Prózy Jiřího Kratochvila se vyznačují zvláštní kvalitou, která není pro každého, ale pro kdysi zasaženého čtenáře mají charakter návykové látky. Tou její originální hodnotou (drogou) je spojení čistého, jazykově průzračného vypravěčství s magicko-realistickými prvky, které tvoří architekturu příběhu. Ten začne jako příběh, který se může stát dejme tomu komukoli, ale sotva vypravěč čtenáře lapne, promění se v labyrint jiných příběhů, které se protínají s jinými příběhy, zrcadlí se v nich, ztrácejí a zase vynořují. Čas historický se v Kratochvilových prózách prolíná s časem mytologickým: co bylo kdysi vetknuto do osobnostní výbavy, se stále vrací, přeměněno v jakousi tajemnou obsesi, umanutost, v noční přelud. Je to pokaždé jiné a vždy trochu stejné, vždy nějaká varianta jiných příběhů, neboť jestli se říká, že někteří spisovatelé vyprávějí vlastně jeden příběh, totiž příběh svého zaujetí příběhem, pak pro Kratochvila to platí tuplem a zásadně.

Jeho poslední román se jmenuje Bakšiš a vznikl ze základu už víc než dvacet let starého románu Siamský příběh. V něm vypravěč, obyčejný muž, který pak již v životě nic zvláštního nepoznal, vzpomíná na dávný zážitek z léta 1946, kdy mu bylo čtrnáct a on prošel čímsi jako sexuální iniciací, ovšem tak tajemnou, morbidní a záhadnou, že to poznamenalo celý jeho pak již „obyčejný“ život. Tehdy se na statku svého strýce setká s tajemnou dívkou Danielou, která možná bude mít něco společného s „nádhernou děvkou“, která se oddávala za války vojákům wehrmachtu, než odjeli padnout na frontu. Tato „čubka“ byla v poválečném lynči nejspíš oběšena a její mrtvola zůstala viset na lustru, obalená „závojem much jak smaragdy“. Morbidní snění, v němž se probouzí erotično, vede k příběhu, nad jehož realitou je zbytečné spekulovat. Stalo se to, či nestalo? Byla ta krásná Daniela, která si pro chlapce přišla a odvedla ho na svatební lože, přízrak, nebo nikoli? Skutečně zbytečné otázky. Scény svatební noci, kterou prožije se ženou-vampýrem, krásnou kurvou německých oficírů, možná přízrakem, možná halucinací, jsou asi tím nejlyričtějším a nejmagičtějším, co bylo v české próze po roce 1889 napsáno. Čtenář je jimi uhranut, nebo se ho nedotknou, nerozumí jim, ale tak už to chodí. 

Jádro Siamského příběhu (siamského proto, že jím prorůstají další příběhy) je v Bakšiši postaveno do jiného vypravěčského rámce. Po krátkém prologu, v němž je čtenář vtažen na místo děje: „vesnice na úpatí Vysočiny“ v létě roku 1946, v „jediném roce a jediné roční době, kdy se to všechno může odehrát“, vstupuje do vyprávění skřet, bytost mimo dobro a zlo, jehož „největší ctižádostí je uvést do chodu nějaký příběh“. Z původního v ich-formě vyprávěného Siamského příběhu zůstávají postavy, jádro a rámec příběhu, ale mění se charakter podání. Skřet, tedy jakýsi zakuklený autor, jej komentuje, rozbíjí, manipuluje s ním. Je vládcem příběhu, ale nikoli všemocným: nemůže napravit základní lidské určení, které je tragické, a přitom nějak podivuhodně krásné. Postava, která se tady jmenuje Jakoubek (v Siamském příběhu Pavel Láník), Danielu záhy po svatbě ztrácí, mizí mu někde v poúnorovém Brně, které nastupuje dlouhou cestu, během níž se ničí a ohýbá kdejaký osud. Oba po sobě pátrají, oba se hledají, ale stopa vždy beznadějně mizí někde v kolejích za „šalinou“, kde se oba jednou zahlédnou: na důležitém Kratochvilově místě, na náměstí Svobody „u čtyř mamlasů“. Jediné, co Jakoubkovi zbude, je pamětní mince k výročí Mistra Jiráska, kterou mu Daniela vtiskla o svatební noci a která mu zůstala jako podivný důkaz, že nešlo jen o sen. A tady jde nejspíš o Kratochvilův typický symbolický žert: v závěru Jakoubek snad najde svou Danielu, už ovšem jen ve snu a mrtvou, a vloží minci s klasikem realismu Jiráskem ne do úst, které nejdou otevřít, ale na jedno mrtvé oko, „pannou nahoru“. A s tímto „bakšišem pro Charona“ se loučí nejen Jakoubek se svou utkvělou vizí, ale možná i stárnoucí romanopisec, který toho proti plochému realismu udělal v české současné literatuře nejvíc, ale přitom to „jiráskovské“ vypravěčství nikdy nezavrhl, ale naopak ho posadil na trůn, na němž pak on sám, „skřet, který bydlí v dutině křemeláku, odkud vystrnadil sýčka“, panoval.    

Jiří Kratochvil: Bakšiš. Vydaly Větrné mlýny, Brno. 132 stran.