Žádné selhání vlády Andreje Babiše ani žádný z dlouhé řady jeho skandálů neoslabí podporu ANO u obyvatelstva. Tak zní povzdech občanů, kteří ztrácejí trpělivost s poměry a chtěli by změnu. Jinými slovy, Češi se seznamují s tím, jak funguje populismus a jak efektivně se dokáže udržet u moci. Teprve rok 2020 ukáže scénář, jak populisté u vlády končí.

S úmornou pravidelností informují výzkumníci o tom, že na politické scéně se nic nemění. Podle průměrných preferencí z dílny nejvěrohodnějších agentur (CVVM, Kantar, Median, STEM) došlo roku 2018 k drobné korekci volebních výsledků, při které si ODS a Piráti polepšili o tři procenta, Babišovo ANO o procento a půl a Okamurova SPD naopak šla o tři procenta dolů. Loni se už nezměnilo vůbec nic. Populistické hnutí ANO s průměrným výsledkem 31 procent vládne všem, následují středně velké strany Piráti a ODS s 13–14 procenty, pak je mezi čtyřmi a sedmi procenty šest malých, tedy bezvýznamných partají. Jedinou novinkou je vzestup Trikolóry Václava Klause mladšího, která se zřejmě přidá do společnosti malých. Příští volby budou za jedenadvacet měsíců, a pokud to takhle půjde dál, mocenské poměry ve vládě a sněmovně se pouze zrecyklují.

Přesto na podzim přijdou krajské volby, které slibují konec nehybnosti. Osvědčily se v tom už před čtyřmi lety. V parlamentních volbách 2013 porazili sociální demokraté těsně hnutí ANO, přesto se s ním dohodli na vládě. V povolební korekci preferencí Babišovo hnutí Sobotkovu stranu přeskočilo a poté (podle agentury Median) se ČSSD až do jara 2016 držela za populisty s odstupem dvou až tří procent. Tehdy vypukl skandál Čapí hnízdo, při kterém naivní socialisté Babiše podrželi, naopak on se zachoval jako ostřílený politik a s vymyšleným obviněním, že policejní reforma ČSSD likviduje nezávislé vyšetřovatele, srazil popularitu vládních partnerů. S korupční kartou a s pomocí spřízněných médií v říjnu suverénně vyhrál krajské volby a náskok v preferencích před sociálními demokraty tím zvýšil na deset procent. Tím se rozhodlo o budoucím premiérovi, protože ČSSD už nastavený trend nedokázala zvrátit.

Těžko však říci, co by teď muselo vybuchnout, aby ledový krunýř české politiky znovu popraskal. Čapí hnízdo a premiérův střet zájmů jsou pro vládní strany stále vážnými riziky, ovšem bez radikálního obratu, který by přineslo Babišovo odsouzení, respektive miliardová pokuta pro Česko, jeho dosavadní voliči postoj nezmění. Dost možná už jsou tak otrlí, že by ani takové argumenty nezabraly. Současná scéna je totiž zmrazena dosud nejhlouběji. Po roce 2013 se ještě něco měnilo, ANO postupně posilovalo, voliči přecházeli od TOP 09 k ODS, zkrachoval Úsvit, po roce 2017 však nastal čas úplné nehybnosti. Strnulost nevysvětluje domněnka, že voliči dosud nenašli důvod, proč měnit své názory.

Stará metoda, která funguje i v Česku

Zdejší politice dominují už třetím rokem populisté a politický život zastavil právě jejich způsob vládnutí. Evropské populistické strany mají už od 90. let minulého století arzenál zbraní, kterými nejen dokážou snadno získat příznivce, ale také odvrátit útoky. Popsal ho publicista Hans-Henning Scharsach v knize o jednom z otců novodobého populismu, šéfovi rakouské Strany svobodných (FPÖ) Jörgu Haiderovi. „Současný politický systém označuje za zdánlivou demokracii a shazuje ho jako shnilý nebo korupční,“ popsal Haiderovu obvyklou rétoriku. Odpůrce dokáže vyřadit tím, že jejich jméno stigmatizuje. Například dlouholetého ministra financí Ferdinanda Lacinu důsledně označoval za „Ferdinanda s prázdnou kapsou“, čímž dosáhl toho, že jej většina voličů považovala za neschopného. Široký ohlas získal jeho překroucený obraz dějin, ve kterém nostalgicky připomínal „pozitivní stránky“ národního socialismu. Nejdůležitější ovšem byla kampaň, při které Haider neoslovil všechny voliče, ale pouze jejich část. Naopak vybrané skupiny – konkrétně „umělci, nezaměstnaní, intelektuálové, novináři“ – posloužily jako obraz nepřítele. Tyto „nepřátele“ pak provokoval skandálními výroky a dosáhl toho, že při veřejných potyčkách ztráceli nervy. Své skutečné politické chyby a nedostatky pak pokryl vysvětlením, že si je vymysleli kritici, kteří nezvládají nenávist vůči jeho osobě.

Kdo nahradí rakouské reálie českými, snadno zjistí, že Scharsachův popis z roku 1992 vystihuje strategii hnutí ANO, které bylo založeno o dvacet let později. Tímto způsobem vytvořil Haider pevné voličské jádro o velikosti dvacet procent hlasů, a na dlouhou dobu tak zablokoval místní politiku. Podobně je důvodem zdejší nehybnosti fakt, že ANO vytvořilo třicetiprocentní základnu věrných a že si konkurence neví s populismem rady. „Ale není moje chyba, že opoziční strany nedokážou uspět ve volbách. Že se pořád drží programu Antibabiš, i když evidentně nefunguje,“ připustil šéf ANO na Facebooku, že fakticky používá Haiderovu metodu. Někdy dokonce opoziční strany na jeho rétoriku ke své škodě přistupují, jak před Vánocemi předvedl předseda poslaneckého klubu Pirátů Jakub Michálek, když vyzval kolegu z TOP 09 Miroslava Kalouska, ať odejde z politiky. Jeho pověst průběžně shazuje Babiš a Kalousek jen svou přítomností ve veřejném životě škodí opozici jako celku.

Příběh jiného z otců populismu 21. století ukazuje, že rozdělení společnosti je možné udržet dlouhou dobu, i když populistická strana vstoupí do vlády. Počátkem roku 2008 sestavil svou čtvrtou vládu Silvio Berlusconi a jeho strana Forza Italia měla podporu čtyřiceti procent voličů. Stejnou podporu udržel do začátku roku 2010 a nic se do té doby nezměnilo pro koaliční partnery z Ligy severu ani pro opoziční socialisty z Partito Democratico. Jak připomíná historik Philipp Ther, Berlusconiho oslabily až dopady finanční krize, které ho donutily porušit volební sliby, zvýšit daně a prodloužit ženám věk odchodu do penze na 65 let. Stálo ho to deset procent podpory, o dalších deset procent přišel počátkem roku 2011, když mu začal soud kvůli daňovým únikům. Voličům ani tolik nevadilo, že jejich oblíbenci hrozí kriminál, ztráceli však důvěru, že pod tlakem justice bude schopen čelit krizi. Další volby už Berlusconi prohrál, i když 25 procent ještě dostal.

Navždy bez starostí

Berlusconiho historie připomíná, že hlavním rizikem pro populistické strany je střet s realitou. V jiném kontextu to poznali Haiderovi Svobodní, se kterými počátkem roku 2000 domluvili koalici lidovci. Paktováním s „nácky“ vzbudili rozhořčení v celé Evropě a diplomatické vztahy s Rakouskem zmrazili dokonce Češi. Ovšem Lidová strana neměla jinou šanci, pokud chtěla uskutečnit liberální ekonomické reformy, které byly v přebujelém sociálním státě Rakousko nezbytné, trvale je však blokovala sociální demokracie.

„Mysleli jsme, že to bude stejně těžké jako cesta přes Saharu. Bylo to ale jako cesta pouští Gobi, kde jsou namísto písku a oáz jenom skály,“ popsal šestiletou spolupráci s FPÖ hlavní vyjednávač s Haiderovou stranou Andreas Khol. Nakonec sehrála FPÖ pozitivní roli, protože lidovcům pomohla zastavit zvyšování rozpočtového schodku, omezit moc odborů, počet státních zaměstnanců a vliv státu v průmyslu, zjednodušit zakládání podniků a přísnou regulací omezit zdravotnické a penzijní výdaje. Jen se tím sama téměř zlikvidovala. Opustil ji zklamaný Haider a ve volbách roku 2006 získala jen 11 procent, o 16 procent méně než v roce, kdy vstoupila do vlády.

Zdejší populisté se zatím dokážou střetu s realitou vyhnout. Roku 2013 vzali sociální demokraté ANO do vlády se stejným odůvodněním, jaké použili rakouští lidovci v roce 2000. Jedině ve spolupráci s Babišem prý mohou uskutečnit svůj program. Neproběhly ovšem liberální ani sociální reformy a namísto toho se ČSSD připojila k populistickému tažení ANO, které si zvyšováním platů ve státních službách, důchodů i nemocenské vytvářelo široký okruh klientů, podobně jako italský vzor Berlusconi. Ke smůle sociálních demokratů se rekrutovali právě ze skupiny jejich voličů.

Srážce s realitou v podobě nezbytných vládních reforem se ANO vyhnulo, přesto zůstává realita z pohledu jeho stratégů hlavním rizikem. Také českou populaci mohou letos zasáhnout některé nepříjemnosti způsobené globálním ekonomickým zpomalením, podle aktuálního průzkumu Ipsos pro Broker Consulting čeká v příštích dvou letech změnu k horšímu 49 procent Čechů. Proto není divu, že právě takovou vyhlídku vyloučil v novoročním projevu sám Babiš. „Já vám říkám, nebojte se,“ obrátil se na své voliče a vysvětlil, že „stát převezme štafetu ekonomického růstu“ a nadále bude zvyšovat důchody i platy ve státním sektoru. V tom používá Berlusconiho premiérskou taktiku, která podle historika Thera spočívala v šíření dobré nálady a bagatelizací problémů. Zdejší populisté mají pro politiku bez starostí větší prostor, protože vzhledem k HDP je zdejší státní dluh třikrát nižší, než byl za Berlusconiho v Itálii.

Ovšem ani schopnosti těch nejlepší rétorů na úrovni Berlusconiho někdy nezakryjí všechny faktické potíže. V případě italského „cavaliera“ se ukázalo nad vši pochybnost, jak jeho vláda Itálii dlouhodobě poškodila. Od roku 2001, kdy začalo Berlusconiho období, byl ekonomický růst Itálie mezi patnácti tehdejšími členy EU nejnižší, s krizí po roce 2008 se země vypořádala nejhůř v celé Unii a nevzpamatovala se dodnes. Rakousko řeší od roku 2000, kdy Svobodní poprvé vstoupili do vlády, korupční skandály větších rozměrů než předtím. Přišli totiž v roli outsiderů a ovládnout mocenské posty či klientské řetězce se snažili s větší razancí než „tradiční strany“.

To je předpověď pro Čechy, co je čeká poté, až Babiš a jeho spojenci vládu opustí. Měřeno Čapím hnízdem, překonaly skandály ANO předchůdce. Spolu se Slovenskem roste zdejší ekonomika nejpomaleji z jedenácti zemí, které vstoupily do EU v letech 2004 a 2007, a to se ještě zvyšují daně třetím nejrychlejším tempem v Evropě. Čím déle bude možné v Česku provozovat politiku bez starostí, tím větší starosti nastanou potom.