Nekritické prosazování appeasementu jako tvrdošíjná nepoučitelnost z dějin

Politická válka jako znamení doby

Nekritické prosazování appeasementu jako tvrdošíjná nepoučitelnost z dějin
Politická válka jako znamení doby

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Politická válka se zrodila ve starověkém Řecku, kde vznikla politika jako prostor svobodných občanů, kteří podle výsledku veřejné argumentované diskuse společně rozhodují o svém celku a stanovují si zákony, jimiž řídí své jednání. Takto na rozdíl od dosavadních despotických říší od 8. století před Kristem vznikaly řecké městské státy-obce, tedy na ryze politickém základě. Zde pak v r. 431 př. Kr. vzplanula i první politická válka, známá jako válka peloponéská, mezi athénským námořním spolkem pod státním vedením Athén a peloponéským spolkem řízeným Spartou. Její příčinou, tak jako u všech následujících politických válek do současnosti, byla obava, v daném případě ústavně nedemokratické Sparty, z rostoucí moci tradičně demokratických Athén, způsobené prosperitou vyrůstající z ústavně široce uplatňovaného podílu občanů na veřejné správě a vládě. Odtud pramenila i obecná přitažlivost athénské demokratické státnosti pro okolní řecké politické prostředí, a proto také významné nebezpečí pro nedemokratické politické vlády.

Fenomén politické války opětovně s plnou silou vstoupil do světových dějin až v éře rozmachu moderních demokracií od dvacátého století. Jak první, druhá, tak i tzv. studená, nicméně rovněž světová válka dvacátého století v zásadě odpovídají politickému vzorci vůdčí příčiny první politické války v dějinách, tedy války peloponéské. Obdobně jako kdysi Sparta v Athénách spatřovala Německá říše Viléma II. i Hitlerova totalitní Velkoněmecká říše jako své hlavní mocensko-politické ohrožení existenci demokratických států. Proto je Německo postupně válečně napadlo, a rozpoutalo tak první a druhou světovou válku.

Obdobně po skončení druhé světové války vidělo Rusko v podobě totalitního komunistického Sovětského svazu jako zásadní existenční hrozbu samotnou existenci západní demokratické civilizace, tedy svobodného světa vedeného Spojenými státy americkými. Proto si jako hlavní strategicko-geopolitický cíl stanovilo její zničení počínajíc odstraněním americké přítomnosti v Evropě. V situaci tehdejšího jaderného patu vyjádřeného doktrínou vzájemného zaručeného zničení ale politická válka nebyla uskutečnitelná v podobě přímého válečného napadení demokratických států totalitním SSSR s jemu podřízenými komunistickými diktaturami v Evropě a Asii. Místo toho proto totalitní sovětský komunistický blok postupně vedl od padesátých let zástupné politické války mimo Evropu, a to v Koreji, Vietnamu, Jižní a Střední Americe, Africe a Afghánistánu.

Globálně postupující sovětské komunistické agresivitě politické studené války nakonec až od počátku osmdesátých let učinila krok za krokem rozhodující přítrž ofenzivně pojatá americká zahraniční politika. Byla stanovena a důsledně prosazena prezidentem Ronaldem Reaganem, a to jako komplexně rozvržený postup proti totalitnímu Sovětskému svazu a jeho velmocenské sféře. Co do rozsahu systematicky zahrnovala rozpětí od výrazné vojenské podpory partyzánům v Afghánistánu, Africe a Střední Americe, podpory protikomunistické disidentské opozice v zemích středovýchodní Evropy, sankcí zaměřených na vyspělé technologie použitelné ve vojenství a represivním aparátu, strmého zvýšení zbrojních výdajů, raketového jaderného dozbrojení západoevropského prostoru střelami středního dosahu, realizace programu orbitální Strategické obranné iniciativy po významné snížení cen ropy dohodou se Saúdskou Arábií. K uvedenému americkému postupu známému jako Reaganova doktrína se aktivně připojily další západní demokracie, nejvýrazněji britská premiérka Margaret Thatcherová, a účinně jej podpořil tehdejší polský papež Jan Pavel II. Tak se podařilo paralyzovat a zastavit sovětskou globální politickou válku vedenou proti svobodnému světu demokratické civilizace a totalitní Sovětský svaz dostat do bezvýchodné situace. V jejím důsledku se v roce 1985 stal sovětským komunistickým vůdcem částečně liberálně zaměřený Michail Gorbačov, který se naštěstí naivně zhlédl v utopickém projektu československých reformních komunistů z r. 1968 označovaném jako pražské jaro.

Poté co se Gorbačovovi při jednání v roce 1986 v Reykjavíku nezdařilo přemluvit amerického prezidenta Reagana k zastavení probíhajícího postupu americké Strategické obranné iniciativy, začal Sovětský svaz americkému tlaku ustupovat. Gorbačov se rozhodl k pozvolnému mocenskému stažení z dosud komunistickým Sovětským svazem ovládané středovýchodní Evropy. Politická studená válka totalitního Sovětského svazu pak v r. 1989 skončila vítězstvím Spojenými státy vedeného světa demokratické civilizace. Znovu se tak potvrdilo zjištění, že totalitní systémy vlády se mohou vzhledem ke své vnitřní, pružně regenerační soudržnosti a odolnosti zhroutit jedině v důsledku vnějšího tlaku a vytrvale soustředěného náporu.

Bezprostředně po odstranění sovětsko-ruské totalitní komunistické nadvlády nad středovýchodní Evropou a zhroucení Sovětského svazu ve světě převládla mylná euforie z domnělého definitivního konce světových konfliktů mezi demokratickou civilizací a agresivními diktátorskými, ne-li totalitními režimy a hnutími. Dosavadní éra politických válek dvacátého století jako by přestala jednou provždy existovat, protože ji demokratická civilizace vítězně poslala na smetiště dějin. Výrazem převažující nálady se stala populární koncepce konce dějin amerického politického filozofa Francise Fukuyamy (1993). Současně ale začala vzbuzovat postupný zájem i protichůdná vize nastávající dějinné epochy od jiného amerického myslitele – Samuela Huntingtona, kterou označil jako konflikt civilizací. Ta již měla k fenoménu politických válek mnohem blíž, přestože se soustředila na problém kulturně-civilizačních konfliktů.

Jak se později ukázalo, realističtější bylo Huntingtonovo pojetí nastávajícího střetu civilizací, a to zejména v jím zdůrazňovaném případě islámské civilizace. Brutální islamistický útok na New York a Washington z 11. září 2001 a následné teroristické akce završené zřízením totalitně teokratického tzv. Islámského státu na území části Iráku a Sýrie v zásadě potvrdily oprávněnost Huntingtonova důrazu na závažnou neslučitelnost důsledně prosazovaného islámu s demokratickou civilizací. Tento dlouhodobě přetrvávající, do značné míry globálně rozšířený konflikt se vyznačuje prokazatelnými základními charakteristikami politické války. To ale znamená, že se epocha politických válek, a to zprvu v případě války islamismu s demokratickou civilizací, takto přelila z dvacátého století do jednadvacátého.

Ke zlověstné první vlaštovce politické války předznamenávající naše století se nyní přiřazuje další, mnohem významnější. Je to dosud naplno probíhající, evidentně politická válka agresivní ruské diktatury s demokratickou civilizací zahájená letos 24. února rozsáhlým válečným napadením sousední Ukrajiny. Ruský vůdce Vladimir Putin ji předem lakonicky definoval v rozhovoru s americkým národněbezpečnostním poradcem Johnem Boltonem: „Vy máte svoji logiku a my máme tu svou. Uvidíme, která vyhraje.“

Nepochybně významným, spíš tichým ruským spojencem v jeho politické válce s demokratickou civilizací je nynější čínská komunistická velmoc, jež se od roku 1989 díky úspěšnému kombinování pružnosti totalitního systému a jeho systematické brutality vyhnula osudu komunistického Sovětského svazu. Nyní se již nijak netají světovládnými totalitními záměry, ostatně podobně jako nynější ruská imperiální ideologie, propaganda a politika. Je proto zásadně mylné domnívat se a tvrdit, že USA zatlačují komunistickou Čínu do objetí s Ruskem. Takové, byť i rivalizující objetí je totiž v první řadě výrazem přirozené ideově-mocenské solidarity světovládně orientovaných diktatur v jejich právě tak přirozeném konfliktu s demokratickou civilizací. Obdobně jako u spojenectví a součinnosti Hitlerova Německa se Stalinovým Sovětským svazem v letech 1939 až 1941 anebo Německa s Itálií a Japonskem během druhé světové války. Čínská totalitní agresivita vůči demokratickému, rovněž čínskému tchajwanskému státu je nápadnou obdobou ruské agresivity vůči do značné míry ruskojazyčné, demokratické Ukrajině. Řečeno putinovsky, antidemokratická logika velmocenských diktatur je silnější než možnost je rozdělit. Něco takového se v případě komunistické Číny a Sovětského svazu zdařilo z americké strany jen dočasně v době, kdy byla komunistická Čína mnohem slabší než nyní, ale kdy se díky této krátkozraké americké politice otevřenosti k její totalitní diktatuře pružně vyšvihla do pozice prvořadého mocenského rivala nejen USA, ale demokratické civilizace vůbec. A že přitom komunistická Čína postupuje v rámci logiky klasického vzorce politické války, je celkem zřejmé.

Radit v nastalé situaci k rozdělení sfér vlivu a tzv. kohabitaci jako za studené války je v podstatě klasicky mnichovanská slepá ulička appeasementu, v zásadě opakováním americké dlouhodobé krátkozraké strategie zadržování komunismu podle rad diplomata George Kennana z roku 1947, který se naivně domníval, že se Sovětský svaz nejdéle za patnáct let zdemokratizuje. Totalitní sovětská diktatura se samozřejmě nezdemokratizovala a zadržet se ji nezdařilo. Až odmítnutí bezvýchodné kennanovské doktríny kohabitačního zadržování prezidentem Ronaldem Reaganem, který jako svého hlavního ideového amerického protivníka zcela právem spatřoval v někdejším národněbezpečnostním poradci Henrym Kissingerovi, přivodilo konec totalitního Sovětského svazu, jehož někdejší velmocenské ambice usilovně obnovuje Vladimir Putin. Jako svého nynějšího guru dnes ale Kissingera vyzvedávají různorodí stoupenci dnešní mnichovanské kohabitace s Putinovým Ruskem a komunistickou Čínou Si Ťin-pchinga. V logice politické války vedené světovládně zacílenými diktaturami proti demokratické civilizaci je ale kohabitace s nimi vždy jen dočasným řešením, a čím dřív skončí, tím lépe pro svět.

Nynější stále přítomné, nekritické prosazování appeasementu není žádná prozíravá pokrokovost, jak si jeho zastánci namlouvají, ale tvrdošíjná nepoučitelnost z dějin. A protiargumentovat přitom třeba tvrzením, že například komunistická Čína není žádný režim, ale autonomní civilizace, podobně jako Indie, znamená neomarxisticky ignorovat jejich politicky určující povahu jako pouhou nepodstatnou nadstavbu nad domněle určující civilizační základnou. Odvolávat se přitom na údajně rozhodující multipolaritu dnešního světa pak svědčí o jeho závažně povrchním politickém nepochopení. Takto ideologicky lacině a úhybně podceňovat fenomén politické války jako podstatně určující rys přítomných dějin lze sice psychologicky celkem snadno vysvětlit, ale se zodpovědným smyslem pro drsnou realitu našeho nebezpečného světa a doby se takové krátkozraké postoje a stanoviska dalekosáhle míjejí.

Miloslav Bednář