snahu zrušit maturity považuji za obzvlášť chybný krok. Škola není zdaleka jen o znalostech.

My je ale těch strastí zbavujeme dávno před covidem. Ve školách je tlak na to, aby se neznámkovalo, co nejméně srovnávalo, soutěžilo. Začíná být skoro neslušné říkat, že někdo je chytřejší, rychlejší, krásnější. Ty děti si to pak neumějí přiznat a tvrdě je to zasahuje.

Dítě musí být z biologického principu trochu „frustrované“, jinak nezíská přirozenou touhu vnímat a podřídit se autoritě. Když při svém jednání nenaráží na instinktivně očekávaný odpor, vnímá to podvědomě jako slabošství a nikdy se nebude s takovým člověkem identifikovat. A tím spíš nepřijme jeho kulturní hodnoty, které takový člověk uznává a které mu předává. Jen když takového člověka uznávám, respektuji, budu schopen přijmout jeho tradiční hodnoty za své. V dnešní době spoustě mladých lidí takové hierarchické nastavení s respektem autorit chybí. Tisíce dětí se staly nešťastnými neurotiky právě v důsledku této „nefrustrující“ formy výchovy, která je součástí biologicky přirozené hierarchizace, tedy nadřazenosti a podřízenosti. V dnešním pseudoliberálním světě autorita mizí. A to ty děti paradoxně frustruje. Z toho také pramení drogy a psychické problémy.

A teď jsou ty děti už rok izolované. Právě 11. března 2020 se zavřely školy. Od té doby byly otevřené jen 26 dní. Nejméně v celé Evropě.

Dopady nebudou vidět hned, pocítíme je později. Dlouhodobá restriktivní opatření budou mít zcela mimořádný dopad na vzdělanost, sociální, pracovní a pohybové návyky u dětí. Škola není pouhým zdrojem informací. Není továrnou na znalosti, je také prostředkem procesu socializace. Slouží k dosahování lidskosti a snižování sociálních rozdílů.

Děti se neodpojily jen od školy, ale i od kroužků, sportu, celého svého společenského života.

Už na jaře jsme viděli nárůst hmotnosti u dětí v průměru o dvě kila. Lidé s obezitou a nemocemi spojenými s obezitou, tedy cukrovkou, vysokým krevním tlakem, jsou při nákaze koronavirem nejfragilnější. Nesou mnohem větší riziko, že viru podlehnou. Ze statistik vyplývá, že v zemích, kde má víc než polovina lidí nadváhu, je úmrtnost na covid-19 nejvyšší. V Česku má 66 procent lidí nadváhu nebo trpí obezitou. To je obrovské číslo a stále roste. Oslabuje nás v resilienci, odolnosti, a vytváří nám náchylnost na spoustu civilizačních onemocnění. Dnes se zakládá již v dětství. Mnoho dospělých nad tím mávne rukou v přesvědčení, že děti z toho přece vyrostou. To ale bohužel není pravda. Jen 22 procent dětí s nadváhou a obezitou z toho takzvaně vyroste! Naopak celých 78 procent se potýká s problémy s váhou i v dospělosti, což má samozřejmě zmíněné zdravotní dopady. Hmotnost je také určitý obraz duše. My s obezitou ve většině případů můžeme něco dělat. Někdy je geneticky podmíněná, ale v mnohem menším procentu, než se na to svádí.

Z kolika procent?

Nelze popřít, že určité příčiny obezity jsou v dědičnosti. Genetika podmiňuje například receptory pro leptin, ovlivňuje termogenní efekt při zpracování potravy a spotřeby energie při fyzické aktivitě a růstu a mnoho dalších faktorů. Je však prokázáno, že u většiny dnes obézních lidí mají velkou váhu faktory epigenetické, tedy vnější, jako je nedostatek pohybu, hodně jídla a stereotypy v rodině. Genetika je u většiny obézních pouze argumentační zástěrka sloužící k tomu, aby zdůvodnila jejich obezitu a omezenou snahu s ní něco dělat. Tloušťka nemá jen zdravotní dopady, ale promítá se i do jiných oblastí. Třeba u pubertálních chlapců má vliv i na vývoj pohlavních znaků.

Zženšťuje je?

Ano. U chlapců, kteří mají nadváhu, dochází při nedostatku pohybové aktivity k velké přeměně testosteronu na estrogen. Děje se tomu právě v tukové tkáni. Tím se u nich mohou zvýraznit ženské sekundární pohlavní znaky, například růst prsů, a naopak potlačit třeba růst vousů. Pokud v tomto období navýší svou fyzickou aktivitu s vysokou intenzitou, mají velkou šanci, že vlivem testosteronu bude jejich výkonnost, ať už v silové, nebo vytrvalostní složce, narůstat. O efektu pohybové aktivity v dospělosti, a to včetně vlivu na obezitu, se zásadně rozhoduje především v dětství a mládí!