Původním plánem Elona Muska možná ani nebylo Twitter koupit. U člověka, který rád „trollí“ na sociálních sítích, není jeho vnitřní motivace nikdy úplně jistá. Nebo snad nepočítal s tím, že v průběhu letoška dojde k drastickému propadu cen akcií technologických společností, ke kterému ovšem došlo. Ve výsledku za něj přeplatil, a to značně; bývalí akcionáři Twitteru mohou juchat radostí, protože za své akcie dostali výrazně netržní cenu.

Kdo nejuchá radostí, jsou novináři, zejména v anglosaském světě. Naopak, o reakce, které by se daly popsat jako mírně hysterické, není v mainstreamovém tisku nouze. Excentrický miliardář pocházející z Jižní Afriky totiž není „jejich člověk“: ani se neobtěžuje předstírat, že by se klaněl stejným modlám jako oni (potírání projevů nenávisti vůči určitým skupinám, zato však naopak povinně obřadná nenávist k Trumpovi a jeho příznivcům, povrchní inkluze a diverzita vynucená všelijakými kvótami a jiným ohýbáním formálně nestranných zákonů).

Panika novinářů je často zaštítěna slovy o obraně demokracie, ale reálné motivace jsou asi spíš ideologické a částečně možná osobní. Ztráta privilegií bolí a potrefený člověk ji může vnímat jako útlak, i když reálně byl jen srovnán na stejnou úroveň s ostatními. Na dřívějším Twitteru byli političtí progresivci privilegovanou skupinou a na novém budou nejspíš občas narážet na naprosto divergentní názory z jiných okrajů spektra. Ale hlavně je otevřenou otázkou, jak moc bude nový Twitter použitelný pro žurnalistiku. I novináři totiž v každodenním styku s internetem trochu (pořádně!) zlenivěli a místo nějakého vyrážení do terénu spíš pozorují, co se děje na sociálních sítích, a pak píšou o tom. Zrovna Twitter byl novinářskou vrstvou kolonizován zcela disproporčně, takže dnes se ani nepovažuje za hanbu napsat článek o tom, co kdo zase o kom ošklivého zatweetoval.

Starý Twitter ovšem spočíval na obchodním modelu, kterému můžeme pracovně říkat „uživatel je zboží“. Samotná služba byla zadarmo, ale systém se vám poměrně vtíravě snažil cpát reklamu šitou na míru, jinými slovy, nebyli jste zákazník, ale produkt. Tento model má svoji povrchní přitažlivost – kdo by nechtěl věci zadarmo! –, ale v podstatě je hluboce dysfunkční, protože jednak vyvolává v lidech pocit, že vysoce kvalifikovaná práce programátorů a administrátorů je vlastně zdarma, jednak svádí vedení firem k tomu, zacházet s uživateli jako s obtížným hmyzem. A v poslední době se projevila ještě jedna jeho slabina. Výnosy z reklam stačí k tomu, aby zakladatel sítě zbohatl, ale neuživí dostatek personálu k poctivé správě lidských mravenišť, která mezitím na sítích vznikla. Firmy se tento problém snaží řešit pomocí umělé inteligence, která je stále ještě v mnoha ohledech horší než přirozená blbost. Výsledkem jsou „roboti urvaní ze řetězu“, kteří někdy potlačují obsah nebo zakazují uživatele bez jakékoliv pochopitelné příčiny a vyvolávají v uživatelích paranoii.

Nový Twitter bude nejspíš placený nebo bude zpoplatňovat aspoň vyšší úrovně služby a možná už nebude tak přátelský vůči lenivé novinařině jako dřív. Ono by to ani nebylo špatně; kdo si myslí, že může měřit pomyslnou teplotu lidské společnosti skrze kvašení na sociálních sítích, žije v sebeklamu. Ale Twitter se může stát něčím daleko zajímavějším, prvním pokusem o opravdové „digitální město“, které zachází se svými uživateli jako s občany, a ne jako se zbožím.

Podaří se to? Kdo ví. Ani Musk není žádný spasitel, firem má na starosti hodně, a zatím nevíme, zda dokáže k rekonstrukci Twitteru zverbovat dostatečné množství talentů zvenčí. Nezbývá než čekat, jak se situace vyvine. Ale aspoň se po všech těch letech stagnace začaly věci hýbat.