Vláda Spojených států zveřejnila dlouho očekávanou zprávu o neidentifikovatelných létajících objektech. Žádné žhavé přiznání o existenci mimozemšťanů neobsahuje. Ale nejde ani o uklidňující čtení ve stylu „nakonec se vždycky ukázalo, že jde o zbloudilý meteorologický balon, falešný odraz v radaru nebo planetu Venuši nad obzorem“. Část zaznamenaných incidentů se americkým ozbrojeným silám nepodařilo vysvětlit. Tím pádem se ovšem do vysvětlování můžeme pustit my ostatní, každý podle svého gusta.

Tvrdý skeptik položí na stůl svůj vlastní doktorský titul, vysvětlí s obdivuhodnou sebejistotou všechny pozorované jevy jako optické iluze a chyby v senzorech a nebude se příliš pozastavovat nad tím, že při svém hodnocení neměl k dispozici původní data ani přístroje a že lidé, kteří je k dispozici měli, takový závěr neudělali. Paranoidní vyznavač konspirací se zeptá, proč nám ONI tu zprávu předkládají zrovna teď a od čeho chtějí nenápadně odvést pozornost. Nadšenec se zasní nad budoucím setkáním s bratry a sestrami z jiných planet a pro samé snění zapomene včas zaplatit daně, což se mu později vrátí v podobě mastné složenky na zákonem předepsané penále. Bojovník za liberální demokracii svede všechno na Rusy a Číňany, jejichž nepochybnou zálibou je zkoušet nové a utajované zbraně právě v blízkosti cizích ozbrojených sil, kde vůbec nemůžou nešťastnou náhodou padnout do rukou nepřítele nebo vyvolat vážný incident.

Patrně o to nestojí ani američtí vojáci, kteří raději místo zkratky UFO začali používat jinou: UAP, což znamená neidentifikované vzdušné jevy. Ale zájem o celou věc je neopustil. Zveřejněná zpráva je zčásti produktem programu, který má analyzovat „advanced threats“ čili pokročilé hrozby a jenž byl po několikaletém utlumení znovu roku 2017 v trochu jiné podobě spuštěn. Každá mocnost chce přirozeně být jedinou paní svého vlastního vzdušného prostoru a v případě námořních mocností, jako je právě Amerika, i vzdušného prostoru kolem svých plavidel. Bez převahy v modravých výšinách je osud každé budoucí bitvy ještě nejistější než obvykle, takže z hlediska národní bezpečnosti jsou podobné fenomény více než jen akademickou hříčkou. Jsou něčím, co by jednoho dne mohlo zasáhnout do průběhu pozemských konfliktů.

Pro nás ostatní jde spíše o připomínku, že naše poznání má svoje meze. Přes veškeré pohodlí moderního života, zajištěné vyspělou vědou a technologií, ještě nerozumíme všemu, co se na této planetě děje. Dokonce ani Occamovu břitvu, staré logické pravidlo, podle kterého by člověk měl dát přednost nejjednoduššímu možnému vysvětlení, nelze v tomto případě použít. Neznámých faktorů je příliš mnoho a zveřejněná zpráva je nápadně stručná. Většina podkladů, na nichž byla založena, podléhá i nadále režimu utajení.

V podstatě je to dobře; další generace mají co objevovat. Není jasné, jestli nějaké mimozemské civilizace vůbec existují (snad ano, vesmír je velký) nebo co by jejich stroje pohledávaly právě zde, v relativně nezajímavém koutě jedné nezajímavé galaxie. Je docela dobře možné, že všechny pozorované jevy jsou místního, přírodního původu. Ale jejich vysvětlení nám určitě bude ještě delší dobu trvat.

A pak je tu ta malá, těžko odhadnutelná, nepříliš pravděpodobná, ale pro milovníky sci-fi dráždivá představa, že nejsme sami. Sice bez jakéhokoliv praktického důsledku – chleba kvůli tomu nezlevní a lidé se k sobě nezačnou chovat lépe –, ale přece jen zajímavá. Nejvyšší čas jí vzdát úctu aspoň tím, že z knihovny vytáhneme nějakého toho Clarka, Asimova nebo Neffa.

Marian Kechlibar je autorem série knih Zapomenuté příběhy 1-4 a sbírky povídek Krvavé levandule.