Náprstkovým muzeem s průvodcem Jáchymem Topolem

Mezi nejkrásnějšími lidmi světa. A nejkrutějšími

Náprstkovým muzeem s průvodcem Jáchymem Topolem
Mezi nejkrásnějšími lidmi světa. A nejkrutějšími

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Náprstkovo muzeum otevřelo před nedávnem novou expozici věnovanou indiánům. Naše chlapecká srdce pookřála. Se spisovatelem Jáchymem Topolem, jenž je celoživotně zasažen láskou k tomuto divokému a krutému lidu, jsme si dali sraz na nádvoří. Jáchym Topol si zapálil cigaretu a spustil. Jeho monolog, který jsem příliš nepřerušoval, se táhl po celou dobu naší návštěvy, a kdyby nebylo nutné skončit, táhl by se jako dým nad prérií dál a dál…

Já jsem do Náprstkova muzea chodil na indiány od raného mládí, jako starší jsem pak tady proseděl stovky hodin v knihovně nad spisy Čestmíra Loukotky, významného českého etnologa a znalce indiánských jazyků. Taky jsem sem chodil v osmdesátých letech za Sašou Vondrou, kterej tady dělal nočního hlídače. Ale chci říct, že hned tady, na nádvoří, máme dva příklady toho, co k nám do Evropy – a speciálně do Čech – od indiánů přišlo: napravo týpí (teepee), obydlí těch nejindiánštějších indiánů z oblasti Velkých plání, těch krasavců na koních, s rozevlátými vlasy, mystiků a bojovníků… A tady nalevo: totem. Takhle bohatě vyřezávaný totem je ovšem typický pro úplně jiné indiány, pro obyvatele západního pobřeží, pro kmeny s krásnými názvy Kvakiutlové, Tlingitové, Haidové, Sališové... Ti se neproháněli po prérii, ale živili se rybolovem, dokonce si troufli na velryby, byli, dalo by se říct, vyspělejší, bohatší, měli takzvané dlouhé domy, nějakou sociální strukturu – a měli otroky, ke kterým se chovali s hroznou krutostí, kanibalismus byl běžnou věcí… A přitom u nás se totemy vesele staví jako výraz úcty k indiánské ušlechtilosti, každá trampská osada v Posázaví má nějaký totem, však tento motiv pronikl i do mé knihy Citlivý člověk… Vůbec ta česká vášeň pro indiány je pozoruhodná a je asi v Evropě výjimečná a snad souvisí s pocitem Čechů v 19. století, kdy vznikla, že jsme podobně jako oni malým utlačovaným národem v německém moři. Vždyť ve které evropské zemi mají národní divadlo vyzdobené indiánskými motivy, jako je tomu v případě těch lunet Mikoláše Alše? Dál to byl třeba Josef Václav Sládek a jeho sbírka Na hrobech indiánských a samozřejmě Vojta Náprstek, který podnikl vědeckou výpravu k Dakotům… A do toho přišel Karel May. A pak v tom plynule pokračoval underground… Tak já jsem dokouřil a jdeme dovnitř.

Spisovatel Jáchym Topol jako průvodce světem severoamerických Indiánů - Foto: Jan Zatorsky

Kde vznikl ten kult?

O severoamerických indiánech panuje naivní představa, že vlastně všichni byli tak nějak podobní. Ale ve skutečnosti byli naprosto rozdílní, každý kmen to měl nějak jinak. A ani si nerozuměli! Měli asi padesát jazykových skupin. Zatímco tady v Evropě jsme všichni vyšli, až na malé výjimky, z jedné indoevropské jazykové rodiny, tak v severní Americe bylo takových jazykových skupin asi padesát. Když jsi byl Indián, bylo úplně něco jiného, když jsi žil v prérii, nebo v hlubokých lesích jako Irokézové, nebo na pobřeží Pacifiku, kde měli zásobárnu v oceánu, jako ti totemoví Indiáni. A to mluvíme jen o těch severoamerických indiánech. Mě zajímají všichni, ale kdybych si měl vybrat, ke kterým jsem měl nejblíž a které jsem taky trochu osobně poznal, byli by to indiáni amerického jihozápadu, to znamená Apačové, Komančové, tedy divocí, loupeživí a nesmírně krutí nájezdníci. Apač znamená nepřítel, sami si říkali Déné, lidé, nejlepší z lidí… Irokéz je slovo z baskičtiny a znamená Zabiják lidí – oni si říkali Lid z dlouhého domu. A Siouxové, to je francouzsky zkomolená nadávka jejich nepřátel Odžibvejů a znamená „malí zlí hadi“. A Huroni, prasečí hlava… 

Ale mně byli nejbližší ti Apačové, což není náhoda, ostatně Apače si vybral i Karel May, který stvořil jejich naprosto romantizovaný obraz. U nich se mohl probírat nejsilnější vrstvou romantiky a narazit na její ještě žhavou vrstvu. Vždyť Geronimo, nejslavnější apačský bojovník a šaman, zemřel až v roce 1909. Jediná fotografie bojujících indiánů, Apačů, pochází z roku 1910. Apačové byli poslední vzdorující. Díky tomu mají nimbus romantických hrdinů, rebelů, to bylo něco úplně jiného než ti divocí indiáni, se kterými se na východě, první byla Virginie, setkávali na začátku 17. století první evropští osadníci. Těch se běloši děsili, to pro ně byli divoši. Jenže mezi nimi a Geronimem, natož Vinnetouem, je 300 let. A uprostřed toho je James Fenimore Cooper se svým Posledním Mohykánem… Mimochodem, Mohykáni, spolu s Hurony a Irokézy, obyvatelé oblastí Velkých jezer, stále žijí, mají své rezervace, a velmi nelibě nesou, když se jich turisté vyptávají, kde je teda ten „poslední Mohykán“…

Indiáni plání a prérií byli často skvělými jezdci. První koně přivezli do Nového světa španělští conquistadoři v 16. století. - Foto: Jan Zatorsky

Já jsem si často pokládal otázku, z čeho ten romantický, vyznavačský kult vznikl a proč je tak silný. Proč ne Melanésanů, Aboriginců, sibiřských kmenů nebo koneckonců Afričanů…? A já si myslím, že to tkví v estetice. Je málo tak krásných věcí jako představa rozevlátého indiána pádícího na koni prérií. Nebo představa nádherné indiánské squaw, jakou tady vidíme ve vitríně. Ivan Diviš psal o indiánech jako nejkrásnějších lidech na světě… Proč to nenapsal třeba o Pygmejích nebo beduínech? A pak je tu ještě jedna věc: stalo se to v Americe a indiánů se chopila ta nejproduktivnější kultura moderní doby, globální popkultura anglického jazyka. Američané, myslím ti evropského původu, se naučili nakonec na indiány dívat jako na něco, co patří do jejich kultury jako nějaké koření nebo co. Geronimo spáchal nesčíslně vražd a kdyby to byl někdo jiný, běloch nebo černoch, tak ho oprátka nemine.

Ale protože z něj byla už za života legenda, tak ho nechali dožít na svobodě, kde se nakonec upil – spadl opilý z koně a nachladil se. Totéž se stalo se Sedícím býkem, i když ten byl nakonec zastřelen v šarvátce. V každém případě: my se do nich dokážeme nějak promítnout, líbí se nám jejich bůvolí kůže, kožené mokasíny, rozevláté vlasy…Ano, namítáš, že existuje kult Indie, ale nevím o tom, že by se tady někdo v Evropě převlíkal za indické rolníky. Naproti tomu indiánských osad je plné Posázaví, existují Euroindiáni, neexistují Euroindové nebo Eurojaponci. To není záliba pár intelektuálů, to je troufám si říct obecný obdiv, kterým si prošel v určitém období skoro každý kluk, a pokud neprošel, tak v něm myslím něco chybí. Vezmi si Ludvíka Vaculíka, na co si hráli, když pásli kozy? Na indiány!A pak je tady americká kinematografie s pádícími indiány na koních. A sranda je, že ty koně jim přivezli Evropané.

Modernější indiánské oblečení už na sobě mívá i americké vzory. Výstava nabízí celkem 1200 předmětů, z toho asi 500 pochází ze soukromých sbírek - Foto: Jan Zatorsky

Udeř, bij, zabij

A tady přistupujeme k slavným rytinám Karla nebo Charlese Bodmera, to byl kartograf a grafik, který tak kolem roku 1830 portrétoval prérijní indiány Velkých plání, to je mandaský bojovník Pehriska-Ruhpa neboli Zabil mnoho, to je žena truchlící po smrti svého muže válečníka… To jsou indiáni závislí na bizonech, jejich lovu. Nelovili výběrově, ekologicky. Celá Amerika je poseta místy s názvem Buffalo Jump, Bizoní skok, kam nahnali celé stádo a zmasakrovali je. I když se to nedá srovnat s masovým vybíjením, které je spojeno se jménem William Cody čili Buffalo Bill. Bodmer portrétoval své indiány v době, kdy ještě pro bělochy představovali reálnou hrozbu: dokud Evropané nevynalezli opakovací palné zbraní, vlastně na ně neměli. První indiánské války končily často masakrem Evropanů. Ti nastupovali v řadách, ve dne, v červených kabátech, zaléhali a zaklekali s mušketami, které ovšem než dokázali nabít, tak indián vystřelil dvanáct šípů. V lesích neměli Angličané nebo Francouzi šanci. Tehdy se zrodila ta představa indiána jako úskočného, lstivého kruťase, který bojuje metodou udeř, bij, zabij. Když na to Evropané nalezli zbraň, zase neměli šanci indiáni. Navíc je skosila ohnivá voda, whisky – ta je kosí dál…

Ne, pravou indiánskou čelenku, jejíž krásné exempláře vidíme tady v Náprstkově muzeu, bych si nikdy na hlavu neposadil. Protože každé to péro znamenalo hrdinský skutek. Takže bych si nevzal na hlavu něco, co nosil chlap, který okamžitě zabil každého cizího, koho zahlédl. To je další šílená věc: to nepřetržité indiánské válčení. To je úplně něco jiného než naše civilizovaná představa, že se s cizími lidmi dá, ba musí domluvit. Evropané, kteří přijížděli od 17. století do Severní Ameriky, tam chtěli, měli pocit, že ta zem je volná a že s nějakými obyvateli se nějak domluví. A narazili. Ale s těmi novými obyvateli přicházeli taky misionáři, etnografové, folkloristé, etnologové, kteří byli na ty indiány zvědaví, sbírali jejich folklor, zapisovali si jejich vyprávění, jejich zkazky, díky tomu my máme možnost nahlédnout do myšlení lidí doby kamenné, na takové úrovni byli. 

Část expozice v Náprstkově muzeu je věnována arktické oblasti, kterou obývají zdatní lovci mořských ryb – Inuité. Cestovatelé mohou nahlédnout do jejich typického obydlí, velkého sněhového iglú. - Foto: Jan Zatorsky

Tady v té vitríně vidíme štít a cosi jako krunýř nebo brnění. Dřív, než získali běloši převahu v palných zbraních, tak si Indiáni vyráběli z kostí takové krunýře, které je docela dobře ochránily před šípy. Pak už jim to moc platné nebylo. Mohawkové a Irokézové si stavěli úžasná lesní sídla v korunách stromů, která byla šípy a oštěpy nedosažitelná, proti pušce ale vůbec neměla šanci. Tady jsou nádherné exponáty, které vytáhli pracovníci Náprstkova muzea z depozitářů a předvedli je občanům jako výraz své muzejní pýchy. Tedy vidíme třeba skalp, to už je v světě mnoho muzeí, které si takovou věc už nedovolí vystavit, podobně jako kosterní pozůstatky. Je pravda, že už je toho míň i tady: jako kluk si pamatuju, že tady byla celá vitrína těch preparovaných lebek, „tsantsa“ se jim říká, ale ty patří do jižní Ameriky. Teď už je tady jenom jedna. Byla tady palice, která se jmenovala „zabíječ otroků“, to už tady není. Skalpů tady bylo taky mnohem víc, i blonďatý, napsal jsem o tom báseň, musím ti ji poslat…

U těch Indiánů je fascinující, že jakmile člověk sáhne trochu hlouběji, narazí na krutost, ale na nepředstavitelnou krutost! Každá osada měla „dům mučení“, bylo běžné, že se zajatci stahovali z kůže, že se lidé pomalu pekli na ohni, že se různě řezali a rozsekávali… Malí Apačové mezi sebou soutěžili, kdo nápaditěji umučí štěně. To všechno jsou popsané případy. Pro Indiány platilo, že vlastní lidé jsou něco jako ty a největší zločin byl provést něco vlastním lidem. Ale všichni cizí jsou nepřátelé a ty je musíš nejen zabít, ale ty je musíš zabít co nejkrutěji, nejlépe umučit. Z naší strany se kolem toho tak opatrně našlapuje, píše se třeba rituální kanibalismus, ale houby rituální, to byl prostě kanibalismus, nebo rituální mučení, houby, normálně je třeba tři dny opékali na pomalým ohni a oni z toho měli zábavu, anglicky: enjoying. Čím déle to trvalo, tím jsi byl lepší chlapík. Je to hrozné, ale bylo to tak. Nemluví se o tom snadno, ale je to někde v základech indiánské kultury. Možná je to schované i někde v moderním člověku. Vstávají mi vlasy hrůzou. 

Žili násilně, umírali násilně

Ale indiáni byli zároveň ohromní hračičkáři a parádníci. I v té nepřetržité honbě za potravou a za neustálého válčení našli čas, který využili k tvorbě uměleckých předmětů, které vyráběli z každé krávoviny, ze všeho, co měli po ruce. My tady vidíme úžasné ozdobné hacafraky pošité korálky, které, jak známo, pocházely z Jablonce a jeho okolí. 

Indiáni byli parádníci. co kmen, to jiné oblečení. lišilo se hlavně vzory a zdobením - Foto: Jan Zatorsky

Tanec O-kee-pa, tanec slunce, jsem nezkoušel. To dělali Siouxové: zavěsili se za kůži na háky a škubali sebou tak dlouho, dokud si nevytrhali kusy masa. Mladí kluci si tím chtěli dokázat, že pohrdají bolestí, mnozí to nepřežili. Vynikali v tom Čejeni, neskuteční zabijáci, Prušáci prérie, kteří měli svou válečnickou skupinu Psí vojáci, kterou jsme s bratrem trochu v Čechách zpopularizovali. Čejeni měli útočnou jednotku „sebevražedných chlapců“, kteří se vrhali do bitev s holýma rukama, vyzbrojeni jen nepříčetným vztekem a odvahou. Mnozí zahynuli, ale oni smrt brali, jako že to vlastně nic není. Na rozdíl od Mayů, Aztéků, Inků neměli ani žádné představy o posmrtném životě. Já ti povím skvělou větu, kterou řekla posvátná žena Dakotů Pte San, což znamená Promarněná výhra. Smrt byla natolik součástí jejich životů, že na ni nebyli ani zvědaví. Žili násilně, umírali násilně. Nebo ještě jednu od Pte San: Život byl krásný a nádherný, ale nikdo nevěděl, jestli už večer nebudou jeho vlasy viset z něčí skalpové hole. Dobrý, ne?

10. ledna 2018