Postřehy ze světového skautského jamboree v USA

Téměř nebe

Postřehy ze světového skautského jamboree v USA
Téměř nebe

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Almost Heaven, West Virginia,“ zpívá ve svém hitu Take Me Home, Country Roads americký folkový zpěvák John Denver. Při našem příjezdu na světové skautské jamboree to tak ale rozhodně nepůsobilo. Od hranic státu nás pronásledovala bouře biblických rozměrů, při vjezdu do areálu do našeho autobusu pak přistoupili dva nadšení Američané, na které naše vyčerpaná skupina po 31 hodinách cestování z Prahy nebyla připravená. Erin nám hlasitě sdělovala, že hlavně nemáme zapomínat na hydrataci, což se vzhledem k okolní spoušti jevilo jako absurdní. Michael nás zase informoval, že umí jedno slovo česky, totiž „ahoj“, a pravidelně ho vykřikoval na celý autobus. Když nás okolo jedenácté večer autobus konečně vyhodil na tábořišti, s úlevou jsme si oddechli, spořádali pár hot dogů připravených od dřívější skupiny a šli spát.

Ráno nás uvítala čistá obloha a my jsme mohli vyrazit užívat si první den 24. světového skautského jamboree. První mezinárodní skautské setkání se odehrálo v roce 1920 v Londýně. Zakladatel skautingu lord Baden-Powell jím chtěl oslavit desáté výročí hnutí, které připadalo na rok 1917, jenže to ještě zuřila první světová válka. Od té doby se skautské setkání odehrává každé čtyři roky. Výjimkou byla léta druhé světové války a rok 1979, kdy se jamboree mělo odehrát v Íránu, ale přišla islámská revoluce. Letošní jamboree pořádaly dohromady skautské organizace Spojených států, Kanady a Mexika na skautské základně Summit Bechtel Reserve. Ta pokrývá 57 kilometrů čtverečních a může pojmout až 45 tisíc lidí. Američtí Boy Scouts si rezervaci pořídili v roce 2010 jako trvalé místo pro konání svých národních jamboree.

Jezero Goodrich, na kterém probíhala většina vodních aktivit. - Foto: Sarah Kuchyňová

Český kontingent čítal téměř 500 lidí a jen o pár jednotlivců zaostal za největší tuzemskou skautskou výpravou v historii, vyslanou na „jamboree míru“ v roce 1947 ve Francii. Nyní se čeští dospělí účastníci stali součástí mezinárodního servisního týmu zajišťujícího chod akce, většinu samozřejmě tvořili skauti a skautky ve věku 14 až 17 let. Ti byli organizováni do devíti „jamboree oddílů“ po 40 lidech (z toho čtyři dospělí vedoucí), rozstrkaných do subcampů Alpha, Bravo, Charlie a Foxtrot. Podtábor Echo byl pro servis. Jako jeden z vedoucích jsem se na jamboree dostal i já.

Od kajaku po muškety

Pořadatelé pro skauty připravili velké množství aktivit. Od vodních, jako je jízda v kajaku nebo na paddleboardu (dle mého názoru nejhorší možný způsob vodní dopravy, jelikož není možno ujet pět metrů bez pádu), přes „vzdušné“ (čili lezení, slaňování, svištění na „zip lajnách“) až po střelecké (a moje oblíbené), kdy si člověk mohl vyzkoušet střelbu z brokovnic, pistolí, mušket, odstřelovacích pušek a luků.

Zvlášť pro české skauty působila základna Summit Bechtel Reserve jako zjevení z jiného světa. V Česku si člověk pod označením skautská základna představí chalupu, ve které se přes víkend vyspí dvacet lidí, ne národní park s aktivitami, za které by se nemusel stydět Disney World. Celé to ale mělo dvě vady na kráse. Zaprvé velké vzdálenosti mezi aktivitami. Ke své hrůze (či uspokojení?) jsem zjistil, že jsem za den v průměru nachodil 18 kilometrů, aniž jsem věděl jak. Zadruhé na mnoho aktivit se stály dlouhé fronty, hodina čekání byla normou. Jedním z důvodů byla americká posedlost „bezpečnostními briefingy“, která se dala pochopit například před střílením z brokovnice, ale informace před krátkým výstupem na nedalekou horu Mount Jack (že „máme dodržovat pitný režim“, „držet se vyznačených cest“ a další pronikavé rady) byly bezpečnostní overkill.

Kromě akčních aktivit bylo v areálu také plno stánků, expostanů a přepážek, kde lidé mohli ochutnávat brouky, vyzkoušet si rukodělné práce nebo zavítat na prezentace účastnických zemí.

Američané taktéž zajistili neuvěřitelné technologické zázemí. Téměř celý areál byl pokryt wi-fi signálem. Každý účastník obdržel náramek zvaný Novus, který umožňoval načítání bodů za aktivity, sledování v reálném čase, což nás lehce znepokojovalo, a také okamžité vyměňování kontaktů.

Velké ceremonie nahrazovaly táborový oheň, neboť 45 tisíc lidí by se kolem vatry stejně nevešlo. - Foto: Sarah Kuchyňová

Hlavním smyslem akce ale bylo seznamování se s lidmi z jiných zemí. Na tomto jamboree, kde bylo zastoupeno 169 států, bylo zajímavé sledovat projevy národních stereotypů. Když se sešly dvě skupinky Španělů, člověk musel urychleně vyklízet pole, jinak by byl umačkán mezi objímajícími se a pokřikujícími Ibery. Brazilci zase neustále někde tančili. Němci jako jedni z mála ve svém stánku nabízeli pivo, i když pouze nealkoholické, jelikož celé jamboree bylo striktně „na suchu“. Britové trousili suchý humor, ve svých táborech nabízeli čaj a fotografování s kartonovou královnou. Když jsme navštívili tchajwanský tábor, všichni se hluboce klaněli.

Dánský budíček s ukulele

Obzvlášť zblízka jsme mohli pozorovat Dány, jelikož jejich tábor sousedil s naším. Zatímco u nás vládla spokojená anarchie, u Dánů germánská přesnost. Podle časů jejich jídel by se daly řídit hodinky. Také nás bavili roztodivnými tanci, kterým se v táboře oddávali. Méně sympatický byl dánský zvyk vstávat okolo půl šesté ráno za zvuků ukulele. Nikdo z nás nevstával před sedmou. Na druhou stranu Dánové chodili spát brzo, Češi naopak hlasitě ponocovali, takže se nakonec nevyspal nikdo.

Ke střetávání kultur patřilo i přátelské soupeření, například o nejvyšší vlajku. Zatímco nedaleko sídlící Švédi a Švýcaři opanovali panoráma svými obřími stožáry, naše skupina zpočátku notně zaostávala. Jednoho dne partička našich kluků však za odpoledne vztyčila jednoznačně nejvyšší, i když vratký sloup, na který okolí (nebo aspoň Arizoňané, kteří se nám s tím přímo svěřili) obdivně pokukovalo. Stožár si vysloužil i pozornost vedení našeho subcampu, které nás upozornilo, že podle regulí vlajka nesmí viset výš než pět metrů. Nařízení jsme vesele ignorovali. Vlajku jsme sundali teprve po několika dnech, když se blížila bouřka, nechtěli jsme, aby po nás zbyla jen spálenina.

Hrdě vlající česká vlajka nad naším táborem. Pod ní v červených stanech bydlely děti, v bílých vedoucí. - Foto: Sarah Kuchyňová

Soupeření se projevovalo i během velkých ceremonií. Za dobu konání byly tři. Zahajovací, ukončovací a Unity Show, která oslavovala skautskou sounáležitost. Již během cesty na hlavní stadion se skupiny předháněly v mávání vlajkami a zpívání písní. Nám se chvilkově podařilo opanovat pole skladbami od Čechomoru, ale nakonec nás přehlušili za námi pochodující Američané jakousi odrhovačkou. Během zahajovací ceremonie šlo celkem dobře odhadnout velikosti kontingentů, když nadšeným křičením vítaly své vlajky na pódiu.

Samotné ceremonie měly vždy stejný formát. Nejdřív zhruba hodina projevů od účastníků a osobností, mezi nejznámější patřil bývalý voják, televizní hvězda a náčelník britských skautů Bear Grylls a bývalý generální tajemník OSN Pan Ki-mun, ve druhé části následoval koncert. Tehdy si člověk uvědomil sílu americké (pop)kultury. Zábavu při druhé show zajišťovali umělci z Broadwaye, kteří zpívali nejznámější písně z Disneyho filmů, což uchvátilo celý stadion. Kolik jiných zemí by dokázalo takto zaujmout 45 tisíc lidí napříč generacemi? Možná nějaké britské kapely, ale co by předvedli například Francouzi? Předčítali by existencialistické autory?

Střetnutí s americkou kulturou bylo samozřejmě nejsilnější. Nejzjevnější byla americká posedlost bezpečností, která se mimo bezpečnostní školení projevovala například pravidelným hlášením, jaký je právě doporučený pitný režim. Problémy působily také bouřky. Téměř celé jamboree bylo nádherné počasí. S výjimkou dne příjezdu propršel jen jeden den. Jenže organizátoři měli přísná pravidla ohledně chování za bouřky. Pokud v okruhu dvanácti mil byly vypátrány blesky, uzavřely se všechny aktivity i velký ocelový most, který spojoval dvě půlky tábořiště. Toto pravidlo platilo, i pokud nás bouřky obcházely, což se stávalo. Celý chod pak byl paralyzován blesky, které řádily někde za obzorem, zatímco nad tábořištěm bylo blankytně.

Na druhé straně údolí je vidět náš subcamp Bravo. - Foto: Sarah Kuchyňová

Sami Američané také odpovídali stereotypům. Počet obézních byl mezi nimi vysoce nad průměrem ostatních účastníků. Jinak byli mílí a slušní, evidentně cítili potřebu postarat se o hosty ve své zemi. Stereotyp se projevoval i podle jednotlivých států. Pobavení vyvolala přednáška instruktora u zbraní, který představil sebe a svého kolegu jako „Mikea z Texasu a Johna také z Texasu“.

Ne všechny země měly pro tradiční americké kratochvíle pochopení. Belgický kontingent zakázal svým skautům účastnit se střeleckých aktivit, což prý nezabránilo belgickému tisku, aby se toho chytil a udělal skandál: děti prý jedou do USA střílet. Britové zase měli zakázáno střílet na cokoli, co se podobalo živé bytosti, a to včetně pěnových dinosaurů.

Čistý amerikanismus vyplynul na povrch díky stravování. Oddíly si vařily samy na základě toho, co si nakoupily v „obchodech“, kde se platilo přidělenými body. I když teoreticky tak bylo jídlo na účastnících, sortiment jasně vybízel k americkému způsobu stravování. Hamburgery, hot dogy, těstovinový salát skládající se hlavně z majonézy a nejrůznější sladkosti vyjevovaly příčiny americké epidemie obezity.

Zásobování se stalo problémem během „Culture Day“, kdy skauti měli navzájem prezentovat své kultury a zvyklosti, často prostřednictvím jídla. Velká většina Čechů se rozhodla pro pokrmy z brambor, například bramborový salát nebo bramboráky. Nicméně k velkému překvapení nás všech se zjistilo, že brambory jsou nedostatkové zboží. Jeden oddíl je vyžebral od Angličanů, nás zachránili spřátelení Arizoňané, kteří nám věnovali pytel z vlastních zásob.

Čtyři šátky za jeden

Kulturní den byl také nejlepší příležitostí k obchodování. Skauti si vezli s sebou navíc šátky, trička, nášivky, aby je poté vyměnili za jiné, a získali tak památku na jamboree. Velmi rychle se vytvořil vnitřní trh, kde se ty nejhezčí a nejvzácnější šátky vyměňovaly za mnohonásobek. Experty na to se stali „překupníci“, kteří obsadili hlavní křižovatky a směňovali jak diví. Většinou ale ne šátek za šátek; očekávali, že klient ještě něco přidá. Irské a novozélandské šátky, které byly vzácné a všeobecně považované za jedny z nejhezčích, bylo později běžné měnit pouze za čtyři jiné šátky, pokud vůbec.

Když jsme po dvanácti dnech čekali na zpožděný autobus z jamboree, těšily nás zážitky na celý život, ale i to, že český v mezinárodní konkurenci obstál. Prezentace Švédů o tom, že jsou velcí zálesáci, neboť čtyřikrát do roka mají víkendovou výpravu a v létě týdenní tábor, nás leda pobavila. Podobně americká aktivita umožňující vyzkoušet si pravé táboření, totiž řezání dřeva dvouruční pilou. Když si kanadský vedoucí stěžoval na kvalitu splachovacích záchodů, prozradil jsem mu, že na našich táborem míváme pouze latríny; jeho výraz byl k nezaplacení. Téma českého kontingentu o nezlomnosti našeho skautingu, který nezardousily ani dvě totality dvacátého století, bylo studováno se zájmem. Ze Západní Virginie jsme odjížděli s pocitem, že John Denver měl přece jenom pravdu.

 

17. srpna 2019