Devatenáctého června to bude pět let od smrti Filipa Topola, frontmana skupiny Psí vojáci a literáta. Chybí tady. Samozřejmě svým blízkým a fanouškům, ale taky Praze, v níž prožil většinu života a kterou jistým způsobem vyjadřoval. Byl to „umělec z Prahy“. Ten výraz může mít mnoho zvuků a může jimi znít zároveň. Může znít hrdě ve smyslu jeden z řady velkých umělců, kteří pocházeli z města, jež je samo velikým uměleckým dílem (snahám různých svých vedení navzdory). Nebo dost posměšně jako výraz veledůležitého a prázdného člověka, který značnou část energie spotřebuje na předstírání vlastního významu. Anebo vyzývavě, protože v mnoha končinách naší krásné vlasti funguje (nebo fungovalo) představení se jako umělec z Prahy coby výzva: Rozbijte mi, prosím vás, někdo ústa. Honem. Může to znít velmi romanticky a velmi sarkasticky. Filip Topol ty dva protiklady dokázal naprosto přirozeně spojit. Podobně jako to město, kde se mezi barokně exaltovanou architekturou tradičně daří absurditě a velmi černému humoru.

Topolův projev na pódiu víc než naplňoval tradiční představu romantického umělce – drobný mladý muž s vášnivýma očima, který se na pódiu vrhá na piano, nejlépe koncertní křídlo, buší do něj, mačká ho, kope a kroutí se. Když skončí, zůstane na klávesách krev. Protože ta mašina, ta veliká hrací skříň je větší a těžší, zůstává nehybná a nedotčená, vymlátil z ní ty svoje tóny za cenu toho, že se o ni rozbil. Ve vzduchu ještě doznívá echo jeho melodického křiku. Tíseň, volnost, holky, ztráta, vášně a všechno na vážno (anebo jak se to vezme). A alkohol, samozřejmě, málokdo uměl podat opilost tak šikézně. Představa romantického umělce naplněna do posledního písmene, možná i na víc, možná až trochu moc. Mladé publikum v sále, všichni ti dospívající kluci a holky to berou, možná taky trochu moc, určitě odhodlaní se dnes večer taky opít, rozpumpovaní energií, kterou jim předala hvězda a její kapela. Tu citovost projevu Filipa Topola ale před pádem do přepjatosti a křeče chránil právě jeho sarkasmus, jako kdyby se těm vyjadřovaným velkým citům zároveň vysmíval, když už ne průběžně, tak docela často. Ti mladí fanoušci se mohli položit do písničky o mladíkovi, který „chodí po tom městě, nemá ani na tramvaj“, ztotožnit se s ním i s jeho bohatýrským vyprávěním o propitých penězích. Z Topolova hlasu ale bylo znát, že ten „loserský“ hrdina a jeho stesky zpěvákovi přijdou taky legrační. Všechny ty okázalé  smutky po nebi, které kdysi měl, a po tom, že ho už „nikdo nepohladí“. Vlastně v té písni (a dalších) vystihl esenci klukovství, „bejt mladej“ může někdy znamenat i „bejt trapnej“, v tom věku, kdy může člověku připadat „město těsný“ a zní to třeba jako klišé vyjádřit to takhle.  Jenomže zároveň těsný skutečně a děsný to taky je. A Filip tenhle stav ducha uměl podat se vší empatií i pobaveným nadhledem, který si zaslouží. Možná taky díky tomu, že se sám choval a žil, jako kdyby mu to město „těsný“ nebylo. 

V jeho tónech, odstínech jeho hlasu, znělo město, které spoluvytvořilo jeho personu, nebo tam znělo to lepší z Prahy. V časech jeho dospívání ještě pořád „magické“, ale taky ohrožené – rozpínavou mocí, která cpala svoje znamení na jeho krásu, tehdy dost sešlo –, někdy malebně, ale často taky jenom smutně. Město, které by mohlo skončit, obklíčené paneláky a sjezdovými paláci, které je mohly zadusit a pohřbít. Ale ještě pořád živé, taky díky lidem, jako tenkrát byl Filip Topol. Protože při všem tom často strhujícím tyátru byla jeho hudba – nevím, jak to jinak říct – opravdová. Protože v ní zněla nějaká opravdová životní zkušenost, díky níž byl ten „mladej“ kluk při vší své divokosti v něčem taky dost „zralej“. Od třinácti v úzkém okruhu lidí, kteří se vzpírali, už jako dítě si ho taky podávala státní moc. Parta, ze které se lidi ztráceli do kriminálu, jejž od dětství mohl vnímat jako svou životní perspektivu. Životu to může dodat na intenzitě, ale sílu na to nemá každý. Po revoluci status hvězdy, možná ne pro masy, ale pořád pro dost lidí, kteří se cítili hudbou Psích vojáků zasaženi asi zásadnějším způsobem, než je v pop music obvyklé. Další těžko zvládnutelná situace a v horších chvílích kapely mohli Psí vojáci působit jako osvědčené cirkusové číslo, někdy trochu znavené. Naštěstí se z toho nestalo pravidlo. 

Hudba Filipa Topola a jeho skupiny (spoluhráči hvězd bývají ve vzpomínkách fanoušků nespravedlivě opomíjeni) zůstala zaznamenána, člověk si ji může pustit doma nebo na mejdanu a některé nahrávky Psích vojáků znějí skutečně skvěle. Nejsilnější ale byli na koncertech, když zrovna měli den (nebylo to tak vždycky). Tahle síla, zkušenost už přežívá jenom jako blednoucí vzpomínka v paměti účastníků. Ano, čas plyne, úplně banální konstatování. Hudba Filipa Topola byla jedním z největších výkonů generace Pražáků, k níž plus minus patřím. Možná si myslela, že dokáže víc, že její výtvory zasáhnou svět ve větší míře, proniknou do větší hloubky. Jistě by se příklady něčeho takového našly, ale asi jsme od sebe čekali víc. Nebo jsme možná naopak nechtěli dost, stačilo málo. Nakonec to, co v nás mohlo být, zůstalo ve zdech města, někde pod všemi těmi barevnými fasádami. V bolestech a pomalu se probouzející Praha časů pozdního komunismu, z řetězu utržená a asi i jedinečná Praha prvních porevolučních let. Naše společné dílo, nic trvalého, protože z hlediska věčnosti jsme možná byli fakt plní blbostí. Ale třeba to město, jež jsme tehdy znali a které dokázal vyjádřit Filip Topol stejně, jako s ním zápolil – a někdy mu taky podlehl, třeba někde v nějaké formě přežívá. V nějakém klubu tam jistě hrají Psí vojáci. Další píseň věnujeme dívkám...