Je asi málo čtenářů, k nimž by alespoň v hrubých obrysech nedolehl smutný případ Evy Michalákové a jejích v Norsku odebraných synů. David a Denis jí byli odebráni v květnu 2011, a když se o tři roky později věc dostala na veřejnost, byly základní reakce na české scéně dvě:

a) rozhořčení nad tím, že v Norsku je možné odebrat děti na základě neprokázaného nařčení ze sexuálního obtěžování a postupně jejich krádež odůvodňovat novými a novými způsoby (děti si mezitím zvykly u pěstounů; matka je poškodila medializací);

b) rozhořčení nad tím, že někdo z východoevropského Zapadákova má tu troufalost kritizovat všeobecně vyspělejší skandinávskou zemi, která – tento dodatek se týká hlavně tehdejší vlády a diplomacie – k nám posílá miliardy korun přes tzv. norské fondy. Norsko je „supercivilizovaná evropská země“, připomněla Michaela Marksová-Tominová, tou dobo ministryně práce v jedné implicitně méně civilizované zemi. Tehdejší europoslanec za ANO Pavel Telička souhlasně citoval nejmenovaného diplomata v Praze, že „teprve PR kolem dětí v Norsku dotvořilo obrázek českého absurdistánu“.

Za kulturní frontu citujme písničkáře Jana Buriana (volba na Buriana padla proto, že se k případu potřeboval vyjádřit s autoritou milovníka severní Evropy a taky proto, že soudě podle jeho tvorby to rozhodně není nějaký empatie neschopný idiot). Písničkář v únoru 2015 pro Týdeník Rozhlas přirovnal zájem Čechů o tragédii Michalákové ke kolektivnímu navlékání jakéhosi nehezkého národního dresu, „ve kterém pak děláme leda ostudu. Chováme se před světem tak nedospěle, že je jen štěstí, že nám nějaký Nor nemůže zařídit potřebnou pěstounskou péči“.

Nejtrapnější, co se lidem, kteří se raději mýlí s cizinou, než aby se náhodou neshodli se svými přízemnějšími spoluobčany, může stát, je to, když z té ciziny přijde podobná kritika, v tomto případě přímo od BBC. Počátkem srpna publikovala nejslavnější stanice světa o norském Barnevernetu šokující reportáž. Tři postižené rodiny v ní vyprávějí detaily, které českému zájemci připomenou, co už vyprávěla Eva Michaláková: odebírání na základě informací z druhé nebo třetí ruky (například od spolužáka, který se s odebraným dítětem neměl rád), tendenční výslechy dětí, kdy jim vyšetřovatel vnucuje, že přece doma byly zneužívány; posléze faktická nemožnost dovolat se přezkumu; konečně celý norský systém sociální péče, v němž to, co jsou dovednosti k rodičovství, nevědí sami rodiče, ale jacísi experti schopní během návštěvy-přepadovky posoudit míru očního kontaktu mezi matkou a dítětem nebo zaostalost a chudobu domácnosti.

A právě pokud jde o experty, má reportáž BBC, kterou v českém prostředí první zpopularizoval europoslanec Tomáš Zdechovský, neuvěřitelné vyvrcholení. Expert Barnevernetu, jehož expertizy bylo využito v oněch třech případech z reportáže, byl odsouzen za držení dětské pornografie. (Nalezli u něho 12 tisíc videí a 200 tisíc fotografií, část zabaveného materiálu prý obsahovala záběry sexuálního zneužívání nemluvňat). Expert dostal 22 měsíců vězení, přišel o licenci, nicméně – což je na celé aféře nejdůležitější – Barnevernet odmítá přezkoumat případy, v nichž tento deviant spolurozhodoval. Jeho názor – tedy názor odborníka, který se má vyznačovat speciálním vhledem do duše dítěte – prý nebyl rozhodující. Takhle vypadá úřad, když v něm definitivně převážil zájem o ochranu úřadu nad cílem, pro který snad kdysi vznikal.

Autoři reportáže na BBC optimisticky předpokládají, že Norsko se kvůli podobným skandálům, jako je tento, ocitá pod rostoucím mezinárodním tlakem. Tady se opět otevírá otázka, jak na Norsko tlačí česká diplomacie. Miloš Zeman byl široce kritizován, když před třemi lety zrušil norské velvyslankyni pozvánku na recepci k 28. říjnu. Pokud by si ale prezident v tomto případě zasloužil nějakou kritiku, tak že se nepokusil jít ještě dál. Namístě by samozřejmě bylo, aby Česká republika buď odvolala svého velvyslance v Oslu, nebo aby dala najevo, že norský velvyslanec v Praze je pro ni persona non grata. To ale nakonec není úkol pro prezidenta, nýbrž pro vládu. Státy existují především proto, aby chránily své občany (chlapci Michalákovi mají české občanství), nikoli aby ze zahraničí přijaly co nejvíc dotací.