Hraniční přechod ve městě Narva začal s počátkem invaze zažívat rušné chvíle. Po zrušení leteckých spojení se Estonsko stalo jednou z mála dostupných možností, jak opustit Rusko z Leningradské oblasti, regionu okolo Petrohradu. A s každým dalším dnem ubývalo volných míst v autobusech a čekací doba na hranicích rostla o hodiny.

Kromě letů do Istanbulu zůstaly pár dní po začátku invaze zhruba dvě rychlé možnosti, jak se dostat z této oblasti do EU, finské a estonské hranice. Kdo nechtěl čekat, nepohrdl taxíkem. Za ceny kolem pěti tisíc rublů (zhruba něco přes tisíc korun) byli řidiči ochotní jet dvě hodiny na hranice, pro ostatní zůstala zejména autobusová doprava. Poněkud paradoxní příklad ruských zvláštností působící jako „ze starých časů“ pak představuje vlaková doprava mezi Ruskem a Finskem, která je pro cizince z jiných zemí zakázaná – kvůli covidu.

S každým dnem a rostoucím napětím tak bylo těžší sehnat spoj přes hranice. Zatímco v prvních dnech po invazi byly autobusové linky dostupné i na další den, o pár dní později bylo u některých dopravců místo volné nejdříve za tři dny. Stejně tak se prodlužovaly čekací doby na hranicích. Dvě hodiny, pět hodin, následně i déle.

Na nádraží hlavního estonského města Tallinnu se tak začaly ve značném množství vyskytovat zástupy cizinců původně žijících v Rusku i samotných Rusů. Recepční z místního hostelu mi při snaze najít delší termín ubytování řekl, že „začala sezóna“ a zatímco před třemi týdny šlo pronajmout pokoj i na měsíc, nyní se všechno rychle plní hosty z východu.

Jedním z nich byl i třicátník Igor, rodák z Archangelské oblasti žijící poslední roky v Petrohradě. V budoucnu plánoval, že si vyzkouší žít v Litvě, kde sídlí firma jeho zaměstnavatele, jeho rozhodnutí však urychlila jedna cesta do centra města. „Viděl jsem, jak policisté během demonstrace přišli k úplně klidně stojícímu člověku, složili ho na zem a odvlekli pryč. Tvrdí, že zatýkají pouze lidi agresivní či dělající problémy, na vlastní oči jsem viděl, že to není pravda,“ popisuje moment, kdy mu podle jeho slov došlo, že musí odjet okamžitě.

Nyní čeká v „přestupní stanici“ Tallinnu, než mu jeho zaměstnavatel vyřídí potřebná povolení pro práci v Litvě. Nepřátelství vůči Rusům v zemích Evropské unie se neobává. „Ne všichni si přejeme válku, lidé se ale bojí projevit, často říkají: mám rodinu, nemůžu si to dovolit,“ dodává Igor s tím, že podle něj by ani velké vzepětí občanské společnosti s vládou v Rusku nemohlo pohnout, dokud na její straně bude stát velký byznys.

Po překročení hranic do Evropské unie člověka čeká jiný svět. V mobilních aplikacích se při startu začne objevovat ukrajinská vlajka, ta zdobí i výlohy obchodů či ji nosí lidé na tvářích. Před ruskou ambasádou v Tallinnu pak už řadu dní zůstávají položené transparenty i vlajky z demonstrace, střežené většinou znuděně postávajícím policistou.

„Jsem Rus a jsem proti Putinově válce,“ stojí na jednom z transparentů, který dává připomenout specifickou situaci ruskojazyčných menšin v Pobaltí. Příjezdy Rusů zde nejsou na první pohled příliš poznat, ruštinu lze v ulicích Tallinnu slyšet celkem běžně, lze se tak domluvit v obchodech i barech. A podle místních orgánů se Rusko snaží uměle rozdmýchat konflikt v populaci vytvářením dojmu, že místní rusky mluvící komunita válku podporuje.

„V posledních dnech vidíme poměrně hodně dezinformací. Byly tu pokusy šířit po sociálních sítích tvrzení, že byli někteří lidé obtěžováni či napadáni kvůli jejich etnickému původu. Tyhle příspěvky měly doposud dvě společné základní roviny. Za prvé byly natolik promyšlené do detailů, aby se zdály věrohodné, za druhé byly naprosto vymyšlené,“ popsal zástupce ředitele estonské policie a pohraniční stráže Egert Belichev situaci pro místní deník Postimees.

V běžném životě se však podle místní rodačky Kristin příliš nezměnilo. „Neřekla bych, že mají lidé nějaké větší obavy, alespoň to rozhodně není poznat v ulicích. V domácnostech se válka stala každodenním tématem, jediným novým zvykem se stalo každodenní setkávání u večerních zpráv. Zřejmě je to proto, že jsme se s Ruskem a jeho politikou museli potýkat dlouho,“ říká Kristin.

V ulicích Starého města se skutečně napětí pozorovat nedá, ani obavy z možných opačných názorů ruskojazyčných obyvatel. Vedení města například spojilo výročí tragického bombardování sovětskou armádou z 9. března 1944 se vzpomínkou na nevinné oběti současné války na Ukrajině, ulici Harju vedoucí z Náměstí svobody kolem kostela Svatého Mikuláše tak zdobily stovky svící i bok po boku čnějící ukrajinské a estonské vlajky.

I daleko na sever navíc míří ukrajinští uprchlíci. Město pro ně zřídilo zvláštní centrum pomoci a ubezpečuje je, že jako váleční uprchlíci mají zaručené ubytování do doby, než si seženou práci či ubytování vlastní, stejně tak mohou získat roční povolení k pobytu umožňující pracovat či využívat školní systém podobně, jako občané Estonska.