Zvuk desky, která se jmenuje C’est La Vie, může být docela snadné si představit. Asi bude trochu nostalgická, nějaký světa a života znalý pán na ní bude trousit posmutnělá moudra, dobře si vědomý toho, že by tak mohl získat pozornost dámy v blízkosti kavárenského stolku, u nějž právě znalecky vychutnává sklenku červeného. Nebo tak něco. Čtyřicetiletý americký hudebník Matthew Houck, který vystupuje pod jménem Phosphorescent, může působit jako typ v mnohém opačný. Ne snad, že by jeho hudba byla nějak zběsilá či drsná, nikdy ale nezněla jako projev člověka, který je tak či onak srovnaný. Houckovou hudbou vždy lomcovaly emoce, jakási zraněnost nebo připravenost k ní, otevřenost k zásahu – v dobrém i ve zlém, vzpínající se emoce. Teď tedy přišel se svým C’est La Vie, dokumentuje jím, že se „usadil“, snad i uklidnil. „Deset let jsem byl opilý,“ zpívá ve skladbě These Rocks. Teď už není. Z jeho hudby se ale kvůli tomu naštěstí nestala nějaká „suchařina“, zůstal v ní nějaký – teď už ne intoxikovaný – úžas a snad i tajemství. Houckovy obrazy usedlého života nejsou jenom poklidné a utěšené, zůstává v nich místo pro ztišenou touhu, snad i smutek.

Houck začal vystupovat začátkem století, vydal několik alb, která by bylo možné popsat jako „ulétlá root music či americana“, tedy písně vycházející z tradiční hudby, podané ale velmi osobním způsobem co do obsahu i formy. Nikoli projev snahy konzervovat, nést dál pochodeň tradice, ale použít ji k vytvoření něčeho unikátního a svého. Hudba Phosphorescent byl zasněná i křehká (rád používá velmi něžně znějící sbory) i drásavá a v něčem i rozmáchle epická. Houck není typ autora, který by v písních vyprávěl příběhy, měnil se v nich v různé jejich postavy. Prakticky vždy v nich zněl jako vnitřně rozbouřený a v něčem pořád izolovaný muž, možná ukrytý za těmi tóny a slovy, zpoza nichž je těžké se prodrat ven.

V roce 2013 vydal album Muchacho, přineslo mu docela velký úspěch především díky milostné písně Song for Zula, která se ocitla v mnoha žebříčcích nejlepších skladeb tohoto století, rozbolavělé a majestátní s rozmazanou basovou figurou obalenou vrstvami kláves a smyčců. Když se umělci podaří podobným způsobem prorazit, očekává se, že se na ten úspěch bude snažit rychle navázat, udržet se v povědomí. Natočit další desku ale Phosphorescent trvalo pět let, v mezidobí jenom vyšlo Houckovo suverénní a silné koncertní dvojalbum. Během té pauzy Houck místo práce na kariéře měnil svůj život, vystřízlivěl, přestěhoval se do Nashvillu, oženil se se spoluhráčkou z kapely Jo Schornikowovou, rychle za sebou s ní zplodil dvě děti, v domě vybudoval studio, nahrál v něm desku. C’est La Vie. 

Nové album Phosphorescent je z jeho desek asi to nejpokojnější, „rodinný“ singl New Birth in New England je skladba až radostná, jemné kytary ve stylu kalypso, hodně kláves a přes všechnu křehkost energický zpěv, ne snad že by se na to dalo vysloveně tančit, ale ráno u snídaně by to člověku trochu energie dodat mohlo. C’est La Vie je deska velmi celistvá, uzavřená mezi dvě evokativní instrumentálky, k nimž Houck přidal bezeslovný sbor, který zní jako píseň roztoužených vlků, není to album plné kontrastů, spíš povlovných změn, kdy jednotlivé písně narůstají, aby se zas vytratily do ticha. Na desce je znát, že se autor nemusel omezovat ohledy na cenu za pronájem studia, zvuk Phosphorescent je velmi propracovaný, spíš vrstvený než plný „vyhrávek“ a ornamentů, hudba plyne proudem proměnlivé síly a mohutnosti, od melancholické titulní skladby přes rozmáchlou osmiminutovou Around the Horn, do sebe zahleděnou Christmas Down Under až ke dvěma konfesím na konec. V první z nich, písni My Beautiful Boy, se Houck vyzpovídává z radostí rodičovství, druhá, These Rocks, je klasické sypání si popele na hlavu v rytmu country – moc jsem pil a už to dělat nebudu, protože život je pak těžký. Může to působit banálně, ale vůbec to takové být nemusí a Phosphorescent to potvrzuje. Může zpívat o tom, že „život je takový“, na jeho hudbě ale vždycky bude i něco trochu „nadživotního“.

Phosphorescent: C‘est La Vie. Dead Ocean.