Politicko-literární událost roku konečně nastala. Minulý týden vyšla dlouho očekávaná kniha bývalého Trumpova poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona s názvem The Room Where It Happened: A White House Memoir (Místnost kde se to stalo: Paměti z Bílého domu). Její výbušný obsah propírala celá americká politická třída. Před vytištěním knihy její text unikl a koloval po Washingtonu a ještě dál. Administrativa se její vydání pokusila zarazit na poslední chvíli soudní žalobou. Neuspěla.

Nejde o první knihu nahlížející do zákulisí Trumpova Bílého domu. V lednu 2018 vyšla kniha novináře Michaela Wolffa Fire and Fury: Inside the White House.V září téhož roku pak legendární Bob Woodward, jeden z novinářů, kteří odhalili aféru Watergate, vydal Fear: Trump in the White House. Boltonova kniha však má být první od přímého účastníka dění, ne zkazky poskládané z anonymních zdrojů.

John Bolton je jedním z nejznámějších amerických „jestřábů“. Narodil se v roce 1948 v Baltimoru ve státě Maryland. Už na střední se poprvé zapojil aktivně do politiky, když v roce 1964 řídil školní pobočku „Studentů pro Barryho Goldwatera“, tehdejšího republikánského kandidáta na prezidenta. Vystudoval práva na Yaleově univerzitě. Následně sloužil na nejrůznějších pozicích ve třech administrativách, u Ronalda Reagana a postupně u obou Bushů. Pod Bushem mladším pracoval jako náměstek na ministerstvu zahraničí a následně zhruba rok jako velvyslanec při OSN. Nikdy se netajil přesvědčením, že USA by měly využívat svou vojenskou a politickou sílu k ovlivňování světového dění pro svou bezpečnost. V knize například uvádí nutnost vojenského zásahu v Severní Koreji, bez něhož se nezbaví jaderných zbraní. Taky tvrdí, že situace v Íránu se nezlepší, dokud neproběhne „změna režimu“. Proslul i tím, že ve vládě Bushe mladšího byl jedním z těch, kdo nejvíc tlačili na vojenský zásah proti Iráku. Ještě významnější pro jeho čtvrté vládní angažmá je nejspíš skutečnost, že se stal častým hostem televize Fox News, kde zaujal i současného prezidenta.

První kapitola popisuje celkem nepokrytou Boltonovu snahu dostat se do nové administrativy. Nechtěl však přijmout jen tak ledajaké místo, ale přímo si řekl buď o ministra zahraničí, nebo o poradce pro národní bezpečnost. To je jedna z nejvlivnějších pozic v Bílém domě, mocí přesahující nejednoho ministra; její podpůrný aparát čítá několik stovek lidí. Přání se Boltonovi splnilo 9. dubna 2018.

S obřím egem a naivní

Následující kapitoly jsou věnovány fungování Trumpova Bílého domu. Nepřinášejí vlastně nic nového, co by sledovatelé amerického dění nemohli vyčíst z hory článků, knih, ale i třeba z Muellerovy zprávy o ruském ovlivňování voleb. Bolton Trumpa vykresluje jako nevyrovnaného, nerozhodného, neschopného, s obřím egem a naivního. V Boltonově podání Trumpa před jeho vlastními chybami musí neustále zachraňovat jeho tým. Prezident je posedlý svým obrazem v médiích a šancemi na znovuzvolení. Často projevuje náklonnost k různým autoritářům. Je přesvědčen o genialitě svých vyjednávacích schopností. To vede k častým neshodám, chaosu, rezignacím a vyhazovům. „Možná je příliš silné říci, že Hobbsův popis lidské existence jako ‚osamělé, chudé, ošklivé, brutální a krátké‘ přesně vystihuje život v Bílém domě, ale ke konci jejich období v úřadě by se k tomu řada klíčových poradců klonila,“ píše Bolton.

Hlavní síla Boltonovy knihy spočívá ve vylíčení řady (anekdotických) situací, ze kterých jasně vyplývá, že pocit krize v Trumpově administrativě je téměř neustálý a že hlavním původcem je sám prezident. Ukazuje také rozdíl mezi Trumpem a jeho administrativou, čímž se vysvětluje rozdíl mezi Trumpovými tweety a reálnou politikou. Trumpův tým většinou dokázal svého šéfa nějak ukočírovat, k jeho velké nelibosti.

Boltonovo angažmá u Trumpa bylo nejspíš od začátku odsouzeno k nezdaru. Zatímco Bolton proslul jako „superjestřáb“, Trumpovým dlouhodobým cílem je vyvázání USA z jejich zahraničních závazků. To znamená nejen stáhnutí se třeba z Afghánistánu a Sýrie, což může být v určitých ohledech i pochopitelné, ale také vystoupení z NATO, zrušení základen v Jižní Koreji, Japonsku a Německu a podobně. V Boltonově podání Trump nemohl pochopit, k čemu jsou po desetiletí budované americké bezpečnostní struktury dobré. NATO nebo třeba základny v Koreji považoval v podstatě za podvod, kdy Spojené státy přispívají k obraně ostatních zemí. Ty místo vděčnosti odírají Ameriku v obchodě. Ne že by Trump často neměl pravdu, zvlášť Evropané se v rámci NATO vezli jako černí pasažéři, jisti si svou bezpečností díky americké ochraně, ale nemůže pochopit, že je to stále lepší alternativa. Zahraniční politiku vnímá především podle toho, jestli na tom Amerika vydělává, nebo ne. Proto zrušil vojenská cvičení s Jihokorejci, považoval je za předražená. Podobně nejspíš zásadním argumentem pro umístěné americké základny Fort Trump v Polsku nebylo její jméno, ale nabídka Poláků, že to celé zaplatí. „Ostatní prezidenti si prostě nemysleli, že je vhodné mluvit o penězích. To je vše, o čem já umím mluvit,“ prohlásil podle Boltona Trump.

V případě autoritářských vůdců zase Trump věří, že stačí, aby se s nimi sešel, a dokáže vše vyřešit. Taktéž je často obdivuje, zatímco Bolton by je nejraději bombardoval. Vůbec v mezinárodních vztazích podle Boltona nedokázal oddělit chování jeho protějšků k němu samému a k Americe. Byl tak neustále překvapen, že ostatní státníci neustále hájili zájmy svých zemí poté, co se k němu chovali mile. Toho právě autoritáři dokázali využít. Severokorejci Trumpovi neustále posílali Kim Čong-unem podepsané dopisy vychvalující adresátovu genialitu. Bolton vzpomíná, jak Trump jeden takový dopis v oválné pracovně předčítal nahlas. „Průběžné komentáře typu To je úžasný dopis, To je opravdu milý dopis a Poslouchejte, co o mně říká byly následovány čtením jedné úlisné pasáže za druhou... Bylo to, jako by dopis napsali Pavlovovi studenti, kteří přesně věděli, jak se dotknout nervů, aby se zvýšilo Trumpovo sebevědomí.“ Pán Bílého domu nemohl pochopit, že člověk, který mu píše takové dopisy, by ho mohl při jednání podvést. Podobnou taktiku vůči němu zaujali třeba Putin nebo Si Ťin-pching.

Bolton rychle pochopil, že s Trumpem je potřeba zacházet jinak než s předchozími hlavami státu. Zatímco před summitem s Kimem v Singapuru se snažili připravit šéfa konvenčním způsobem, před setkáním v Hanoji zkusili jinou taktiku. Promítli mu sestřih všech prezidentů, kteří tvrdili, že se dohodli se Severní Koreou. Následovalo shrnutí, jak KLDR tyto závazky porušila. Video bylo zakončeno odchodem Ronalda Reagana ze summitu v Reykjavíku, kde se nedokázal dohodnout s Michailem Gorbačovem. Zpráva byla jasná: lepší odejít bez smlouvy než vyjednat špatnou.

Sto padesát pytlů

Bolton také jasně vykresluje Trumpovu posedlost médii. Nikdy nebyl daleko od televize zapnuté na kanál Fox News. Neustále se snažil, aby byl středem pozornosti. To byla další okolnost, která mohla přispět ke krachu summitu v Hanoji. Prezident se Boltona zeptal, co si myslí, že bude větší zpráva, když odjede s „malou dohodou“, nebo odejde bez ní. Bolton, který si od počátku myslel, že vyjednávaní se Severokorejci je chyba, odpověděl, že bez ní.

Z knihy jasně vyplývá, že kdyby Trump chtěl, mohl by kompletně převrátit americkou zahraniční politiku, postrádá však pozornost a vytrvalost, aby toho opravdu dosáhl. „Trumpův oblíbený způsob byl dostat malou armádu lidí buď do oválné pracovny, nebo do Rooseveltova pokoje, aby se hádali o těchto komplexních, kontroverzních problémech. Znovu a znovu, stejné problémy. Bez východiska, nebo ještě hůř, jedno řešení v jeden den, opačné řešení o pár dnů později. Z celé věci mě bolela hlava,“ říká Bolton o Trumpově stylu práce.

V praxi se to ukázalo třeba na summitu NATO, kde Trump najednou zvrátil nudnou diskusi, kde všichni četli předem připravená stanoviska, ve vyjednávání, kolik by kdo měl přispívat do rozpočtu. Je to přesně ten způsob náhlého kopnutí, kterým Trump proslul. Jenže nebyl schopen svou výhodu dotáhnout do konce a vyjednávání vyšumělo. Tato pasáž je pro nás významná také tím, že se v ní objevuje Andrej Babiš. Ten podle Boltona „nejapně“ tvrdil, že Česko nemůže dostát svým aliančním závazkům zvýšit výdaje na obranu na 2 % HDP, protože mu příliš rychle roste ekonomika.

Občas ze stránek prosvitne přece jenom komplikovanější figura, než je známá karikatura z televize a Twitteru. Třeba když Trump na poslední chvíli zastavil útok na Írán jako pomstu za sestřelený dron, protože se dozvěděl, že by při něm mohlo zemřít až 150 lidí. Bolton tvrdí, že toto číslo bylo silně nadhodnocené. Trump však neustále opakoval, že si představil 150 pytlů na mrtvoly a že mu to nepřišlo jako adekvátní odpověď za jeden dron.

Jenže špatné Trumpovy stránky většinou převládly a měly tendenci podkopávat i jeho úspěchy. Třeba jeho obchodní válku s Čínou, se kterou Bolton souhlasil. Trumpova víra, že jen on dokáže uzavřít skvělou dohodu, potřeba vyhlásit vítězství pro média a manipulace ze strany Číňanů vedly několikrát málem k tomu, že Trump v podstatě kapituloval.

V knize je také popsána řada bizarností. Třeba jak Trump schválil čínskému vůdci Si Ťin-pchingovi budování koncentračních táborů pro Ujgury nebo ho požádal o zvýšení nákupů sojových bobů, aby mu pomohl se znovuzvolením. Kim Čong-una se zase vážně zeptal, jestli má také takový problém s tiskem.

Nakonec se rozdíly mezi Boltonovým a Trumpovým viděním světa ukázaly jako neúnosné a 10. září 2019 Bolton buď rezignoval, nebo byl vyhozen. Záleží na tom, komu věříte.

Trump je na tom momentálně politicky špatně. V koronakrizi ani při nepokojích se nepředvedl jako silný lídr. V průzkumech v průměru zhruba o deset procentních bodů zaostává za svým soupeřem ve volbách Joem Bidenem. Boltonova kniha jasně ukazuje izolacionistické tendence a nestálost současného prezidenta. To jde přímo proti letitému konsenzu v Republikánské straně, kde naopak vládne víra v robustní zahraniční politiku. Sám Bolton prohlásil, že ho kvůli tomu již nebude volit. Bojí se, že Trump se zbaví všech tradičních republikánů a provede obrat v zahraniční politice. Ten navíc nebude promyšlený, ale impulzivní. Což by mělo trápit i nás. Z Boltonovy knihy jasně vyplývá, že výhrůžka opuštění NATO není jen bluf k zastrašení spojenců, aby víc platili, ale něco, co si Trump vážně myslí.