komentář Jiřího Peňáse

Jan Pavel II. měl u nás dvojníka: Bohumila Hrabala

komentář Jiřího Peňáse
Jan Pavel II. měl u nás dvojníka: Bohumila Hrabala

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Polsko slaví sto let od narození „největšího Poláka“, Karola Wojtyly, papeže Jana Pavla II. Co jeho historický pontifikát znamenal pro církev, pro svět, pro Evropu, pro Polsko, ale tedy i pro tehdy komunistické a velmi devastované země, jako byla tahle, o tom už se toho napsalo nekonečně, a ještě se třeba napíše. Já si dovolím napsat, co osobně nikoli snad znamenal, ale co se mi na něm líbilo jaksi mimo jeho poslání pastorační. Mně se na něm líbilo, že se tak zajímavě podobal Bohumilu Hrabalovi, mému miláčkovi literárnímu.

Ta fyzická podoba byla až pozoruhodná. Na některých fotografiích jsou jejich tváře téměř totožné, zvláště když se mírně usmívají, to by pak jeden mohl vystupovat jako dvojník druhého.

Podobní si byli již v dětství, nehledě na to, že byli téměř vrstevníky (Hrabal byl o šest let starší) a jejich rodiště Brno a jihopolské Wadowice nejsou od sebe geograficky ani kulturně tak daleko. Také rodinné ateliérové snímky obou rodin, Wojtylových a Hrabalových, nesou obdobné rysy středoevropského, přesněji c. a k. rakouského stylu: švarní otcové a krásné snivé matky, mezi nimi vykulené dítě v námořnickém.

Především se stářím se jejich fyziognomie stále přibližovaly, až skoro v jistém věku splynuly. Vysoké čelo a na něm zbytky zcela bílých vlasů, široké růžové slovanské líce s hlubokými zářezy vrásek, energická, vždy pečlivě vyholená brada, nápadně úzké rty a především bystré, víčky mírně sešikmené ostře modré oči. Celé dohromady je to zvláštní kombinace dítěte a starce, jakási vyšší forma mužnosti, která ztrácí zbytečnou agresivitu a předvádivost a je hlavně pevností, která je zároveň vlídná a pokorná.

Paralely by mohly pokračovat: středostavovský původ, studia přerušená válkou, záliba ve sportu, fascinace literaturou, intelektuálnost spojená s lidovostí, bezdětnost. Pak tu jsou samozřejmě rozdíly: na papeže to dotáhl jen jeden a tolik piv vypil také jen jeden.

Jednomu se přisuzuje, jistě právem, velký podíl na svržení komunismu, zatímco druhý o sobě mluvil jako o bojácném člověku, který v sobě musel překonávat velkou vnitřní nejistotu. S ní se nakonec porval po svém a ne právě dle věroučného doporučení též již chřadnoucího dvojníka, jenž by mu jistě dal rozhřešení, k čemuž měl pak v dubnu 2005 příležitost. Bát se při tom skoku rozhodně nesměl. A co bylo jedním z hesel Jana Pavla? Nebojte se!

Hrabal o svém bolestném stáří a odhodlávání se k jeho ukončení zanechal několik básnicky jímavých textů, které se metafyzicky dotýkají tajemství života a smrti. Jan Pavel II. k nim připojil velké finále svého života, které skončilo doslova křížovou cestou, kde jednotlivá zastavení byla vysílána v přímém přenosu do celého světa a dlouhá bolest reprodukována v milionech kopií. Poté, co bylo dokonáno, mu možná už tam, na druhé straně, dal Hrabal přečíst svou povídku Kouzelná flétna, ve které stálo: „Uvítězil jsem se, dosáhl jsem vrcholu prázdnoty… když jsem dosáhl hlučné samoty… prázdnoty, ve které se ale zrcadlí a ozvučují všechny bolesti světa.“

Představuji si, že Karol dočetl, podíval se na svého skorodvojníka a řekl s měkkým polským přízvukem: Pěkně jste to napsal, panie Bogumile, však si tady budeme porozumět.

 

18. května 2020